ECLI:CZ:NS:2011:11.TZ.64.2011.1
sp. zn. 11 Tz 64/2011-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2011 stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného B. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 6 To 494/2010, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 163/2009, a podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl takto:
Stížnost pro porušení zákona se z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 3 T 163/2009, byl obviněný B. K. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. (č. 140/1961 Sb.), za který mu byl uložen podle §248 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. mu bylo dále uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil způsobenou škodu poškozeným V. V. a M. T. K náhradě škody byl dále zavázán podle §228 odst. 1 tr. ř.
Podle skutkových zjištění se trestného činu dopustil tím, že
1. během měsíce dubna 2007 v P., převzal od poškozeného V. V. finanční hotovost ve výši 12 500 Kč za účelem nákupu materiálu k rekonstrukci nemovitosti poškozeného, avšak předmětný materiál nekoupil a peníze použil pro svou potřebu, čímž způsobil V. V. škodu ve výši 12 500 Kč, kterou do současné doby neuhradil.
2. během měsíce dubna 2007 v P., převzal od poškozeného M. T. finanční hotovost ve výši 10 000 Kč za účelem nákupu autonavigace pro poškozeného, tuto mu však neobstaral, peníze použil pro svou potřebu, čímž způsobil M. T. škodu ve výši 10 000 Kč, kterou do současné doby neuhradil.
Proti citovanému rozsudku podala odvolání pouze státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, přičemž je zaměřila výlučně v neprospěch obviněného a pouze do výroku o trestu, domáhala se uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 6 To 494/2010, pak byl napadený rozsudek zrušen podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Výroky o vině a o náhradě škody zůstaly nedotčeny.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného B. K. Podle stěžovatele byl tímto rozhodnutím ve prospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, 2, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř.
Stěžovatel zdůraznil, že oproti rozsudku soudu prvního stupně byl obviněnému odvolacím soudem uložen podmíněný trest odnětí svobody ve stejné výměře, byla mu ovšem stanovena kratší zkušební doba podmíněného odsouzení a nebyla mu uložena přiměřená povinnost podle §59 odst. 2 tr. zák. směřující k náhradě škody poškozeným. Stěžovatel připomněl obsah zákonných ustanovení, která byla dle jeho názoru napadeným rozhodnutím porušena, a konstatoval, že odvolací soud je vázán obsahem odvolání, resp. specifikací v něm vytýkaných vad rozsudku soudu prvního stupně. V tomto smyslu pak přezkoumává nejen napadený výrok, ale i výroky, na které tento navazuje. I zde však platí, že tak činí z hlediska vytýkaných vad. Odvoláním státní zástupkyně byl ovšem napaden pouze výrok o trestu, odvolání bylo zaměřeno v neprospěch obviněného, bylo jím soudu prvního stupně vytýkáno, že obviněnému neuložil nepodmíněný trest. Odvolací soud tak nebyl oprávněn na jeho podkladě rozhodnout ve prospěch obviněného.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 6 To 494/2010, byl porušen zákon v ustanoveních §254 odst. 1, 2, §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 a §259 odst. 3 tr. ř. ve prospěch obviněného B. K.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti stížnosti pro porušení zákona. Tato byla podána proti výroku o trestu. Ministr spravedlnosti v podstatě namítá, že odvolací soud neměl na základě odvolání podaného státní zástupkyní do výroku o trestu v neprospěch obviněného zmírnit trest (zkrátit zkušební dobu) v jeho prospěch. Podle §266 odst. 2 tr. ř. je možné proti výroku o trestu podat stížnost pro porušení zákona tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k závažnosti a povaze trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná a ministr spravedlnosti to ostatně ani nenamítá, když jím vytýkaný nedostatek spočívá jen ve sporném zkrácení zkušební doby podmíněného odsouzení. Z tohoto důvodu není stížnost pro porušení zákona v dané věci přípustná a Nejvyšší soud tak nepřezkoumával na jejím podkladě podle §267 odst. 3 tr. ř. napadené rozhodnutí.
Přes výše uvedené závěry však Nejvyšší soud považuje za vhodné vyjádřit se k argumentaci uplatněné ve stížnosti pro porušení zákona. V posuzovaném případě podala státní zástupkyně odvolání do výroku o trestu, a to v neprospěch pachatele. Odvolací soud svým rozhodnutím změnil rovněž výrok o trestu, ovšem na základě jiné, než vytýkané, vady a ve prospěch pachatele. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Z hlediska citovaného ustanovení tak nelze shledat na postupu odvolacího soudu nic vadného. Odvolací soud skutečně přihlédl pouze k vadě, která odvoláním sice vytýkána nebyla, ale měla podle jeho názoru vliv na správnost napadeného výroku.
Otázka proto stojí tak, zda odvolací soud může oproti zaměření odvolání v neprospěch obviněného ve smyslu §249 odst. 2 tr. ř. rozhodnout v jeho prospěch. Nejvyšší soud je toho názoru, že ano. Smyslem citovaného zákonného ustanovení je totiž prosadit v trestním řízení zásadu zákazu reformationis in peius (§259 odst. 4 tr. ř.), tedy aby nemohlo být rozhodnuto v neprospěch obviněného v případech, kdy opravný prostředek je podán pouze v jeho prospěch. Důvodem stanovení této zásady je cíl umožnit obviněnému co nejširší možnost využití opravného prostředku bez obavy, že by si mohl jeho podáním zhoršit svou situaci. Žádný opak zásady zákazu reformationis in peius však v trestním řízení neexistuje a ani stěžovatelem citovaná ustanovení rozhodnutí ve prospěch obviněného nebrání. Zákonodárcem takto zvolená úprava přezkoumávání rozsudků soudů prvního stupně napadených odvoláním má svůj význam. V rámci odvolacího řízení nelze právní úpravou vyloučit, aby odvolací soudy v případě, kdy zákonem předepsaným způsobem přezkumu zjistí, že došlo na rozdíl od názoru odvolatele k významné vadě, která je v neprospěch obviněného, tuto vadu neodstranily. To by odporovalo základním zásadám, na nichž je trestní řízení České republiky vybudováno.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona podle §268 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítl jako nepřípustnou, a to v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §274 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2011
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch