ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1787.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1787/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Františka Ištvánka v exekuční věci oprávněné Finanční a obchodní spol., s. r. o. se sídlem v Praze 5, Tomkova 3167/4, identifikační číslo osoby 65006577, zastoupené JUDr. Ing. Romanem Abrahamem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Hakenova 544/III., proti povinným 1) M. D. a 2) A. D. , zastoupeným Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 8, pro 94.551,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 Nc 1558/2008, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 13. 1. 2009, č. j. 15 Co 766/2008-45, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 22. 10. 2008, č. j. 5 Nc 1558/2008-27, jímž okresní soud zamítl návrh povinných na zastavení exekuce odůvodněný tvrzením, že vymáhanou pohledávku zaplatili již před vydáním exekučního titulu. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jehož se povinní dovolávají, dopadá na případy, kdy je exekuce nepřípustná pro vadu rozhodnutí či jiného titulu, pro pochybení při nařízení exekuce, pro okolnosti, které nastaly při jejím provádění nebo z jiných důvodů, např. uzavření dohody, že oprávněný nebude po určitý čas pohledávku vymáhat. Žádné takovéto skutečnosti však povinní ani netvrdí. K zániku práva před vydáním exekučního titulu lze podle názoru krajského soudu skutečně přihlédnout jen v nalézacím řízení.
V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že to „řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem,“ a to ustanovením §559 odst. 1 občanského zákoníku), povinní namítají nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují v závěru odvolacího soudu, že zánik práva splněním nelze podřadit pod případy, na něž dopadá ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Podle jejich přesvědčení „zákonodárce právě v tomto ustanovení předjímal i situaci, která vznikla ohledně úhrady pohledávky tak, jak tomu bylo v jejich případě, tj. její úhrada ještě před vydáním exekučního titulu, ve snaze předcházet tak možnosti, kdy by oprávněnému bylo plněno ze stejného právního důvodu dvakrát.“
Oprávněná (posuzováno podle obsahu jejího vyjádření) navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. 20 Cdo 1962/2004, 20 Cdo 446/2008, 20 Cdo 4662/2008 a mnoha dalších) vysvětlil, že zatímco pod písmeny a) až g) §268 odst. 1 o. s. ř. jsou vypočteny důvody (k zastavení exekuce) konkrétní, je důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován všeobecně a že jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod písmenem h) obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických nebo věcných – nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle §268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
O žádný z uvedených – „jiných než pod písmeny a) - g) upravených“ – případů však v souzené věci nejde; naopak, odůvodňují-li povinní svůj návrh na zastavení exekuce právě a jedině tvrzením, že dluh splnili, nemá soud jinou možnost, než věc posoudit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., jež je ve vztahu k §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ustanovením speciálním, upravujícím zastavení exekuce – výlučně – pro případy zániku práva. Řečeno jinak, obecné ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. lze aplikovat jen v případech jiných, než je zánik práva (a ovšem i jiných než upravených v ustanovení §268 odst. 1 písm. a)-f) o. s. ř.). Při posuzování věci z hlediska ustanovení §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je pak soud samozřejmě povinen zkoumat, zda byly splněny předpoklady tímto ustanovením předepsané, a tedy i to, zda právo zaniklo splněním po vydání exekučního titulu.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu