ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.178.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 178/2011 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 dovolání podané obv. M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 10 To 384/2010 – 117, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ, vedené pod sp. zn. 1 T 27/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obv. M. R. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. 6. 2010, č. j. 1 T 27/2010 – 98, byl obv. M. R. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za což mu byl podle §147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. S., bytem Z. V., P., částku 167.610,- Kč.
Dle zjištění soudu se přečinu dopustil tím, že dne 26. 10. 2009, kolem 10.45 hod., řídil po hlavní silnici II. třídy č. 101, v ulici Z., v obci J., okr. P. – z., osobní automobil tov. zn. Subaru a při odbočování vlevo ve směru na vedlejší silnici v ulici N. S., vjel do jízdní dráhy cyklistovi J. S., jedoucímu v protisměrné části hlavní silnice na jízdním kole, ve směru jízdy J. – Z. Cyklista z důvodu odvrácení vzájemného střetu po intenzivním brzdění havaroval, přičemž v důsledku pádu na zem utrpěl zlomeninu levého klíčku, obrnu bicepsového svalu, podvrtnutí levé nohy a oděrky levé kyčle, čímž byl omezen v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů.
Proti tomuto rozsudku podal obv. M. R. odvolání do všech citovaných výroků. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 10 To 384/2010 – 117, byl podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody. Obviněnému pak podle §228 odst. 1 tr. řádu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému J. S. na náhradě škody částku 46.440,- Kč, když se zbytkem svého nároku byl podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Včas podaným dovoláním napadl toto rozhodnutí prostřednictvím svého obhájce obviněný s tím, že toto dovolání je podáno z důvodu zakotveného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolatel si je vědom, že Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění, učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Obviněný přesto namítá, že soud prvního stupně a po odvolání i soud druhého stupně vycházely z naprosto nedostatečného zjištění Policie ČR, která krátce po nehodě prováděla šetření na místě. V protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 26. 9. 2009 policie uvádí, že nebyly nalezeny upotřebitelné stopy (po intenzivním brzdění cyklisty). V protokolu ale policie neuvádí obviněným uvedené místo, kde se nacházel cyklista v době odbočování, toto místo pouze zachycuje policií zpracovaný plánek z místa nehody, aniž je to v protokolu uvedeno. Stejně tak není zachyceno místo, kde cyklista po pádu ležel (4 m od okraje křižovatky). Policie také nevyslechla své kolegy, kteří asi 100 m od místa nehody řídili kyvadlově dopravu po nehodě svých kolegů a dva z nich se dostavili na místo nehody, pomáhali obviněnému s usazením cyklisty do vozidla obviněného, komunikovali s cyklistou a věděli, v jakém stavu byl. Z fotodokumentace Policie ČR, ani z listinného materiálu, z n ě h o ž soud prvního stupně mimo jiné vyvozoval výrok o vině obviněného, nevyplývá naprosto nic, co by k tomuto závěru mohlo vést. Navíc z protokolu o nehodě v silničním provozu policie uvádí, že v době ohledání bylo oblačno, bez možnosti oslnění sluncem. Tomu však odporuje sdělení Českého hydrometeorologického ústavu ze dne 31. 8. 2010, ve kterém se uvádí, že dne 26. 10. 2009 bylo kolem 10.45 hod. středoevropského času jasno, slunce bylo ve výšce cca. 35 stupňů, azimut 160 stupňů jihovýchodně. Fotografie, pořízené za stejného, tedy slunného počasí v září roku 2009 v 10.45 hod., jasně ukazují, že vozidlo obviněného jelo ve stínu a naopak slunce svítilo do očí cyklistovi. Obviněný již v úředním záznamu o podání vysvětlení dne 5. 11. 2009 uvádí, že v době nehody bylo slunečno. Cyklista J. S. v úředním záznamu z téhož dne uvádí, že si nepamatuje, zda v době nehody pršelo nebo svítilo slunce. Rovněž tak uvádí, že si nepamatuje, zda před ním nebo za ním jelo nějaké vozidlo, nedokáže odhadnout, v jaké vzdálenosti před ním začalo vozidlo odbočovat. Neví, kdo volal záchranku. Neměl nasazenou přilbu, jel výletní jízdou. Na rozdíl od něj obviněný popisuje situaci jasně a srozumitelně.
Soud prvního stupně a po něm i soud druhého stupně zcela jednostranně vycházely z výpovědi poškozeného, ač vypovídal často neurčitě. Oba soudy mu uvěřily, naopak výpověď obviněného označily za účelovou proto, že při soudním řízení opravil odhad vzdálenosti, uvedený do úředního záznamu, přičemž jím označené místo bezprostředně po nehodě policie nezaznamenala do protokolu o nehodě, ačkoliv se na něj samozřejmě ptala. Také je nápadný rozpor v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž se uvádí, že obviněný při odbočovacím manévru přehlédl poškozeného a soudem druhého stupně, který říká, že obviněný s dostatečným předstihem viděl v protisměru přijíždět poškozeného. To je pravda a obviněný to také do úředního záznamu uvedl. Soud druhého stupně také uvádí, že poškozený byl zkušeným cyklistou; tomu odporuje skutečnost, že si nenasadil přilbu, což zkušený a zodpovědný cyklista neudělá.
Z výše uvedených důvodů proto obviněný n a v r h u j e , aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2010, č. j. 10 To 384/2010 - 117, a taktéž rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 1 T 27/2010, zrušil.
Nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. řádu k dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného M. R. je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze dovolání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu platí, že dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Tím se rozumí i zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní. Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuelně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudu druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný M. R. uplatňuje v mimořádném opravném prostředku výhrady, které jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání obsahově nenaplňují. Všechny vznesené námitky, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, totiž primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků a vlastní verze celé události obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného důvodu dovolání.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu se čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i se čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takovou situaci se však v dané trestní věci nejedná. K námitkám dovolatele pak Nejvyšší soud ve stručnosti konstatuje následující.
Jestliže nedošlo ke střetu automobilu s cyklistou, nelze vytýkat Policii ČR závěr, že na místě nebyly nalezeny upotřebitelné stopy. Jízdní kolo s cyklistou na pevném povrchu silnice ze živice s ohledem na jejich malou hmotnost brzdné stopy zanechat v podstatě nemůže. Protokol o nehodě v silničním provozu byl sepsán přibližně hodinu po dopravní nehodě, a proto se údaj Policie ČR o tom, že bylo oblačno, může logicky rozcházet se sdělením Českého hydrometeorologického ústavu, ze kterého se podává, že v 10.45 hod. středoevropského času bylo jasno. K oslnění sluncem může dojít za situace, kdy se slunce nachází těsně na horizontu či mírně nad ním, nikoliv však ve výšce 35 stupňů. Ostatně obviněný v průběhu předchozího trestního stíhání opakovaně namítal, že ke zranění cyklisty došlo proto, že bez důvodu začal brzdit. Obviněný před soudem prvního stupně uvedl, že ve chvíli, kdy odbočoval, byl cyklista vzdálen přibližně 50 metrů. On sám jel rychlostí 30 km/hod. S ohledem na mírné zakřivení zatáčky ve směru jeho jízdy neměl objektivní důvod zpomalovat rychlost jízdy svého vozidla, která činila 8 m/s. Jestliže viděl periferním viděním poškozeného, jak padá tři nebo čtyři metry před křižovatkou na vozovku, nemohl být sám nijak vzdálen od hranice křižovatky, neboť jinak by musel pád vidět maximálně ve zpětném zrcátku. Ostatně sám u hlavního líčení uvedl, že cyklista ležel šest až sedm metrů od jeho vozidla (č. l. 93 spisu). V plánku místa dopravní nehody je jeho automobil zakreslen ve vzdálenosti několika metrů za hranicí křižovatky, když nelze logicky předpokládat, že by obviněný do tohoto místa s automobilem nějakým způsobem nacouval. Při rychlosti jízdy vozidla obviněného, šířce vozovky (7,5 m) a s přihlédnutím k místu, ze kterého ještě bočním viděním zahlédl pád cyklisty a automobil zastavil, nelze předpokládat, že by od okamžiku počátku odbočování vozidla obviněného do pádu cyklisty uplynula doba delší jak dvě vteřiny, spíše však jedna vteřina. Za tuto dobu by cyklista musel překonat vzdálenost takřka padesáti metrů, tedy by musel jet rychlostí 90 km/hod., spíše však rychlostí 180 km/hod. (při rychlosti 36 km/hod. se těleso přemísťuje 10 metrů za vteřinu). Za těchto okolností je tvrzení obviněného v podstatě absurdní. Pokud pak nalézací soud uvěřil svědecké výpovědi poškozeného a nikoliv technicky zcela nepřijatelnému tvrzení obviněného, nelze jeho skutkovým závěrům z logického hlediska co vytýkat. Diskutabilní se pouze jeví převzetí názoru poškozeného, že jej obviněný přehlédl. To je pouhá dedukce poškozeného, která jinak nemá oporu v provedených důkazech. Vzhledem k tomu, že obviněný i poškozený se k sobě blížili po hlavní silnici s velmi mírným zakřivením, jeví se výrazně reálnější závěr, že se viděli vzájemně, tak jak to oba popisují. To ostatně naznačuje v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Ten ovšem projednával věc z podnětu odvolání obžalovaného, a proto nemohl měnit závěr nalézacího soudu, že zavinění obviněného spočívalo v přehlédnutí, tedy určitém fyzickém selhání, přestože sám vidí příčinu dopravní nehody v hazardním způsobu jízdy obviněného. I když dovolání obviněného nezpochybňuje rozsah a závažnost zranění poškozeného, konstatuje Nejvyšší soud, že se jedná o těžkou újmu na zdraví ve smyslu trestního zákona.
Skutková zjištění, ze kterých soud prvního stupně a následně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vycházely, se jeví jako přiměřená provedenému dokazování. Potom ovšem zákonu odpovídá i závěr obou soudů, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. I když dovolatel namítá nesprávné právní posouzení věci, obsahově svým podáním brojí především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, ze kterých vycházel i soud odvolací.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. R., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2011
Předseda senátu :
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval :
JUDr. Aleš Flídr