ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1722.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 1722/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného: A. K., insolvenční správce společnosti Alusett-System GmbH , se sídlem München, Promenadeplatz 9, Spolková republika Německo, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti povinnému GIGA - Line s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Květinková 2592/12a, identifikační číslo osoby 496 79 481, zastoupenému JUDr. Annou Císařovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Křivoklátská 258, pro 6.081,08 EUR s příslušenstvím a pro 2.094,71 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 34 E 1464/2008, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 18 Co 477/2009 - 98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Povinný je povinen zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.471,25 Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 9. 3. 2009, č. j. 34 E 1464/2008 - 20, prohlásil rozsudek pro zmeškání Zemského soudu München I ze dne 2. ledna 2008, sp. zn. 15 O 8488/07, a usnesení o stanovení výše nákladů Zemského soudu München I ze dne 8. února 2008, sp. zn. 15 O 8488/07, vykonatelnými na území České republiky (výroky I. a II.); současně nařídil podle citovaného rozsudku k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6.081,08 EUR s úrokem ve výši 6,17 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 19. 7. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 6,37 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 31. 12. 2005 do 30. 6. 2006, ve výši 6,95 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 7,7 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 8,19 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 8,32 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 8,19 % p.a. z částky 6.081,08 EUR od 1. 7. 2008 do 6. 11. 2008 a dále od 7. 11.2008 do zaplacení ve výši rovnající se základní úrokové sazbě (Basiszinssatz) zveřejněné Německou spolkovou bankou (Deutsche Bundesbank) a platné vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o pět procentních bodů ročně z částky 6.081,08 EUR, a podle citovaného usnesení k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 2.094,71 EUR s úrokem ve výši 8,32 % p.a. z částky 2.094,71 EUR od 6. 2. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 8,19 % p.a. z částky 2.094,71 EUR od 1. 7. 2008 do 6. 11. 2008 a dále od 7. 11. 2008 do zaplacení ve výši rovnající se základní úrokové sazbě (Basiszinssatz) zveřejněné Německou spolkovou bankou (Deutsche Bundesbank) a platné vždy k prvnímu dni každého kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, zvýšené o pět procentních bodů ročně z částky 2.094,71 EUR, výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného (výrok III.). Výrokem IV. uložil povinnému povinnost zaplatit oprávněnému na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí částku 20.025,- Kč s tím, že nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na vymožení těchto nákladů výkonu rozhodnutí, a výrokem V. mu zakázal, aby nakládal s věcmi, které vykonavatel při provedení výkonu rozhodnutí podle tohoto usnesení sepíše, přičemž sepsané věci budou prodány (zpeněženy) po právní moci tohoto usnesení . Soud prvního stupně shledal za splněné podmínky stanovené v článku 32, článku 41 a článku 53 Nařízení rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I“ či „nařízení“), neboť exekuční tituly byly ve smyslu článku 32 tohoto nařízení vydány v členském státě Evropské unie poté, co nařízení vstoupilo v platnost, a poté, kdy se Česká republika stala členským státem Evropské unie, přičemž oprávněný osvědčeními ze dne 24. 8. 2008 podle článku 54 a článku 58 nařízení (vydanými podle přílohy V. nařízení) prokázal, že exekuční tituly jsou vykonatelné na území státu, ve kterém byly vydány. Zároveň soud podle §68c odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a podle §323 a následujících občanského soudního řádu nařídil výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného k vymožení pohledávky oprávněného, jejího příslušenství a nákladů výkonu rozhodnutí.
Městský soud v Praze shora označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit oprávněnému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 21.115,- Kč s tím, že nařízený výkon se vztahuje i na vymožení těchto nákladů. V odůvodnění svého rozhodnutí s poukazem na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu České republiky č. 709/05 uvedl, že odvolací soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti je povinen zkoumat existenci důvodů, pro něž rozhodnutí cizího soudu nelze uznat, tuto povinnost ovšem nemá ex officio, ale toliko na základě námitek vznesených účastníkem řízení, který je mohl poprvé uplatnit právě až v opravném prostředku, a že v řízení před českými soudy nelze přezkoumávat rozhodnutí německého soudu vydané v nalézacím řízení. Nelze však rezignovat na posouzení důvodu odepření uznání, pokud odvolatel na tyto důvody v odvolání poukazuje. Případ, kdy rozhodnutí nelze uznat, upravuje mimo jiné článek 34 odstavec 2 Nařízení Brusel I, kde se za důvod pro neuznání rozhodnutí uvádí nedoručení návrhu na zahájení řízení nebo jiné rovnocenné písemnosti žalovanému v dostatečném předstihu a takovým způsobem, aby se mohl bránit, ledaže nepoužil opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost. Následkem existence těchto procesních vad, které nebyly odstraněny ani v opravném řízení, je zamítnutí exekuce jako celku. Přestože v dané věci povinný v odvolání tvrdil, že návrh na vydání platebního rozkazu (návrh na zahájení řízení) a „další podklady k předmětnému sporu“ mu byly doručovány na neexistující adresu a že v důsledku této procesní vady se nemohl řádně bránit, protože mu „podklady“ byly doručovány opožděně, a tato skutečnost způsobila, že soud vydal rozsudek pro zmeškání, neboť podle právní úpravy ve Spolkové republice Německo je doručeno též uložením u pošty, „nepřišel“ v odvolání s tvrzením, zda k odstranění této procesní vady využil opravný prostředek. Správnost postupu německého soudu tak odvolací soud není oprávněn přezkoumávat a důvod k odepření uznání podle článku 34 odstavec 2 Nařízení Brusel I není proto dán.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, zejména z nesprávného posouzení v doručování listin“. Podle jeho názoru má doručování listin v daném případě zásadní význam, protože rozsudek Zemského soudu v Mnichově I ani žaloba mu nebyly nikdy doručeny, jelikož na adrese, kam mu byly zasílány písemnosti, neměl sídlo, a byly též na nesprávné poště uloženy, proto se nemohl účinně bránit, a rozsudek pro zmeškání tak neměl být vydán ani na něm neměla být vyznačena právní moc. Dále uvedl, že se bránil ve vazbě na materiály, které mu byly prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2 zaslány, přičemž „posledním dopisem ze dne 14. 1. 2008 vysvětloval opakovaně soudu, že zaplatil; k tomuto datu ovšem nevěděl, že již byl vydán rozsudek pro zmeškání“. V této souvislosti poukazuje též na to, že německý soud se nezabýval vadami v doručování, stejně jako Obvodní soud pro Prahu 2, prostřednictvím kterého mu „zpočátku bylo doručováno“; následně pak povinný podrobně (avšak nesrozumitelně) popsal jím tvrzená pochybení při doručování písemností. Dále dovolatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že rozhodnutí je vykonatelné v členském státě původu, a opak dovozuje z toho, že svůj závazek splnil před vydáním platebního rozkazu, o čemž předložil důkazy, ovšem odvolací soud se touto jeho námitkou nezabýval; zákonné podmínky pro nařízení exekuce tak nebyly splněny a „A. K., jenž se na základě rozsudku pro zmeškání označuje za oprávněného, jím není, jelikož dovolatel řádně plnil“. Německý soud podle názoru dovolatele učinil vadný závěr, na základě kterého pak vydal rozsudek pro zmeškání, přičemž „svoje tvrzení opírá o fakt, že dovolateli byla žaloba doručena dne 8. 11. 2007 uložením na poště (ve dnech 24. 10. - 8. 11. 2007)“, což mu bylo sděleno Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 16. 11. 2007. Je však nepochybné, že nebylo-li doručováno na správnou adresu, byla zásilka uložena na nesprávné poště a dovolatel se o ní nedozvěděl. „Dle sdělení soudu a přiložené doručenky je navíc zřejmé, že veškerá dokumentace, která byla dovolatelem zaslaná Obvodnímu soudu pro Prahu 2, byla tímto soudem doručena soudu v SRN až dne 20. 3. 2008, tedy dlouho po vydání rozsudku pro zmeškání“, přičemž „z potvrzení tohoto soudu taktéž jednoznačně vyplývá, že soudu v SRN byl zaslán odpor a doplnění k odporu“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu v dovolání nevymezil, a dovolací soud by měl proto dovolání odmítnout jako nepřípustné. Dále uvedl, že odvolací soud vzal při svém rozhodnutí v úvahu všechny rozhodné skutečnosti, přičemž z důvodu absence tvrzení povinného, zda proti vydanému rozsudku podal opravný prostředek, dospěl ke správnému závěru, že odepření vykonatelnosti exekučního titulu není na místě. Pokud pak dovolatel v dovolání nepřímo tvrdí, že opravný prostředek nevyužil z důvodu, že mu k tomu nebyla dána možnost, pak jde jednak o tvrzení v dovolacím řízení opožděné a dále též nepravdivé, jelikož z listiny Zemského soudu v Mnichově I ze dne 18. 4. 2008 vyplývá, že dne 20. 3. 2008 podal odpor proti rozsudku pro zmeškání podáním datovaným dnem 14. 1. 2008. Jelikož však nebyl podán v souladu s procesními předpisy Spolkové republiky Německo, pohlížel na něj soud jako na procesně neúčinný. Nepodala jej totiž osoba vykonávající advokacii připuštěná k zastupování před Zemským soudem Mnichov I, ačkoliv povinný o nutnosti zastoupení advokátem připuštěným u soudu v SRN věděl, nýbrž odpor, o němž povinný tvrdil, že byl učiněn včas, podal JUDr. Babiš, advokát v Praze; nebyly tak splněny procesní předpoklady lex fori. Z toho vyplývá, že povinný nebyl zkrácen ve svém právu na podání opravného prostředku, nýbrž o „možnost opravného prostředku přišel svým vlastním opomenutím“. Jeho námitky, že mu nebyl řádně doručen návrh na zahájení řízení, tedy ve vztahu k posouzení podmínek uznání exekučních titulů ve smyslu článku 34 Nařízení Brusel I neobstojí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání - vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 12. 11. 2009 - rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (odst. 3).
Podle §238a odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto a) v insolvenčním řízení, b) o žalobě pro zmatečnost, c) ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, nejde-li o řízení o výkon rozhodnutí k navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, d) ve věci udělení příklepu ve výkonu rozhodnutí, e) o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, f) o povinnostech vydražitele uvedeného v §336m odst. 2 (§336n) a v §338za odst. 2. Ustanovení §237 odst. 1 a 3 platí obdobně (odst. 2).
Podle §68a odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMPS“), ustanovení tohoto oddílu se použijí v řízeních o uznání a výkonu cizích rozhodnutí, jiných veřejných listin a soudních smírů (dále jen „rozhodnutí“), v nichž se postupuje podle předpisu Evropských společenství nebo podle vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejíž ratifikaci dal Parlament souhlas, a jíž je Česká republika vázána (dále jen „ mezinárodní smlouva“).
Podle §68c odst. 1 ZMPS současně s návrhem na prohlášení vykonatelnosti může být podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce podle zvláštního právního předpisu. V takovém případě rozhodne soud v jediném usnesení o obou návrzích samostatnými výroky, které musí být odůvodněny. Usnesení musí být odůvodněno, i když se rozhoduje jen o jednom z těchto návrhů. Podle odstavce 4 tohoto ustanovení rozhodnutí nemůže nabýt právní moci ve výroku nařizujícím výkon rozhodnutí nebo exekuci dříve než ve výroku, kterým se rozhodnutí prohlašuje za vykonatelné.
Podle článku 38 odst. 1 nařízení Brusel I rozhodnutí vydané v jednom členském státě, které je v tomto státě vykonatelné, bude vykonáno v jiném členském státě poté, co zde bylo na návrh kterékoli zúčastněné strany prohlášeno za vykonatelné.
Podle článku 41 nařízení Brusel I rozhodnutí se prohlásí za vykonatelné, jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání.
Podle článku 44 nařízení Brusel I rozhodnutí o opravném prostředku může být napadeno pouze opravným prostředkem uvedeným v příloze IV.
Podle článku 45 odst. 1 nařízení Brusel I soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Podle bodu 2. tohoto článku cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.
Podle přílohy IV. nařízení Brusel I opravné prostředky podle článku 44 jsou tyto: (…) - v České republice „dovolání“ a „žaloba pro zmatečnost“, (…).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu o prohlášení vykonatelnosti je rozhodnutím ve věci samé, lze přípustnost dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, kterým potvrdil výrok usnesení soudu prvního stupně, jímž exekuční titul byl prohlášen za vykonatelný na území České republiky, posuzovat jen z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř.
Oprávněný předložil ve smyslu článku 53 nařízení Brusel I stejnopis podkladového rozsudku a dále osvědčení o vykonatelnosti ve smyslu článku 54 a 58 nařízení Brusel I. Z tohoto osvědčení vyplývá, že rozsudek je vykonatelný v zemi původu.
Jestliže je rozsudek vydaný Zemským soudem v Mnichově I vykonatelný v zemi původu a byly-li splněny formální náležitosti uvedené v článku 41 nařízení Brusel I, je třeba prohlásit rozsudek za vykonatelný na území České republiky. Zpochybnit vykonatelnost rozhodnutí povinný může u soudu, který podkladový rozsudek vydal, a to využitím prostředků, které mu národní právo v zemi původu umožňuje [srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 5180/2008, a ze dne 7. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2008, v němž byl dále zaujat názor, že tento postup, jak vyplývá z preambule nařízení Brusel I, vychází ze zásady vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Společenství (soud v zemi výkonu rozhodnutí důvěřuje ve správnost údajů týkajících se vykonatelnosti rozhodnutí, které soud v zemi původu v osvědčení uvedl)].
V rámci exekučního řízení povinný může žádat, aby rozhodnutí nebylo uznáno z důvodů uvedených v článcích 34 a 35 nařízení Brusel I.
Podle článku 34 odstavec 2 nařízení Brusel I rozhodnutí se neuzná, jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost.
Z §254 odst. 5 o. s. ř. dále vyplývá, že odvolání proti rozhodnutím vydaným v řízení o výkon rozhodnutí se projednávají v systému úplné apelace; k novým skutečnostem a důkazům však i v těchto věcech odvolací soud přihlédne, jen jestliže byly v odvolacím řízení uplatněny (§212a odst. 3 o. s. ř.) - k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2005 pod číslem 166, či odůvodnění usnesení téhož soudu ze dne 17. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3384/2008.
I když povinný v odvolání namítal, že návrh na vydání platebního rozkazu (návrh na zahájení řízení) a „další podklady k předmětnému sporu“ mu byly doručovány na neexistující adresu, resp. že mu byly doručovány opožděně, a že v důsledku toho se nemohl řádně bránit, avšak současně v odvolacím řízení netvrdil (neuplatnil námitku), že k odstranění této tvrzené procesní vady využil opravný prostředek, nemohl odvolací soud posoudit, zda jsou dány důvody pro neuznání podkladového rozsudku pro zmeškání. Přitom odvolací soud, jak z ustanovení §254 odst. 5 a §212a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, neměl povinnost uvedenou okolnost, rozhodnou pro posouzení věci z hlediska článku 34 odstavec 2 nařízení Brusel I, zkoumat (zjišťovat) z úřední povinnosti, nýbrž právě jen na základě námitky povinného uplatněné v opravném prostředku (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2006, sp. zn. I. ÚS 709/05, na nějž odkázal již odvolací soud, v němž byl - mimo jiné - vysloven závěr: „Odvolací soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí je povinen zkoumat existenci důvodů, pro něž rozhodnutí cizího soudu nelze uznat. Tuto povinnost však nemá ex officio, ale toliko na základě námitek vznesených účastníkem řízení, který je mohl poprvé uplatnit právě až v opravném prostředku.“).
Jelikož tedy povinný v odvolacím řízení (§254 odst. 5 o. s. ř.) neuplatnil všechny relevantní námitky rozhodné pro posouzení věci z hlediska zkoumání podmínek pro uznání či neuznání podkladového rozhodnutí (rozsudku pro zmeškání) podle článku 34 odstavec 2 Nařízení Brusel I. (ačkoliv je uplatnit mohl) a protože činnost dovolacího soudu má zásadně jen přezkumný charakter, nemohou námitky obsažené v dovolání povinného, že mu rozsudek Zemského soudu v Mnichově I ani žaloba „nebyly nikdy doručeny“, být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže již v řízení o opravném prostředku (odvolání) zabránil odvolacímu soudu posoudit všechny pro projednávanou věc významné okolnosti.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá založit ani námitka dovolatele, že podkladový rozsudek není vykonatelný v členském státě původu, jelikož svůj závazek splnil před vydáním platebního rozkazu (o čemž předložil důkazy), neboť podle citovaného článku 45 bodu 1. nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o prohlášení exekučního titulu (rozsudku pro zmeškání Zemského soudu München I ze dne 2. ledna 2008, sp. zn. 15 O 8488/07) vykonatelným na území ČR, nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009, a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve stejném znění, není tudíž přípustné.
Další námitky povinného v dovolání směřují proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nařízení výkonu rozhodnutí. Z citovaného ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř. však vyplývá, že od 1. 7. 2009 již dovolání proti usnesením odvolacího soudu, potvrzujícím nebo měnícím usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), není přípustné.
Jestliže v souzené věci odvolací soud rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce usnesením ze dne 12. listopadu 2009, dovolání proti tomuto rozhodnutí již není přípustné. Na tom nic nemění ani nesprávné poučení v napadeném usnesení, podle kterého je dovolání proti němu přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; takové poučení soudu však přípustnost dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod č. 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť oprávněný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.171,25 Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §10 odst. 3, §12 odst. 1 písm. a) bod 1., a to při směnném kurzu ČNB 24,876 Kč/1 EUR podle §3 odst. 6 věty první, zaokrouhlená podle §16 odst. 2 a snížená podle §14 odst. 1 na polovinu a podle §18 odst. 1 o dalších 50 %] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení oprávněného ve výši 5.471,25 Kč je povinný povinen zaplatit k rukám advokáta, který oprávněného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. října 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu