ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.1270.2010.1
sp. zn. 11 Tdo 1270/2010-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2011 dovolání podaná obviněnými H. S. a A. S. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 55 To 505/2008, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 242/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných H. S. a A. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 5 T 242/2004, byli H. a A. S. uznáni vinnými trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), za který byli podle tohoto ustanovení shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Výkon trestu byl oběma obviněnými podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Liberci se obvinění shora uvedené trestné činnosti dopustili tím, že v H., okres L., v době od 1. 8. 2000 do 18. 8. 2004 neoprávněně společně užívali byt v prvním patře domu č. …, ačkoli jim bylo rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 12. 1999, č. j. 12 C 455/99-11, uloženo vyklidit byt do 15-ti dnů po zajištění přístřeší, když rozsudek nabyl právní moci 27. 3. 2000 a přístřeší jim bylo nabídnuto dopisem ze dne 11. 7. 2000, přičemž po celou dobu neplatili řádně za služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu ani za užívání bytu ke škodě Okresního stavebního bytového družstva, Kamenická ulice č. 471, Liberec 6.
Proti citovanému rozsudku podali obvinění odvolání, která Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci , usnesením ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. 55 To 505/2008, podle §256 tr. ř. zamítl. Jednalo se přitom o druhé rozhodnutí odvolacího soudu v této věci. První usnesení ze dne 4. 11. 2008 (kterým byla odvolání obviněných odmítnuta podle §253 odst. 3 tr. ř.) bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 11 Tdo 469/2009.
Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Bartoše dovolání ve formě jednoho společného podání, kterým napadli jeho zamítavý výrok a uvedli, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich odvolání, ačkoli v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřují obvinění v tom, že Okresní soud v Liberci vycházel z rozsudku č. j. 12 C 455/99-11, vydaného stejným soudem dne 1. 12. 1999, i když se jedná o užívání bytu ve vlastnictví Okresního stavebního družstva, jehož jsou obvinění oba členy, tedy jde o družstevní byt, proto s ohledem na §9 odst. 3 písm. g) o. s. ř. měl ve věci vyklizení bytu rozhodovat krajský soud. Okresní soud v Liberci nebyl k projednání sporu věcně příslušný.
Závěrem obvinění navrhli, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněnými podaného dovolání konstatoval, že námitka vznesená obviněnými se sice týká aplikace práva, ovšem nikoli hmotného, nýbrž procesního, navíc v jiném řízení, než které bylo ukončeno napadeným rozhodnutím. Z hlediska této trestní věci se tudíž nemůže jednat o námitku právní povahy, nýbrž o námitku skutkovou, protože se týká okolností popsaných ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soud navíc v trestním řízení není oprávněn zkoumat zachování všech procesních náležitostí v civilním řízení. Použití mimotrestních opatření, kterými má být odstraněn protiprávní stav, a neskončené řízení ohledně použití takových mimotrestních opatření není překážkou trestního postihu.
Státní zástupce shrnul, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obviněnými podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. ř., a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolately uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Obvinění označili jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obvinění sice formálně tvrdí, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak však správně podotknul státní zástupce, jimi uplatněná námitka směřuje ve skutečnosti do oblasti skutkových zjištění. Nad rámec dovolacího řízení je možno dodat, že předmětný rozsudek civilního soudu, kterým bylo obviněným uloženo vyklidit byt, nabyl právní moci a jako takový jej obvinění byli povinni respektovat i za situace, kdy by se skutečně později ukázalo, že se jednalo o rozhodnutí vadné. Z trestního spisu je však patrné, že opravné prostředky, kterými obvinění v průběhu řízení argumentovali, nesměřovaly proti tomuto rozhodnutí ve věci samé, ale byly podány v následném exekučním řízení.
Z formulace, kterou obvinění označili dovolací důvod, není zřejmé, zda chtěli zároveň uplatnit také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Slovní vyjádření sice tomuto dovolacímu důvodu odpovídá, chybí však označení číslem paragrafu. V každém případě je zřejmé, že pokud obvinění svými námitkami nenaplnili uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohli naplnit ani tento dovolací důvod.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění H. S. a A. S. podali dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jejich dovolání odmítl, aniž se dále zabýval napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. ledna 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch