ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2483.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2483/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného JUDr. J. L. , zastoupeného JUDr. Evou Nekolnou, advokátkou se sídlem v Praze 10, K Horkám 16/415, proti povinným 1) P. H. , a 2) J. H. , oběma zastoupeným JUDr. Lumírem Červenkou, advokátem se sídlem v Kladně, Saskova 1625, pro 228 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 17 Nc 5059/2008, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2008, č. j. 25 Co 354/2008-19, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 2. 2008, č. j. 17 Nc 5059/2008-8, kterým Okresní soud v Kladně nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 23. 1. 2006, č. j. 9 C 190/2005-47, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 228 000,- Kč spolu s 3,5 % úroky z prodlení z dlužné částky od 8. 1. 2003 do zaplacení, náklady předcházejícího řízení 44 340,- Kč a pro náklady exekuce, které budou stanoveny, exekuci na majetek povinných, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Jana Pekárka. Uzavřel, že všechny předpoklady pro nařízení exekuce jsou splněny, že rozsudek je vykonatelný i po formální stránce, neboť odvolací řízení bylo pravomocně zastaveno, takže exekuční titul nabyl právní moci dnem 25. 2. 2006. Dále uvedl, že v exekučním řízení není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a že se případné vady nalézacího řízení (neustanovení zástupce) do exekučního řízení nepřenáší. S ohledem na §28 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) nepovažoval za důvodnou ani námitku, že soudní exekutor má sídlo úřadu značně vzdáleno od bydliště povinných.
Povinní v dovolání namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. a/, b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). Uvedli, že požádali o ustanovení zástupce, že soud prvního stupně ani odvolací soud na jejich žádost nereagoval, ačkoliv splňovali podmínky pro osvobození od soudních poplatků. V důsledku nesprávného postupu soudů jim bylo odepřeno právo na ochranu jejich zájmů. Povinní přisuzují napadenému usnesení po právní stránce zásadní význam, spočívající v posouzení, zda exekuční soud, který rozhoduje o nařízení exekuce, je povinen, má-li poznatky o možných podmínkách o osvobození od soudních poplatků, poučit účastníky nejpozději s doručením usnesení o nařízení exekuce o možnosti požádat o ustanovení zástupce, a pokud účastníci požadují ustanovení zástupce v odvolání, zda o tom soud musí rozhodnout. Současně zpochybnili věcnou správnost exekučního titulu a připomněli, že požadovali, aby o věci rozhodoval jiný soud. Navrhli, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních – k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv dovolatelé tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.
Dovolatelé spojují zásadní význam napadeného usnesení s otázkou, zda je exekuční soud povinen poučit účastníka o možnosti požádat o ustanovení zástupce, má-li poznatky o možné existenci podmínek pro osvobození od soudních poplatků nejpozději s doručením usnesení o nařízení exekuce. Tato otázka však po právní stránce zásadní význam napadeného usnesení založit nemůže. Jak bylo vysvětleno výše, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spojena s existencí dovolacího důvodu vymezeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy s nesprávným právním posouzením věci. Námitky, že soud nepoučil účastníka o možnosti požádat o ustanovení zástupce, popř. nerozhodl o takové žádosti, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který (až na shora uvedenou výjimku, o niž se však v projednávané věci nejedná) přípustnost dovolání založit nemůže. Proto ani dovolateli vznesená otázka nezaloží přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že povinnost předsedy senátu poučit účastníka o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce jednak vyplývá přímo z ustanovení §30 odst. 1 věty druhé o. s. ř., a jednak se Nejvyšší soud již obdobnou otázkou zabýval ve svém rozhodnutí ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2249/2005.
Dovolatelé dále zpochybňují věcnou správnost exekučního titulu a namítají, že nalézací řízení trpělo vadami, protože jim soud neustanovil zástupce k ochraně jejich práv a protože ve věci rozhodoval podjatý soudce.
Nejvyšší soud již mnoha svých rozhodnutích uvedl, že exekuční soud je obsahem rozhodnutí navrženého k výkonu (k exekuci) vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o nařízení jeho výkonu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud již také v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do řízení o výkon rozhodnutí (do exekučního řízení) nepřenášejí (srov. opět usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 30. 8. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1569/2003).
Nedůvodná je i námitka týkající se soudního exekutora, neboť podle §28 zákona č. 120/2001 Sb. exekuci provede ten exekutor, kterého v návrhu na provedení exekuce navrhne oprávněný a kterého soud příslušný podle §45 téhož zákona pověří provedením exekuce. Z citovaného ustanovení vyplývá, že výběr soudního exekutora přísluší oprávněné osobě.
Lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu