ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2504.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 2504/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné HS INKASO s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/41, identifikační číslo osoby 49618521, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti povinnému K. M. , zastoupenému Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě 1, Sokolská třída 21, pro 336 792,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 30 Nc 6186/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2009, č. j. 10 Co 197/2009-141, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku usnesením ze dne 23. 6. 2008, č. j. 30 Nc 6186/2005-102, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 30. 5. 2005, č. j. 30 Nc 6186/2005-17, na základě vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, č. j. 51 Cm 53/2001-15, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 336 792,28 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházel přitom ze skutkových zjištění, že o nároku společnosti ŠkoFIN s. r. o. na náhradu škody bylo rozhodováno dvakrát. V prvním případě bylo v rámci trestního řízení uloženo obžalovanému Karlu Mrkvovi, aby společně s Pavlem Šimkem zaplatili podle §228 odst. 1 trestního řádu uvedené společnosti rukou společnou a nerozdílnou částku 337 392,28 Kč (rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 8. 10. 1998, č. j. 6 T 81/98-194, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 12. 1998, č. j. 7 To 719/98-224). Dále Městský soud v Praze rozsudkem pro uznání ze dne 9. 5. 2002, č. j. 51 Cm 53/2001-15, uložil povinnému zaplatit společnosti ŠkoFIN s. r. o. 337 392,28 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, přičemž tento rozsudek byl povinnému doručen 13. 9. 2002 a nebyl proti němu podán opravný prostředek. Podle zpráv České pojišťovny a. s. a Pojišťovny GENERALI a. s. nedošlo k uplatnění nároků z pojistné události a provedení tzv. odškodnění některou z těchto pojišťoven. Česká pojišťovna a. s. sice podala na základě rozsudků vydaných v rámci trestního řízení návrh na nařízení exekuce pro pojistné plnění ve výši 369 600,- Kč za tuto pojistnou událost, usnesením ze dne 10. 1. 2008, které nabylo právní moci 20. 2. 2008, však byla exekuce z podnětu České pojišťovny a. s. zcela zastavena. Krajský soud uzavřel, že povinný nemá již v rámci tzv. nalézacího řízení žádné prostředky procesní obrany ke změně stavu, že o témže nároku bylo pravomocně rozhodnuto dvakrát. Jeho obrana v rámci exekučního řízení by však mohla spočívat v tvrzení, že povinnost uloženou mu některým z těchto exekučních titulů již splnil. Nic takového však netvrdil, proto pohledávka na náhradu škody způsobené trestnou činností povinného společnosti ŠkoFIN s. r. o. do jejího postoupení současné oprávněné svědčila, když zároveň nebylo prokázáno, že by právo na úhradu pojistného přešlo ve smyslu §813 obč. zák. na pojišťovnu. V souzené věci se proto nejedná o stav, kdy by byl povinný poškozen vymáháním téže pohledávky na základě dvou exekučních titulů.
Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 a odst. 3 a 238a odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že v nalézacím řízení byly vydány dva exekuční tituly, které ukládají povinnému zaplatit společnosti ŠkoFIN s. r. o. 337 392,28 Kč. Vytýká Městskému soudu v Praze jako soudu nalézacímu, že z důvodu překážky věci rozsouzené měl řízení o návrhu společnosti ŠkoFIN s. r. o. na zaplacení 337 392,28 Kč zastavit podle §104 odst. 1 o. s. ř. z důvodu překážky věci rozsouzené (přiznání téže částky rozhodnutím vydaným v trestním řízení). Jestliže přesto městský soud ve věci rozhodl, pak nelze takový titul považovat za účinný, pravomocný a vykonatelný. Uvedl dále, že Ústavní soud České republiky ve „Sb. ÚS sv. 8 – II. díl č. 83 str. 275“, konstatoval, že rozhodoval-li soud o věci již pravomocně rozhodnuté, porušil právo na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod. Pokud byly vydány dva exekuční tituly, nelze tuto skutečnost přehlížet a požadovat po povinném, aby prokázal, že na jeden z exekučních titulů plnil. Za jedině správný považuje postup, kdy společnost ŠkoFIN s. r. o. postoupí svou pohledávku přiznanou jí v trestním řízení a postupník bude vést exekuci na základě tohoto rozhodnutí. Podle názoru povinného je proto třeba vyřešit otázku, zda lze vést exekuci na základě titulu vydaného způsobem porušujícím jeho ústavní práva. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen “zákon č. 120/2001 Sb.), přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ačkoliv dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze.
V souzené věci je exekučním titulem rozsudek pro uznání Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2002, č. j. 51 Cm 53/2001-15, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit žalobkyni ŠkoFIN s. r. o. 337 392,28 Kč s 16 % úroky z prodlení od 24. 7. 1998 do zaplacení a nahradit jí náklady 50 070,- Kč.
Nejvyšší soud již dříve vyložil, že případné vady nalézacího řízení se do exekučního řízení nepřenášejí (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto ani případné pochybení Městského soudu v Praze, který vydal rozsudek, jímž povinného zavázal k plnění, k němuž byl již dříve zavázán rozsudky vydanými v trestním řízení, samo o sobě důvodem k zastavení exekuce nemůže být. Poukazuje-li povinný na nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 1997, sp. zn. I. ÚS 111/96, podle něhož rozhodoval-li soud o věci již pravomocně rozhodnuté, porušil tím právo na soudní ochranu podle Listiny základních práv a svobod, je třeba poznamenat, že ani tento nález neumožňuje pohlížet na rozsudek Městského soudu v Praze jako na neúčinný a nevykonatelný exekuční titul, nebyl-li zrušen.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2214/2005, uzavřel, že jsou-li pro tutéž pohledávku vedeny dvě exekuce na podkladě dvou různých exekučních titulů, je (částečné) vymožení pohledávky v jedné exekuci důvodem (částečného) zastavení druhé exekuce postupem podle §55 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. (novelizovaného s účinností od 1. 11. 2009 zákonem č. 286/2009, jenž upravil podmínky návrhu povinného na zastavení exekuce) a §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
K (částečnému) zastavení exekuce podle citovaných ustanovení by v souzené věci mohlo dojít pouze tehdy, došlo-li by na základě druhého exekučního titulu k (částečnému) vymožení pohledávky. O takový případ se však nejedná, neboť exekuce nařízená na základě rozsudků vydaných v trestním řízení byla zastavena, aniž došlo k vymožení přiznané pohledávky.
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu přicházejícího ustanovení, Nejvyšší soud je bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu