ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.236.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 236/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného K. K. , zastoupeného JUDr. Josefem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 2, proti povinné STEKO, spol. s r. o. , se sídlem v Březnici, Hudčice 82, identifikační číslo osoby 48950122, pro 369.536,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 Nc 5698/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze 10. 8. 2010, č. j. 20 Co 362/2010-343, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 10. 2. 2010, č. j. 22 Nc 5698/2004-325, jímž okresní soud zamítl návrh na zastavení exekuce nařízené prodejem nemovitostí jeho usnesením z 8. 9. 2004, č. j. 22 Nc 5698/2004-8, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze 14. 3. 2005, č. j. 28 Co 103/2005-53, ve spojení s exekučním příkazem soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D, z 23. 9. 2004, č. j. EX 2168/04-21 (č.l. 223). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že exekuci prodejem nemovitostí nelze zastavit podle ustanovení §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. z důvodu, že v nich povinná podniká, neboť ta má možnost v nemovitosti podnikat i po změně vlastníka na základě nájemní smlouvy, popř. si může pronajmout nemovitost jinou. Kromě toho, jak odvolací soud zdůraznil s poukazem na ustanovení §322 odst. 3 o. s. ř., pravidlo, podle něhož, je-li povinný podnikatelem, nemůže se exekuce týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně nutně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti, neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní práva a jde-li o vymožení pohledávky tímto zástavním právem zajištěné. S odvolací námitkou povinné, že s ohledem na konkurs, účinky jehož prohlášení nastaly dnem 13. 10. 2006, nelze „ze zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jednat a rozhodovat v exekučním řízení, se krajský soud s poukazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona vypořádal závěrem, že soud i soudní exekutor mohou v exekuci pokračovat, že však nesmí exekuci provést, tedy zpeněžit majetek, doručit usnesení o příklepu nebo provést rozvrh, popř. vyplatit výtěžek získaný některým ze způsobů exekuce. Soud a nyní i soudní exekutor jsou oprávněni po prohlášení konkursu rozhodovat o zastavení exekuce, o jejím odkladu a podobně, soud prvního stupně proto o návrhu povinného na zastavení exekuce po prohlášení konkursu rozhodl zcela správně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala povinná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm řešeny otázky, zda
- soud doručuje rozhodnutí v exekučním řízení po prohlášení konkursu statutárnímu orgánu povinné či správci konkursní podstaty
- je použitelné ustanovení §322 odst. 3, poslední věta za středníkem v případě, že zástavní právo je zřízeno až po podání návrhu povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
- je toto ustanovení použitelné i v případě, že jde o zřízení soudcovského zástavního práva „v rámci exekučního řízení“.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že exekuci nelze zastavit podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. již proto, že na dotčených nemovitostech vázne soudcovské zástavní právo, jímž je vymáhaná pohledávka zajištěna, a vyjadřuje přesvědčení, že ustanovení §322 odst. 3 věty za středníkem není v souzené věci použitelné proto, že zástavní právo bylo zřízeno až po podání návrhu povinné na zastavení exekuce, a že se navíc jedná o zřízení soudcovského zástavního práva v rámci exekučního řízení.
Oprávněný navrhl odmítnutí, případně zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
První k dovolacímu přezkumu nabídnutou otázku, pro niž povinná napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, totiž komu soud doručuje rozhodnutí v exekučním řízení po prohlášení konkursu, zda tedy „statutárnímu orgánu povinné či správci konkursní podstaty“, a tudíž – řečeno obecně – zda je účastníkem exekučního řízení na straně povinné úpadce či správce konkursní podstaty, Nejvyšší soud vyřešil již ve stanovisku svého občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v jehož bodě XXVI. na s. 194/370 uzavřel, že v řízení o exekuci postihující úpadcův majetek patřící do konkursní podstaty, zahájené před prohlášením konkursu (a o takový případ jde v souzené věci) se správce podstaty účastníkem řízení místo úpadce nestává, jelikož správce podstaty, jak plyne z ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona vstupuje jako účastník (stává se účastníkem místo úpadce) zásadně jen do těch řízení, která se prohlášením konkursu přerušují, mezi něž však exekuční řízení nepatří. Uvedenému závěru odpovídají i další rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1105/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 111/2000, pod poř. č. 125, kde byl vysloven a vysvětlen názor, že v exekučním řízení, v němž úpadce vystupoval ke dni prohlášení konkursu jako povinný, zůstává účastníkem řízení i nadále úpadce, a dále usnesení z 29. 2. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2842/99, publikované v témže časopise č. 8/2000, pod poř. č. 91, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že správce konkursní podstaty povinného není v exekučním řízení osobou, která by byla oprávněna k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce postihující majetek povinného.
Odpověď na druhou dovoláním přednesenou otázku plyne přímo z doslovného znění ustanovení §322 odst. 3 ve vztahu k ustanovením §154 odst. 1 a 254 odst. 1 o. s. ř. Protože totiž žádným z ustanovení části šesté není pro rozhodnutí o zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením §322 odst. 3 o. s. ř. vyloučena aplikace ustanovení §154 odst. 1 (srov. ustanovení §254 odst. 1 o. s. ř.), pak platí, že na rozhodnutí v exekučních věcech (až na výjimky upravené v ustanoveních §332 odst. 1, §335a odst. 2, §338 odst. 1 a §338b odst. 2 o. s. ř.) a tedy i ve věcech zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. se vztahuje zásada zakotvená v ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. podle níž je pro usnesení rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Z uvedeného plyne, že pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je rozhodující, že v den jeho vydání (10. 8. 2010) již existovalo pravomocné (dnem 28. 5. 2010) rozhodnutí o zřízení soudcovského zástavního práva, nikoli tedy, že toto právo ještě neexistovalo v době podání návrhu na zastavení exekuce, označeného ovšem původně jako „návrh na vyloučení věci z výkonu rozhodnutí“ (18. 8. 2005).
Třetí dovolatelkou předložená otázka postrádá oporu v kterémkoli ustanovení exekučního či občanského soudního řádu; ostatně ani samotná dovolatelka nevysvětlila, proč by pro otázku (ne)možnosti aplikace ustanovení §322 odst. 3 věty druhé o. s. ř. měla být relevantní okolnost, zda soudcovské zástavní právo bylo zřízeno v řízení o soudním výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu či v řízení exekučním podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu.
Pokud jde o výtku, že odvolací soud pouze obecným způsobem odkázal na soulad s judikaturou Nejvyššího soudu, aniž však specifikoval, jaké konkrétní podmínky případu jsou podřaditelné pod konkrétní judikáty, tato výtka – ač povinná ohlašuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – ve skutečnosti není uplatněním žádného z dovolacích důvodů taxativně vymezených ustanovením §241a odst. 2, 3 o. s. ř., nýbrž směřuje pouze proti důvodům rozhodnutí. Takovéto dovolání však přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu