ECLI:CZ:NS:2011:11.TDO.721.2011.1
sp. zn. 11 Tdo 721/2011-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. června 2011 o dovolání obviněného Mgr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2011, č. j. 10 To 29/2011-376, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 11/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2011, č. j. 10 To 29/2011-376, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Mgr. J. K. proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2010, č. j. 3 T 11/2010-349, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (účinného do 31. 12. 2009), a odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců; poškozená společnost byla podle §229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Trestné činnosti se dopustil tím, že dne 11. srpna 2009 jako jednatel společnosti INTERIOR PFD, s. r. o., se sídlem K Červenému Dvoru 3, Praha 3, dopisem adresovaným společnosti STRATOS AUTO, s. r. o., se sídlem Bratří Štefanů 1002, Hradec Králové, nutil jednatel této společnosti M. S. k úhradně finanční částky ve výši 445.927,20 Kč s tím, že pokud tak neučiní, bude na jeho společnost podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, ačkoliv věděl, že požaduje úhradu sporné pohledávky a že podáním byť nedůvodného návrhu na zahájení insolvenčního řízení dochází ke značenému narušení podnikatelské činnosti osoby označené v insolvenčním návrhu jako dlužník, je ohrožena její pověst u obchodních partnerů a zejména je ohrožena její pověst u bank poskytujících takové osobě úvěr, což může vést k trvalým nepříznivým následkům pro společnost; proto z obavy, aby nedošlo k podání návrhu na insolvenční řízení, M. S. dne 13. srpna 2009 provedl částečnou úhradu pohledávky ve výši 220.000,- Kč, poté Mgr. J. K. ještě týž den opět odeslal na e-mailovou adresu M. S. a jeho právního zástupce JUDr. Kamila Podroužka dopis, ve kterém opět pod pohrůžkou podání návrhu na insolvenční řízení požadoval zaplacení nejméně 300.000,- Kč, přičemž M. S. z obavy, aby k realizaci výhrůžky nedošlo, uhradil dne 14. srpna 2009 zbylou část sporné pohledávky ve výši 225.927,20 Kč.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2011, č. j. 10 To 29/2011-376, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho naplnění spočívá podle názoru obviněného v tom, že „není dána protiprávnost jeho jednání a tudíž se nemůže jednat o trestný čin podle §235 tr. zákona“. V návaznosti na tuto obviněným zmíněnou skutečnost argumentuje ustanovením §13 odst. 1 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) a odkazuje na závěry vyplývající z publikace Trestního zákoníku – komentáře. Dále zmiňuje čl. 2 odst. 3 Listiny práv a svobod, který stanoví, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“. Podle obviněného šlo o obchodně právní spor, a proto nelze souhlasit s argumentací soudu prvního a druhého stupně. Poukazuje na to, že soudy nesprávně posoudily otázku protiprávnosti činu a uplatnění zásady ultima ratio, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také rozsudek soudu prvního stupně a sám obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud vyhověl podanému dovolání a po zrušení věc vrátil soudu odvolacímu k novému projednání a rozhodnutí, neboť nebylo jednoznačně zjištěno, zda obviněný jednal po právu, tedy v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo, přesvědčen o oprávněnosti svého nároku nebo v rozporu s touto smlouvou ve snaze donutit poškozeného uhradit doplatek ceny díla, ačkoliv nárok na uhrazení této ceny nevznikl. Vyřešení této otázky podle názoru státní zástupkyně má vliv na aplikovatelnost zásady ultima ratio.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl podán prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Námitky uvedené v dovolání tomuto dovolacímu důvodu odpovídají. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jsou zjevně neopodstatněné.
V návaznosti na obviněným uplatněnou argumentaci v podaném dovolání je především nezbytné upozornit na skutečnost, že obviněný byl uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., tj. podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a nikoli podle trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010 (zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), a proto také odkazy na ustanovení §13 tr. zákoníku nejsou zcela přiléhavé. Zde je ovšem třeba konstatovat, že nauka i praxe i za platnosti bývalého trestního zákona pojímaly protiprávnost jednání jako jeden ze znaků trestného činu. I přes uvedenou nepřesnost posuzoval Nejvyšší soud podané dovolání i z tohoto hlediska a dále i v návaznosti na jím zmíněnou zásadu ultima ratio, jejíž aplikovatelnost, byť je začleněna až do trestního zákoníku, byla soudy respektována i za platnosti trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu. Základní myšlenkou tohoto dovolání je tvrzení obviněného, že šlo o obchodně právní vztah, který byl soudy kriminalizován a nebyla respektována zásada ultima ratio.
Obecně je třeba vycházet ze zásady, že za oprávněné nelze označit jednání, jestliže bylo použito prostředku sice dovoleného, nikoliv však dovoleného ve vztahu k účelu sledovaného pachatelem. K obdobné problematice se ostatně Nejvyšší soud již v minulosti vyjadřoval. Například v rozhodnutí publikovaném pod č. 56/2005 Sb. rozh. tr. se uvádí: „Pohrůžka jiné těžké újmy ve smyslu §235 odst. 1 tr. zák. může spočívat i v tom, že pachatel hrozil poškozené tím, že se u soudu bude domáhat v její neprospěch změny výchovného prostředí ohledně jejich společného nezletilého dítěte, pokud hrozbu uskutečnění takového úkonu užil jako prostředek k nátlaku na ni, aby proti své vůli vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním. V takovém případě se pachatel nemůže dovolávat toho, že jako otec dítěte je oprávněn činit úkony týkající se mimo jiné i výchovy svého nezletilého dítěte“. V souvislosti s tvrzením obviněného, že jednání mělo být posouzeno jako obchodně právní vztah, je třeba upozornit na tu skutečnost, že i v rámci obchodně právních vztahů se lze dopustit trestného činu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003). K námitce, že nebyla respektována zásada ultima ratio, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný sám z právních prostředků, sloužících k případnému uplatnění jeho práv, využívá v podstatě prostředek krajní, o kterém ví, že pro poškozeného může mít v podstatě likvidační následky. Soud prvního stupně ve svém rozsudku obsáhle rozvádí jednotlivé výpovědi svědků, stejně jako znění zák. č. 182/2006 Sb. o insolvenčním řízení, která mají z jeho pohledu dopad na předmětné jednání obviněného.
Jak již bylo shora konstatováno, obviněný proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, ve kterém uplatnil námitky obdobného charakteru, jako ty, jež uplatnil také v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné, a proto je podle §256 tr. ř. zamítl. V rámci odůvodnění svého zamítavého usnesení reagoval soud druhého stupně na námitky, které jsou obsahově shodné s námitkami, které obviněným byly uplatněny v rámci řízení o dovolání – v rámci mimořádného opravného prostředku. Soud druhého stupně velmi pečlivě na str. 2 – 5 reagoval na námitky obviněného a rozvedl hodnotící úvahy soudu prvního stupně. Oproti vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se ve svém vyjádření zaměřila na pouhý výsek problematiky jednání obviněného, postupoval soud druhého stupně důsledně ve smyslu §134 tr. ř. Správně je poukazováno na to, že obviněný věděl o tom, že pohledávka je sporná a proběhla korespondence, kdy obviněný (resp. jeho společnost) uznal odlišnosti vyhotoveného recepčního pultu oproti zadání. Dále nepravdivě argumentoval odsouhlasením změny rozměrů výrobku apod. Správně proto soud druhého stupně dovodil, že „pokud by pohledávka nebyla objektivně sporná, nebylo by možno její zaplacení vynucovat protiprávními prostředky.“ Nebyla rovněž přehlédnuta znalost obviněného tíživých důsledků pro poškozeného, které mohly nastat v souvislosti s podáním návrhu na insolventní řízení. Další skutečností, jíž bylo nutno brát v úvahu, bylo to, že obviněný byl poškozenou společností informován o tom, že fakturu uhradila pod pohrůžkou – tudíž věděl o tom, že přestože nejsou dány podmínky pro podání návrhu na insolvenční řízení, hrozbou podání takového návrhu domáhal se zaplacení sporné (částečně viz shora) pohledávky. V tomto směru bylo rovněž správně soudem druhého stupně zmíněno rozhodnutí publikované pod č. 27/1982 Sb. rozh. tr. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou uplatněny obsahově shodné námitky s námitkami, se kterými se vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem soud prvního i druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud se s těmito ztotožňuje, nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K otázce odkazu na obdobné námitky považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého vyplývá: „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Vypracoval:
JUDr. Aleš Flídr