ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.1851.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 1851/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Krči, Antala Staška 2027/79, identifikační číslo osoby 610 61 344, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Londýnská 2266/5, pro doručování pod adresou žalobce, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Karlem Viktorou, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 15 C 20/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 69 Co 296/2008 - 128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Chuchúta, LL.M., advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Londýnská 2266/5.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 15 C 20/2007 - 99, rozhodl, že z výkonu rozhodnutí na majetek povinné M. P., vedeného oprávněným P. K. proti povinné pod sp. zn. 29 Nc 878/2006 u Okresního soudu v Přerově, prováděného Mgr. Davidem Chaloupkou, soudním exekutorem se sídlem Exekutorského úřadu v Kroměříži, Jánská 25/1, jsou vyloučeny movité věci sepsané v soupise věcí exekutora Mgr. Davida Chaloupky ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 122 Ex 670/06, pod položkou číslo: 1. Tiskařský stroj Heidelberg Printmaster GTO 52-4-PCC, resp. GTO 52-4-P3, výrobní číslo 720479, a 2. Lakovací zařízení a sušení LACO, výrobní číslo L8-380, resp. L10-2-380 a označené tamtéž výrobním číslem DE811897293 84193200 (výrok I.), a současně „uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení 12.000,- Kč“ (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl po zhodnocení provedených důkazů k závěru, že žalobce se stal výlučným vlastníkem obou movitých věcí na základě kupních smluv uzavřených se společností Heidelberg Praha spol. s r.o. (§132 obč. zák.), přičemž po celou dobu, kdy tyto věci měl podle leasingových smluv v nájmu leasingový nájemce M. P. (manžel povinné), byly dle všeobecných obchodních podmínek ve vlastnictví žalobce jako leasingového pronajímatele a jsou v jeho vlastnictví doposud. Žalobce tudíž prokázal, že má právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, a žaloba podle §267 odst. 1 o. s. ř. je proto důvodná. Doplnění dokazování další zprávou společnosti Heidelberg Praha spol. s r.o., jak navrhl žalovaný, považoval okresní soud za nadbytečné, neboť pro posouzení skutkového stavu provedené důkazy postačovaly.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 4. 11. 2008, č. j. 69 Co 296/2008 - 128, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil v tomto správném znění: „Z výkonu rozhodnutí na majetek povinné M. P., vedené oprávněným P. K. proti povinné pod sp. zn. 29 Nc 878/2006 u Okresního soudu v Přerově, prováděného Mgr. Davidem Chaloupkou, soudním exekutorem se sídlem Exekutorského úřadu v Kroměříži, Jánská 25/1, jsou vyloučeny movité věci sepsané v soupise věcí exekutora Mgr. Davida Chaloupky, sp. zn. 122 Ex 670/06, ze dne 20. 12. 2006 pod položkou číslo: 1. Tiskařský stroj Heidelberg Printmaster GTO 52-4-PCC, výrobní číslo 720479, a 2. Lakovací zařízení a sušení LACO, výrobní číslo L10-2-380 a označené tamtéž číslem DE81189729384193200.“ (výrok I.); v další napadené části, tj. ve výroku o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 53.498,50 Kč (výrok II.), a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobce prokázal vlastnické právo k předmětným věcem, které sice žalovaný s ohledem na nepřesnosti v jejich identifikaci zpochybnil, netvrdil však, že by předměty sporu byly ve vlastnictví povinné či jiné osoby odlišné od účastníků řízení. V tomto ohledu dovodil, že okresní soud nad rámec objektivně a nezaměnitelně uvedené specifikace předmětu sporu uvedl i další identifikační znaky týkající se typového označení věcí, ačkoliv pro jejich přesné označení je rozhodující výrobní číslo, nikoliv další typová identifikace. Při označení věcí proto krajský soud vycházel ze zprávy společnosti Heidelberg Praha spol. s r.o. ze dne 18. 9. 2007, vyžádané již soudem prvního stupně, z níž lze jednoznačně dovodit, že předmětem sporu pod položkou ad 1) soupisu exekutora je tiskařský stroj Heidelberg Printmaster GTO 52-4-P, výrobní číslo 720479, a pod položkou ad 2) lakovací zařízení LACO, kterému po rozsáhlejší přestavbě, nikoliv však po jeho změně, bylo přiděleno výrobní číslo L10-2-380. K námitce žalovaného, že soud prvního stupně neprovedl jím navržený důkaz doplňující zprávou uvedené společnosti ohledně modelového označení tiskařského stroje, odvolací soud s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně konstatoval, že okolnosti, které měly být navrženým důkazem prokázány, byly již zjištěny, přičemž rozhodné skutečnosti týkající se identifikace předmětu sporu bylo možné zjistit z jiných provedených důkazů, včetně zprávy jmenované společnosti ze dne 18. 9. 2007, která je zcela v souladu s ostatními důkazy, jejichž správnost nebyla zpochybněna. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce má k předmětu sporu právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, na danou věc nesprávně aplikoval §132 obč. zák. a v důsledku toho i §267 odst. 1 o. s. ř. a že tak „došlo k nesprávné interpretaci vlastnického práva, která má žalobci svědčit, a to již ve fázi samotného ztotožnění jednotlivých věcí“. Má za to, že „zásadním způsobem nebylo u obou movitých věcí prokázáno řádné uzavření kupních smluv, neboť jejich platnost byla vázána na splnění dalších podmínek, k čemuž však nedošlo, a žalobci proto nemůže k těmto věcem svědčit vlastnické právo“, neboť „v řízení existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na ně navazujícími skutkovými zjištěními soudu, které se „nesprávně promítly do meritorního výroku stran výkladu (prokázání) nabývacího titulu vlastnického práva žalobce“. Domnívá se, že důkazní břemeno k prokázání vlastnického práva leželo na žalobci, a neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, že to měl být naopak povinný, kdo měl tvrdit, že předmět sporu je ve vlastnictví povinné nebo jiné osoby odlišné od účastníků řízení. Poukazuje na rozpory v konkretizaci tiskařského stroje, neboť podle zprávy společnosti Heidelberg Praha ze dne 18. 9. 2007 mělo být výrobní číslo 720479 přiděleno tiskovému stroji Printmaster GTO 52-4-P, tedy stroji bez bližšího označení zkratkou CC či číslicí, která specifikuje, před kterým tiskovým agregátem má být konkrétní a nezaměnitelný výrobek vybaven obracecím zařízením. V tomto směru odvolacímu soudu vytýká, že „nedostál povinnosti odstranit reálně existující rozpor mezi výrobním číslem a nezaměnitelností výrobku z pohledu jeho modelového vybavení, které je ve shodě s faktickým stavem“, a řízení je tak zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť totožnost strojů měla být prokazována i výslechem zástupce prodávajícího, a nikoli jen jeho zprávou. Poukazuje rovněž na to, že k prokázání svého tvrzení, že žalobce není vlastníkem předmětných věcí, navrhl, aby soud vyžádal doplňující zprávu společnosti Heidelberg Praha k otázce modelového označení stroje, jemuž bylo přiděleno výrobní číslo 740479, že však tento důkaz nebyl v rozporu s §120 o. s. ř. proveden. Z toho dovozuje, že nebyly zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy. Totožná situace existuje i z pohledu tvrzeného vlastnického práva žalobce u lakovacího zařízení LACO, neboť svědek P. o přestavbě tohoto zařízení nehovořil, a je tak zpochybněno žalobcem tvrzené přidělení nového výrobního čísla. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že ohledně typového označení tiskového stroje Heidelberg byla provedena celá řada důkazů ztotožňujících stroj, který je předmětem řízení, se strojem, který řádně nabyl. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz článek II., bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají - srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) vychází ze závěru, že žalobce je výlučným vlastníkem předmětných movitých věcí (sepsaných v soupise exekutora Mgr. Davida Chaloupky ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 122 Ex 670/06, pod položkami číslo 1. a 2.), které nabyl koupí, tedy na základě způsobilého nabývacího titulu (§132 odst. 1 obč. zák.), že po celou dobu, kdy tyto věci měl podle leasingových smluv v nájmu leasingový nájemce M. P. (manžel povinné), byly dle všeobecných obchodních podmínek ve vlastnictví žalobce jako leasingového pronajímatele, a že jsou v jeho vlastnictví doposud. Prokázal-li tedy žalobce vlastnické právo k oběma věcem, které jsou předmětem řízení o vylučovací žalobě, pak odvolacímu nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jestliže uzavřel, že žalobce má k těmto věcem právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že ohledně identifikace věcí - čímž současně zpochybňuje i vlastnické právo žalobce k těmto věcem - nebylo v řízení provedeno dostatečné dokazování, a nesouhlasí-li se skutkovým stavem, jak byl soudy obou stupňů v tomto ohledu zjištěn, nejedná se o výhrady proti právnímu posouzení věci [podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], nýbrž o námitky proti zjištěnému skutkovému stavu věci, k jakému dospěly soudy obou stupňů v předcházejícím řízení; tyto námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení a tím méně mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Námitky dovolatele, že soudy nesprávně zjistily skutkový stav, zejména nesprávným hodnocením důkazů či nedostatečným dokazováním, jsou námitkami proti správnosti skutkových zjištění, resp. proti hodnocení provedených důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 393/2006, nebo usnesení ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1004/2006, popř. usnesení ze dne 20. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1306/2002). Namítané pochybení při zjišťování skutkového stavu věci není ovšem dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž podle okolností dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. Uplatnění těchto dovolacích důvodů však nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jak z dikce §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a procesní vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] - pokud nejde o řešení otázek zásadně významných po právní stránce - nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a v dovolacím řízení k nim lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož není důvodu pro závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve výroku o věci samé po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu jako nepřípustné podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výrokům o nákladech řízení před soudy obou stupňů není přípustné. Ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proti těmto výrokům proto, že rozhodnutí o nákladech řízení ani rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení nejsou mezi tam vyjmenovanými usneseními uvedena. Přípustnost dovolání nevyplývá ani z §237 odst. 1 o.s.ř., neboť případům zde vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé, jimiž však uvedené výroky nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003 pod č. 4).
Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku rovněž jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §5 písm. d), snížená na polovinu podle §14 odst. 1 ve spojení s §15 a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 560,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce ve výši 3.360,- Kč je žalovaný povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu