ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2316.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2316/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně TRANSKOREKTA, společnost s ručením omezeným , se sídlem v Pleteném Újezdu, Zahradní 66, identifikační číslo osoby 619 44 017, zastoupené JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dobrovského 10, proti žalované Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava , se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Zelená 3158/34a, o vyloučení nemovitostí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 C 364/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009, č. j. 11 Co 319/2009 - 97, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. srpna 2009, č. j. 11 Co 319/2009 - 97, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se vylučovací žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. domáhala vydání rozsudku, jímž bude rozhodnuto, že z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2003, se vylučují nemovitosti zapsané na listech vlastnictví (dále jen LV) č. 1488 a č. 810 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostravě, specifikované v petitu žaloby (dále jen „předmětné nemovitosti“). Žalobu odůvodnila zejména tím, že vlastnicí předmětných nemovitostí se stala na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela s předcházející vlastnicí OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., IČ 49609181, s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 25. 8. 1998. Vzhledem k tomu, že na majetek této společnosti byl ke dni 31. 7. 2001 prohlášen konkurs a protože na uvedených listech vlastnictví byla v době převodu předmětných nemovitostí zaznamenána „řada“ zástavních práv k zajištění pohledávek třetích osob, vyzval správce konkursní podstaty úpadkyně žalobkyni výzvou ze dne 29. 5. 2002 ke složení ceny věcí podle §27 tehdy platného zákona o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), které vyhověla dne 30. 5. 2002, o čemž svědčí prohlášení správce konkursní podstaty ze dne 21. 11. 2002; tím zanikla veškerá zajišťovací práva k předmětným nemovitostem v souladu s §28 odst. 5 ZKV. Na základě toho pak Katastrální úřad v Ostravě vyhověl návrhu žalobkyně na výmaz veškerých zástavních práv, záznamů a „obdobných břemen“, zapsaných na LV č. 1488 a LV č. 810, a ke dni 16. 7. 2002 byly tyto listy vlastnictví prosty jakýchkoliv záznamů o zajišťovacích právech; teprve v roce 2003 byl na nich zapsán záznam o zřízení soudcovského zástavního práva podle usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, pravomocné dne 2. 12. 2003, jímž k návrhu žalované ze dne 28. 5. 1998 byl nařízen výkon rozhodnutí pro její pohledávku proti OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o. Protože katastrální úřad odmítl bez pravomocného rozhodnutí soudu, případě návrhu žalované, provést výmaz soudcovského zástavního práva, nezbylo žalobkyni, než podat excindační žalobu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č. j. 32 C 364/2007-69, rozhodl, že z výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva nařízeného usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, sp. zn. 52 E 658/98, jež nabylo právní moci dne 2. 12. 2003, se vylučují předmětné nemovitosti, zapsané na LV č. 1488 a LV č. 810 vedených Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava; dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se stala k datu 25. 8. 1998 vlastnicí předmětných nemovitostí, které nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené s původní vlastnicí OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., na jejíž majetek byl dne 31. 7. 2001 prohlášen konkurs, a že předmětné nemovitosti byly sepsány do konkursní podstaty této společnosti. Dne 29. 5. 2002 vyzval správce konkursní podstaty úpadkyně žalobkyni ke složení ceny předmětných nemovitostí, což učinila dne 30. 5. 2002, a dne 16. 7. 2002 byla zástavní práva váznoucí na nemovitostech k datu 25. 8. 1998 vymazána . Dne 28. 5. 1998 podala žalovaná návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva mimo jiné i k uvedeným nemovitostem k uspokojení její pohledávky proti OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., jemuž bylo vyhověno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, č.j. 52 E 658/98-138, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2002, č. j. 52 E 658/98-147, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10 Co 534/2003-153, pravomocným dne 2. 12. 2003 , s tím, že pořadí pohledávky se stanoví datem 28. 5. 1998. Dále bylo zjištěno, že konkursní řízení úpadkyně OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 8 K 64/97, nebylo dosud ukončeno a že u téhož soudu probíhá k návrhu žalobkyně řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadkyně, a to pod sp. zn. 12 Cm 188/2003. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z §27 odst. 5 ZKV, ve znění platném k datu 30. 5. 2002, které určovalo, že „pokud vlastník nemovitostí, jež jsou zatíženy zástavním právem a dané nemovitosti jsou sepsány do konkursní podstaty, složí jejich cenu na základě výzvy správce konkursní podstaty, dojde k zániku všech zástavních práv na nemovitostech váznoucích a vlastnické právo k nemovitostem tak již nebude nadále nijak zatíženo“. Dovodil, že bylo-li v daném případě soudcovské zástavní právo k předmětným nemovitostem zřízeno dnem 2. 12. 2003 , tj. „po okamžiku, kdy žalobkyně složila cenu předmětných nemovitostí, avšak na základě návrhu podaného předtím, dokonce před nabytím vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem, nelze přičíst k tíži žalobkyně, že o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva bylo soudy rozhodnuto a soudcovské zástavní právo tak zřízeno až po tomto okamžiku“. Pokud by ke vzniku soudcovského zástavního práva došlo před složením ceny předmětných nemovitostí, „toto by v důsledku právního významu daného institutu zaniklo také“. Opačný názor by podle okresního soudu „byl zcela v rozporu s úmyslem zákonodárce co do právního institutu „složení ceny věci“ podle §27 odst. 5 ZKV. Dospěl proto k závěru, že žaloba na vyloučení předmětných nemovitostí z výkonu rozhodnutí vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 658/98 je důvodná, neboť žalobkyni svědčí právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí ve smyslu §267 odst. 1 o. s. ř. v „logické souslednosti s §27 odst. 5 ZKV, a to právo vlastnické, nezatížené zástavním právem, neboť složením ceny věci se žalobkyně z povinnosti, jež přechází v rámci soudcovského zástavního práva i na nabyvatele nemovitostí, tzv. vykoupila“.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2009, č. j. 11 Co 319/2009-97, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění okresního soudu, jeho právní závěry však nepovažoval za správné. Zánik soudcovského zástavního práva, jež „žalobkyně dovozovala z §170 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve spojení s §27 odst. 5 ZKV“ (potažmo jeho výmaz z katastru nemovitostí) totiž podle odvolacího soudu „ještě neznamená, že by nemovitosti už bez tohoto zajištění nemohly být výkonem rozhodnutí postiženy“. Řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce (předchozí vlastnice) vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 188/2003 je samostatným řízením, které nemá vliv na rozhodnutí v této právní věci. Pokud totiž dojde Krajský soud v Ostravě k závěru, že předmětné nemovitosti patří do konkursní podstaty, dojde k jejich prodeji v rámci konkursu. Dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že chtěla-li se žalobkyně domoci výmazu soudcovského zástavního práva „ve vztahu k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí [neboť nastala skutečnost předpokládaná §170 odst. 1 písm. g) o.z. ve spojení s §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání pro jeho zánik], pak měla volit jiný postup, nikoliv však žalobu podle §267 o. s. ř.“; otázku zániku soudcovského zástavního práva tak podle jeho názoru nebylo nutno řešit.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poté, co zopakovala zjištěný skutkový stav věci, odkázala na závěry zaujaté v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1020/2004, které „je postaveno na zásadním rozlišení, k jakému dni vzniká určení pořadí zástavního práva, a k jakému dni vzniká samotné zástavní právo, neboli - určení pořadí soudcovského zástavního práva vzniká dnem doručení návrhu soudu a samotné zástavní právo vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí“. Protože v dané věci bylo soudcovské zástavní právo zřízeno usnesením Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 52 E 658/98, které nabylo právní moci dne 2. 12. 2003, je žalobkyně přesvědčena o tom, že toto právo zaniklo ve smyslu §14 odst. 1 písm. f) ZKV, neboť bylo zřízeno po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek úpadkyně OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu, zdůraznila, že pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva je rozhodující stav v době zahájení řízení a že §14 odst. 1 písm. f) ZKV na danou věc nedopadá. Navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když z jiného než namítaného důvodu; řízení je totiž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu v případě přípustného dovolání přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i když nebyly v dovolání uplatněny. Vadou řízení ve smyslu uvedeného ustanovení je mimo jiné i nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozhodnutí, jež brání dovolacímu soudu posoudit jeho správnost.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Soud je povinen v odůvodnění uvést, které skutečnosti (skutková tvrzení) významné pro rozhodnutí ve věci byly dokazováním, shodnými tvrzeními účastníků nebo jiným zákonným způsobem prokázány a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí soud vyjádřit, jak k tomuto závěru dospěl, tj. jak tyto důkazy hodnotil, zejména jde-li o důkazy protichůdné, a proč nevyhověl všem návrhům účastníků a vedlejších účastníků. Jednotlivé prokázané skutečnosti je třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci, který je rozhodný pro její právní posouzení. Právním posouzením věci se pak rozumí výklad o tom, z jakých ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu soud vycházel (proč pod tato ustanovení podřadil zjištěný skutkový stav) a jak je případně vyložil, a výklad o tom, jaká mají účastníci na základě zjištěného skutkového stavu podle těchto ustanovení ve vztahu k předmětu řízení práva a povinnosti a jak proto byla věc rozhodnuta (srov. shodně Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2006, strana 725).
Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v §157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a následujících ustanovení Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v §157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným. To platí i pro napadené rozhodnutí.
Z jeho odůvodnění vyplývá, že odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, neboť - jak uvedl - mají oporu v provedených důkazech, a proto je považoval za správná. Dále odvolací soud poté, co citoval ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř., vysvětlil smysl excindační žaloby, a to i ve vztahu k výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Pokud jde o právní posouzení věci, krajský soud dovodil, že zánik soudcovského zástavního práva z důvodu zaplacení ceny zástavy správci konkursní podstaty [podle mínění odvolacího soudu podle §170 odst. 1 písm. g) obč. zák. ve spojení s §27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání] není relevantním důvodem „dle §267 o. s. ř. k tomu, aby mohlo být dosaženo účelu tohoto právního institutu, jinak řečeno, zánik soudcovského zástavního práva (potažmo jeho výmaz v katastru nemovitostí) ještě neznamená, že by nemovitosti už bez tohoto zajištění nemohly být výkonem rozhodnutí postiženy“, a že řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce (předchozího vlastníka) je samostatným řízením, které nemá vliv na rozhodnutí v této právní věci. Z tohoto důvodu, aniž by podle názoru odvolacího soudu bylo nutno řešit otázku zániku soudcovského zástavního práva, změnil rozsudek okresního soudu podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a žalobu zamítl. Odůvodnění napadeného rozhodnutí tak zcela postrádá právní závěr o tom, zda soudcovské zástavní právo zřízené na předmětných nemovitostech k návrhu žalované (oprávněné) ze dne 28. 5. 1998 k uspokojení její peněžité pohledávky proti OSRAMO, Vlček a spol., s.r.o., usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2002, č. j. 52 E 658/98-138, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2002, č. j. 52 E 658/98-147, a usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2003, č. j. 10 Co 534/2003-153, pravomocným dne 2. 12. 2003 , zaniklo či nikoliv z důvodu, že žalobkyně zaplatila dne 30. 5. 2002 správci konkursní podstaty úpadkyně cenu zástavy, a zda jí svědčí vlastnické právo k těmto nemovitostem takto zřízeným soudcovským zástavním právem nezatíženým, tedy zda je žaloba podle §267 odst. 1 o. s. ř. důvodná či nikoliv. Protože dovolacímu soudu tím bylo zabráněno posoudit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud k této vadě řízení přihlédl ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., i když nebyla uplatněna v dovolání.
Nejvyšší soud z uvedeného důvodu rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Při novém rozhodování o věci odvolací soud nepřehlédne, že byť se žalobkyně po právní stránce vedle §267 odst. 1 o. s. ř. dovolává §28 odst. 5 ZKV, neznamená to, že by nebylo možno uplatněný nárok posoudit podle jiného ustanovení, než je žalující stranou navrhováno (viz §160 odst. 1 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2001, podle kterého platí, že zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, což bez výslovné úpravy platilo i před 1. 1. 2001 - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2006, sp. zn. 29 Odo 1020/2004, uveřejněný pod číslem 98/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž dovolatelka poukazuje). Nárok uplatněný žalobou je totiž charakterizován vylíčením rozhodujících skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a nikoliv ustanovením právního předpisu uvedeným v žalobě. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti s žalobním petitem je charakterizován a vymezen základ uplatněného nároku, který je předmětem řízení, a to bez ohledu na to, jak žalobce po právní stránce svůj nárok kvalifikuje. Soud není totiž vázán tím, jak po právní stránce žalobce odůvodňuje svůj nárok a podle jakého ustanovení navrhuje, aby věc byla posouzena (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 1998, sp. zn. 2 Cdo 2091/97).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud o náhradě nákladů původního i dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu