ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1770.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1770/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné PROSPERITA holding, a.s. , se sídlem v Ostravě, Moravské Ostravě, Nádražní 213/10, identifikační číslo osoby 258 20 192, zastoupené JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově, Svornosti 2, proti povinnému F. G. , zastoupenému Mgr. Marií Vaškovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Lískovecká 2089, pro částku 2.481,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 53 Nc 10513/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. listopadu 2008, č. j. 66 Co 927/2008 - 101, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 7. 2008, č. j. 53 Nc 10513/2007 - 81, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) a písm. g) o. s. ř. [nařízené usnesením téhož soudu ze dne 29. 5. 2007, č. j. 53 Nc 10513/2007 - 7, k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 2.481,- Kč (úroku z prodlení ve výši 2.500,- Kč po odečtení částky 19,- Kč oprávněnou) podle rozsudku pro uznání vydaného Okresním soudem v Ostravě ze dne 20. 6. 2000, č. j. 22 C 149/98 - 30], odůvodněný tvrzením, že exekuční titul není vykonatelný a že na vymáhanou pohledávku oprávněné započetl (dopisem ze dne 11. 4. 2007) podle §580 obč. zák. svou (proti) pohledávku (ve výši 2.500,- Kč) za oprávněnou, kterou vůči ní měl a která vznikla tím, že v dřívějším řízení o nařízení exekuce ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc 10151/2004 podle téhož exekučního titulu na něm pověřený soudní exekutor vymohl částku 19.535,50 Kč, ačkoliv návrh na nařízení exekuce byl (později) pravomocně zamítnut, a právě v souvislosti s vrácením této „neoprávněně vymožené a zadržované částky“ od soudního exekutora vynaložil za právní zastoupení advokátkou částku 2.500,- Kč. Okresní soud na základě provedeného dokazování, v jehož průběhu mj. zjistil, že exekuční titul byl povinnému řádně doručen dne 10. 3. 2006 a že původně vyznačená právní moc titulu dnem 8. 8. 2000 byla zrušena a nově vyznačena dnem 28. 3. 2006, dospěl k závěru, že beze vší pochybností lze (s ohledem na obsah nalézacího spisu) dovodit, komu byla uložena povinnost a komu bylo přiznáno právo, a že uvedení vadné adresy bydliště povinného a neoznačení identifikačního čísla oprávněného v exekučním titulu nemůže být na újmu jeho materiální vykonatelnosti; důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není tudíž dán. Pokud jde o tvrzení povinného o zániku pohledávky započtením, soud prvního stupně uzavřel, že ani z tohoto důvodu nelze návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. vyhovět, neboť nebyla splněna zákonná podmínka, že se jednalo o pohledávky vzájemné; vrácení částky 19.535,50 Kč totiž povinný nepožadoval po oprávněném, nýbrž po pověřeném soudním exekutorovi, který ji na něm vymohl.
K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 28. 11. 2008, č. j. 66 Co 927/2008 - 101, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že nesprávné označení adresy povinného v exekučním titulu nemělo žádný vliv na jeho vykonatelnost, jak ostatně uvedl již ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 66 Co 878/2007 - 25, jímž rozhodl o jeho odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Pokud jde o tvrzený zánik vymáhané pohledávky započtením, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. dán není, neboť vzájemná pohledávka povinného vůči oprávněné neexistovala. Jestliže sám povinný označil „takto tvrzený nárok“ vůči oprávněnému jako „odměnu za právní zastoupení při vymáhání bezdůvodného obohacení u exekutorského úřadu exekutora JUDr. Grosama“, pak je zřejmé, že se nemůže jednat o pohledávku vůči oprávněné, a to navíc jen z toho důvodu, že oprávněná dříve vyvolala exekuční řízení, v jehož průběhu soudní exekutor přijal od povinného plnění, které mu včas nevyplatil, a v souvislosti s vrácením tohoto plnění mu vznikly náklady za právní zastoupení advokátem. Dále krajský soud uvedl, že oprávněná nemůže nést odpovědnost za postup soudního exekutora, který je „v mezích zákona sám odpovědný“.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z §238 odst. 1 písm. c) a d) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. dovozuje z toho, že žádný ze soudů při právním posouzení neodkázal na publikované rozhodnutí soudu vyššího stupně. Dovolatel nadále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který zaujal v usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 66 Co 878/2007 - 25, jímž rozhodl o jeho odvolání proti usnesení o nařízení exekuce a na nějž v napadeném rozhodnutí odkázal. Namítá, že vada exekučního titulu, spočívající v tom, že je v něm nesprávně uvedena adresa jeho bydliště, zapříčinila „celý řetězec neoprávněných návrhů a nesprávných rozhodnutí, která nemají oporu v zákoně a která jej značně poškodila“, neboť exekuční titul nebyl vydán v souladu s §157 odst. 1 o. s. ř., přičemž právě uvedená vada titulu způsobila, že mu byl doručen až po šesti letech, takže oprávněná na něm nespravedlivě vymáhá vyšší úrok z prodlení. Dále uvedl, že v průběhu „soudního řízení“ došlo u oprávněné několikrát ke změně jejího označení, právní formy i identifikačního čísla, že až do doby doručení exekučního titulu neměl k dispozici žádný podklad pro zaplacení vymáhané pohledávky a že si potřebné informace, kterému subjektu má plnit, nemohl zjistit ani po internetu (jak tvrdila oprávněná), a to s ohledem na svůj špatný zdravotní stav a tíživou sociální a finanční situaci. Dovolatel rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že vůči oprávněné nemá vzájemnou pohledávku k započtení, a v této souvislosti poukázal na to, že právní zastoupení byl nucen vyhledat a zaplatit za svou obranu proti návrhu oprávněné na nařízení exekuce, a tudíž „právě oprávněná a povinný byli účastníky exekučního řízení“; jeho pohledávka, která „z titulu právní obrany proti exekuci vznikla, byla proto pohledávkou za oprávněnou“, což uvedl i v dopise ze dne 11. 4. 2007. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil.
Oprávněná se v písemném vyjádření k dovolání povinného ztotožnila s usnesením odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12. části první zák. č. 7/2009 Sb.) a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání povinného není podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné. Není totiž žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napaden výrok usnesení odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je v daném případě vyloučeno, zbývá posoudit přípustnost dovolání již jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je pak dovolací soud vázán (včetně jeho obsahového vymezení) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§242 odst. 3, věta první o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., které se použije i v exekučním řízení, výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/1998, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 6/1999 pod č. 62, konstatoval, že „označí-li soud v rozhodnutí účastníky způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení §79 odst. 1 věty druhá a třetí o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí (§251 o. s. ř.), jestliže je možné z něj bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost“. V posuzovaném případě lze bez pochybností dovodit, že platební povinnost byla exekučním titulem uložena povinnému, byť v něm byla nesprávně uvedena adresa jeho bydliště; na správnou adresu mu však exekuční titul byl řádně doručen dne 10. 3. 2006, přičemž povinný netvrdil a ani v řízení nevyšlo jinak najevo, že by existovala vedle povinného F. G., fyzická osoba se stejným jménem a příjmením a datem narození a povinný ani nezpochybňoval, že právě on byl exekučním titulem (rozsudkem pro uznání) zavázán oprávněné pohledávku zaplatit. Dále je třeba poukázat i na to, že s totožnou námitkou povinného o nevykonatelnosti exekučního titulu (z důvodu nesprávně uvedené adresy povinného v exekučním titulu) se odvolací soud vypořádal již v pravomocném usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 66 Co 878/2007 - 25, jímž rozhodl o jeho odvolání proti usnesení o nařízení exekuce. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže dospěl k závěru, že předpoklady pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyly splněny.
Námitky dovolatele, že exekuční titul nebyl - v důsledku nesprávně označené adresy jeho bydliště - vydán v souladu s §157 odst. 1 o. s. ř., že k jeho doručení na správnou adresu došlo až po šesti letech, takže „oprávněná na něm nespravedlivě vymáhá vyšší úrok z prodlení“, a že do doby doručení exekučního titulu neměl k dispozici žádný podklad pro zaplacení vymáhané pohledávky, jsou v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení) zcela bez právního významu, neboť případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly (v daném případě zřejmě pochybení soudu při doručování exekučního titulu a nesprávné vyznačení doložky právní moci) se do řízení o výkon rozhodnutí (do exekučního řízení) nepřenášejí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2000 pod č. 123, usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003). Jak uvedl již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, má-li povinný za to, že nesprávným postupem soudu mu byla způsobena škoda, představující vyšší příslušenství, může se jejího zaplacení domáhat v nalézacím řízení.
Dále dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vůči oprávněné nemá vzájemnou pohledávku k započtení.
Řízení o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. předpokládá zejména dokazování, zda - vůbec - protipohledávka povinného za oprávněným, způsobilá k započtení vznikla a existovala.
Základním předpokladem započtení (§580 obč. zák.) je vzájemnost pohledávek, tedy musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak (jen výjimečně je započtení přípustné i mezi jinými osobami - viz §529, §548, §531 obč. zák.; o žádnou z těchto situací se v daném případě nejedná).
Jestliže v souzené věci bylo zjištěno, že náklady za právní zastoupení advokátkou ve výši 2.500,- Kč povinný vynaložil za tím účelem, aby mu exekutor vrátil částku 19.535,50 Kč, kterou od něj v předchozím exekučním řízení (vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 94 Nc 10151/2004) na základě téhož exekučního titulu vymohl, ačkoliv titul (citovaný rozsudek pro uznání) nebyl vykonatelný, takže návrh na nařízení exekuce byl k odvolání povinného v odvolacím řízení pravomocně zamítnut, je jednoznačné, že jeden ze základních předpokladů započtení, a to vzájemnost pohledávek splněn nebyl, neboť se nejednalo (nemohlo jednat) o pohledávku vůči oprávněné (vrácení částky 19.535,50 Kč totiž povinný požadoval po pověřeném soudním exekutorovi, a právě v této souvislosti vynaložil částku 2.500,- Kč za právní zastoupení advokátkou). Nebyly tudíž splněny předpoklady ani pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jak uzavřely soudy obou stupňů.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 o. s. ř. není tudíž přípustné. Okolnost, že žádný ze soudů rozhodujících v dané věci neodkázal ve svém rozhodnutí na judikaturu vyšších soudů, rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní, neboť právní závěry tohoto soudu (a též soudu prvního stupně) jsou zcela v souladu s citovanými ustanoveními občanského zákoníku i občanského soudního řádu. Nejvyšší soud proto dovolání povinného podle §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případných nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu