ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1545.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1545/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Městské části Praha - Vinoř , se sídlem v Praze 9, Bohdanečská 97, zastoupené JUDr. Janem Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Přemyslova 5, proti povinné E. H. , zastoupené JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, vyklizením, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 74 Nc 1018/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2008, č. j. 23 Co 418/2008-26, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v záhlaví označeným rozhodnutím odmítl odvolání povinné proti usnesení ze dne 21. 4. 2008, č. j. 74 Nc 1018/2008-6, jímž obvodní soud nařídil exekuci podle svého rozsudku ze dne 23. 3. 2006, č. j. 6 C 103/2004-170, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 29 Co 305/2007-236, vyklizením místností, které jsou užívány jako byt o velikosti 2+1, sestávající z místností o velikosti 21 m2, 20 m2, 7 m2 a 5 m2, vše se nacházející v prvním NP domu č. p. 134 na Vinořském náměstí v Praze 9, pro náklady oprávněné a náklady exekuce, jež budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a jejím provedením pověřil JUDr. Miroslava Hauerlanda. Odvolací soud uzavřel, že exekuce je nařízena podle pravomocného a vykonatelného exekučního titulu, povinná v odvolání neuvedla žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce, a že otázkou vlastnictví nemovitosti a aktivní legitimací ve sporu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 103/2004 se zabýval soud I. stupně s tím, že jeho rozsudek ukládající povinnost vyklidit tehdejší žalované E. H. shora označené prostory byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze z 16. 10. 2007, č. j. 29 Co 305/2007-236. Námitka neexistence vlastnictví oprávněné ke shora označené nemovitosti nemůže být uplatněna ve fázi výkonu rozhodnutí.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), povinná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Uvádí, že exekuční titul byl napaden dovoláním s návrhem na odklad vykonatelnosti a že není ani fakticky vykonatelný. Označený dům nebyl nikdy kolaudován, „ není tudíž domem v právním smyslu a proto ani v něm nemohou být a nejsou místnosti “. Oprávněná neprokázala, že stavba byla dokončena, proto jí nemohlo být platně přiděleno číslo popisné. Výměry údajných místností neodpovídají skutečnému stavu, byly jen mechanicky převzaty z podání oprávněné. Vyklizované místnosti jsou dle soudního rozhodnutí situovány v prvním nadzemním podlaží, ač není prokázáno, zda stavba nějaké podlaží vůbec má. Titul neobsahuje jasné, jednoznačné a nezaměnitelné vymezení prostor, které mají být vyklizeny. Pokud nebyla stavba kolaudována, není najisto postaven ani vlastník stavby a není dána aktivní věcná legitimace oprávněné k podání návrhu na nařízení exekuce. Námitky jsou obsaženy v dovolání k Nejvyššímu soudu vedeném pod sp. zn. 26 Cdo 1571/2008, o němž nebylo dosud rozhodnuto. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření poukázala na to, že povinná označené prostory již sama opustila a zanechala tam pouze své movité věci. Dále uvedla, že dovolání, na něž povinná poukazuje, bylo odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud se v rámci dovolacího přezkumu podkladového rozsudku zabýval i jeho vykonatelností a neshledal v tomto směru pochybení. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinná sice argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, přednáší, avšak Nejvyšší soud posouzením námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru nedospěl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Dovolatelka předně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné s ohledem na skutečnost, že exekuční titul byl napaden dovoláním s návrhem na odklad vykonatelnosti. Nejvyšší soud však již ve své dřívější judikatorní činnosti opakovaně konstatoval, že podání mimořádného opravného prostředku nemá suspenzivní účinek (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 336/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 6, ročníku 1997, pod č. 50), a proto nemůže být ani skutečností rozhodnou pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2010, č. j. 20 Cdo 3032/2008).
V projednávané věci je exekučním titulem rozsudek ze dne 23. 3. 2006, č. j. 6 C 103/2004-170, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 29 Co 305/2007-236, jímž byla E. H. uložena povinnost vyklidit výše specifikované místnosti a vyklizené je předat Městské části Praha – Vinoř (jež také vystupuje i jako oprávněná v projednávané věci) do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci 18. 2. 2008, tj. poté co byl odvolacím soudem potvrzen. Za této situace ztrácí opodstatnění argumentace povinné stran nedostatku aktivní věcné legitimace oprávněné v exekuční věci.
Namítá-li dovolatelka, že oprávněná není vlastníkem vyklizované nemovitosti a nebyla ani aktivně věcně legitimována k podání žaloby, zpochybňuje tím věcnou správnost samotného exekučního titulu. Nejvyšší soud však již mnoha rozhodnutích uvedl, že exekuční soud je obsahem rozhodnutí navrženého k výkonu (k exekuci) vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nad rámec uvedeného se dodává, že o dovolání povinné proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 29 Co 305/2007-236, Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 12. 2. 2009, č. j. 26 Cdo 1571/2008-280, jímž dovolání jako nepřípustné odmítl. Jako zjevně neopodstatněná byla odmítnuta i ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 26 Cdo 1571/2008-280, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2007, č. j. 29 Co 305/2007-236, i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 3. 2006, č. j. 6 C 103/2004-170 (viz usnesení z 22. 6. 2009, IV. ÚS 1127/2009).
Dovolatelka dále prosazuje názor, že nemovitost nemá „místnosti“, neboť stavba není kolaudována a nemá platně přidělené číslo popisné, že uváděné výměry místností neodpovídají skutečnosti a není prokázána ani existence nadzemního podlaží u vyklizované nemovitosti. Z toho dovozuje své přesvědčení, že exekuční titul není materiálně vykonatelný. Těmito námitkami se Nejvyšší soud nezabýval, neboť jde o nové skutečnosti ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. (v odvolacím řízení neuvedené), které nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit.
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu