ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2208.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2208/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněných a) E. R. , b) J. R. , obou zastoupených Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 15, proti povinné České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, identifikační číslo osoby 000 06 947, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 49 Nc 922/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2009, č. j. 64 Co 523/2008-51, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 18. 11. 2008, č. j. 49 Nc 922/2008-33, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 exekuci v části, kterou byla vymáhána pohledávka oprávněné a) ve výši 1 376 706,- Kč a pohledávka oprávněné b) ve výši 1 376 706,- Kč zastavil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh na nařízení exekuce byl podán oprávněně, protože povinná plnila svoji povinnost v pariční lhůtě vystavením směnek, ačkoliv exekuční titul tuto formu plnění výslovně nestanovil. Proto byl za této situace namístě postup podle §55a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“). Skutečnost, že oprávněné po nařízení exekuce plnění formou směnky přijaly, nemůže zvrátit důvodnost podaného návrhu na nařízení exekuce.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), uvedla, že exekučním titulem byla oprávněným přiznána finanční náhrada ve výši 1 376 706,- Kč pro každou z nich. Exekuční titul nabyl právní moci dne 1. 7. 2008, přičemž povinná již 30. 6. 2008 vystavila ve prospěch oprávněných směnky na plnění ve výši odpovídající výroku exekučního titulu. O vystavení směnky se a) oprávněná dozvěděla 4. 7. 2008 a b) oprávněná 11. 7. 2008, a to převzetím dopisu od povinné. Plnění bylo přitom poskytnuto v souladu s §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť při tak vysokém plnění zákon jiný způsob nepřipouští. Podle jejího názoru byly oprávněné v prodlení ve smyslu §522 občanského zákoníku, neboť nepřijaly řádně nabídnuté plnění. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněné ve svém vyjádření k dovolání uvedly, že povinná uvádí důvody, které se týkají nařízení exekuce, nikoliv jejího zastavení, a proto je sporné, čeho se domáhá. Navrhly, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud se zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že povinná není k jeho podání subjektivně oprávněna.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1998, vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Nelze přitom brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i nepříliš významná, újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí.
V souzené věci k návrhu oprávněných soud prvního stupně zastavil exekuci v části, kterou byla vymáhána pohledávka ve výši 1 376 706,- Kč pro každou z nich. Tímto rozhodnutím – objektivně vzato – nebyla povinné způsobena žádná újma na jejích právech. Proto také povinná není oprávněna k podání dovolání proti tomuto výroku rozhodnutí.
Nejvyšší soud tak dovolání povinné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že i v případě, kdy exekuční soud dospěje k závěru, že nelze zastavit exekuci proto, že nebyly zaplaceny náklady exekuce (§55a zákona č. 120/2001 Sb.), a účastník se zastavení exekuce i v tomto rozsahu domáhá, je třeba o jeho návrhu rozhodnout a v tomto rozsahu návrh na zastavení exekuce zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu