ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.173.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 173/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněné PROFISTAV Praha, s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, Bělčická 2842/15, identifikační číslo osoby 25128817, proti povinnému JUDr. K. H., pro 63.994,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 17 Nc 2494/2003, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze 13.1.2009, č.j. 15 Co 590/2008-31, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 11.8.2003, č.j. 17 Nc 2494/2003-13, jímž okresní soud nařídil exekuci. Odvolací soud dospěl k závěru, že pro nařízení exekuce jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady, zejména, že „titul je opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti (4.10.1994) a ke zpochybnění této veřejné listiny nemůže dojít na základě tvrzení povinného, že si není vědom doručení titulu. Ostatně místo bydliště povinného bylo v době doručování titulu i dnes shodné, a povinný neuvedl nic, co by mohlo doručení titulu zpochybnit.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (povinný nesprávně uvádí „§236 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.“), aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, povinný namítá, že mu podkladový platební rozkaz byl doručován uložením na poště, ač v době od června 1993 do února 1995 byl ve Vazební věznici Plzeň Bory. Nebyly mu doručeny ani podklady, na jejichž základě se oprávněný domáhal zaplacení nyní vymáhané pohledávky, proti níž tak nemohl vznést jakékoli námitky. Povinný „je přesvědčen, že došlo k prekluzi práva, takže pohledávku nelze nadále vymáhat, a pro jistotu namítá i její promlčení.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, část první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel zpochybnil závěr, že k výkonu navržený exekuční titul je vykonatelný. Tento závěr je sice závěrem právním, jehož přezkum je v dovolacím řízení možný v intencích dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., aby však mohl soud k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. V projednávané věci šlo především o zjištění, zda k exekuci navržený platební rozkaz byl povinnému řádně doručen. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Za použití druhého (posuzováno podle obsahu dovolání) z uvedených důvodů dovolatel vytýká, že odvolací soud nezjišťoval, zda mu byl exekuční titul řádně doručen, a předložil vlastní skutkovou verzi, že rozhodnutí mu doručeno nebylo a že nastat nemohla ani fikce náhradního doručení.
I když dovolatel zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučního titulu, učinil tak způsobem neregulérním; závěr o jeho vykonatelnosti založil na vlastních skutkových tvrzeních odlišných od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Vady řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k nim patří i dovolatelem vytýkané pochybení odvolacího soudu při šetření okolností doručení exekučního titulu), však – jak již bylo uvedeno – způsobilým důvodem dovolání přípustného jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (§238a odst. 2 o. s. ř.) být nemohou. Uvádí-li povinný, že v době doručování exekučního titulu byl ve vazbě, nejde – jak se mylně domnívá – o „upřesnění“, ale o nové skutkové tvrzení, jež ovšem v dovolání uplatnit nelze (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nepřípustnost nových skutkových tvrzení je v uvedeném ustanovení zakotvena proto, že předmětem dovolacího přezkumu je – navíc v případě potvrzujícího rozhodnutí právní – závěr odvolacího soudu vyvozený z tvrzení přednesených účastníky nejpozději v odvolacím řízení. Neměl-li odvolací soud k dispozici konkrétní tvrzení přednesené povinným teprve v dovolání (v dovolání bylo pouze uvedeno, že povinnému „není známo, že by mu byl platební rozkaz doručen“), logicky z něj nemohl činit právní závěry o (ne)vykonatelnosti podkladového rozhodnutí.
S námitkou prekluze (o niž však zjevně nemohlo jít, není-li vymáhaná pohledávka charakteru veřejnoprávního, nýbrž soukromoprávního, ať již vyplývající z obchodního či občanskoprávního vztahu) se odvolací soud – poukázal-li na ustanovení §583 občanského zákoníku – vypořádal standardní argumentací, takže přípustnost dovolání nelze dovodit ani v tomto směru.
Pokud jde o námitku promlčení (dovolatel ostatně oba instituty nesprávně směšuje či zaměňuje, jelikož táž pohledávka nemůže uplynutím času zaniknout prekluzí nebo promlčením, nýbrž vždy, navíc za přistoupení dalších právních skutečností, např. neuplatněním práva či vznesením námitky promlčení, pouze v důsledku jednoho z obou právních institutů), ta nemůže mít význam již v řízení o nařízení exekuce, nýbrž teprve v řízení o jejím zastavení (srov. zprávu Cpj 159/79, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10, ročník 1981 pod poř. č. 21, str. 189/527).
Dovolatelova námitka, že „neví, zda pohledávka proti němu směřovala jako proti podnikateli či jako proti fyzické osobě“, není uplatněním kteréhokoli z (v ustanovení §241a odst. 2, 3 o. s. ř. taxativně vymezených) dovolacích důvodů.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu