ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2816.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 2816/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné a.t.c. EKONOMICKÝ SERVIS s. r. o. , se sídlem v Plzni, Luční 4, identifikační číslo osoby 497 90 811, zastoupené JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, proti povinnému D. M. , zastoupenému Mgr. Dagmar Soukupovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 6, pro 1 959 990,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 9 Nc 3732/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2009, č. j. 11 Co 627/2008-48, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 6. 6. 2008, č. j. 9 Nc 3732/2007-37, rozhodl, že se částečně zastavuje exekuce v rozsahu, v němž byla vedena k uspokojení pohledávky oprávněné v částce 1 959 990,60 Kč s 6,9% úroky ročně z částky 1 497 079,83 Kč od 19. 12. 2002 do zaplacení, s 3% úroky z prodlení ročně z částky 1 497 079,83 Kč od 19. 4. 2003 do zaplacení, s 3,5% úroky ročně z částky 456 895,- Kč od 2. 12. 2002 do zaplacení a pro náklady nalézacího řízení v celkové výši 516 520,35 Kč (výrok I.). Ve zbývající části (pro náklady oprávněné v exekučním řízení a pro náklady exekuce) návrh povinného na úplné zastavení exekuce zamítl (výrok II.).
Krajský soud usnesení okresního soudu v napadeném výroku II. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že není významné, domáhá-li se oprávněná plnění odděleně proti každému ze solidárně zavázaných dlužníků, neboť věřitel může požadovat plnění po kterémkoliv z nich. Finanční prostředky byly poukázány z účtu povinného 2. 10. 2007 a připsány na účet oprávněné 4. 10. 2007. Tímto okamžikem došlo ke splnění (§339 odst 2 obch. zák. a §567 odst. 2 obč. zák.), tedy poté, co již byl návrh na nařízení exekuce - po právu - podán (3. 10. 2007). Protože nebyly uhrazeny náklady oprávněné v exekučním řízení a náklady exekuce, ponechal soud exekuci nařízenou pro jejich vymožení. Případné námitky do výše těchto nákladů nelze posuzovat v řízení o zastavení exekuce, ale určí je exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce.
V dovolání, jehož přípustnost opírá o §238a odst. 1 písm. d) ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), povinný namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.). Uvádí, že dne 2. 10. 2007 (dobrovolně) plnil na vymáhaný dluh, přesto oprávněná ještě 29. 10. 2007 doplnila k výzvě soudu svůj návrh na nařízení exekuce tak, že trvala na nařízení v plném rozsahu. O úhradě oprávněná informovala exekutora až 4. 1. 2008 a ten 8. 1. 2008 vydal exekuční příkazy k vymožení již zaniklého dluhu a stanovil náklady oprávněné ve výši 48 230,70 Kč a náklady exekuce 580 255,90 Kč. Dovolateli je známo, že oprávněná si může zvolit kohokoli ze společně zavázaných i požadovanou výši plnění, přesto její volba je výkonem práva, na nějž se vztahuje zákaz zneužití i zákaz výkonu v rozporu s dobrými mravy a odpovědnost za to, že exekuce byla nařízena pro uspokojení zaniklé pohledávky a je vedena v nepřiměřeném rozsahu (exekuční příkazy byly vydány na movité věci povinného i ostatních spoludlužníků a na nemovitosti). Protože oprávněná doplňujícím podáním z 29. 10. 2007 nevzala svůj návrh z 3. 10. 2007 zpět, procesně zavinila vznik nákladů exekuce (§89 zákona č. 120/2001 Sb.), zejména odměny exekutora, který se nijak nepřičinil o vymožení pohledávky. Je toho názoru, že exekuce měla být zastavena i ohledně těchto nákladů event. měly tyto být dány k úhradě oprávněné. Požadované náklady exekutora navíc odpovídají vymožené částce ve výši trojnásobku přisouzené pohledávky (dlužníci podali návrh na spojení exekučních řízení, nařízených proti každému ze tří solidárně zavázaných samostatně a v plné výši) a je nemravná. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a výrok II. usnesení okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neuvedl, a ani posouzením všech námitek v dovolání obsažených k tomuto závěru dospět nelze.
Dovolatel v projednávané věci brojí proti (právnímu) závěru soudů (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), že exekuci nelze zcela zastavit, neboť náklady oprávněné a náklady exekuce nebyly dosud uhrazeny.
Povinný podal návrh na zastavení exekuce (doručený okresnímu soudu 16. 1. 2008) z důvodu, že vymáhaná částka včetně nákladů nalézacího řízení byla oprávněné poukázána 2. 10. 2007, tedy ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce.
Jestliže však exekuční titul nabyl právní moci dne 24. 9. 2007 a stal se vykonatelným po uplynutí lhůty tří dnů, tedy 27. 9. 2007, návrh na nařízení exekuce byl podán oprávněně, protože plnění na účet oprávněné bylo připsáno až po podání návrhu 3. 10. 2007 a teprve tímto okamžikem došlo ke splnění dluhu (§339 odst. 2 obch. zák. ve znění do 31. 10. 2009, §567 odst. 2 obč. zák. ve znění od 1. 1. 2003).
Podle §55a zákona č. 120/2001 Sb. soud exekuci na návrh účastníka nezastaví, nejsou-li zaplaceny náklady exekuce.
Z citovaného ustanovení pak přímo vyplývá, že v případě nezaplacení nákladů exekuce nelze exekuci v tomto rozsahu zastavit (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 35/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel dále zpochybňuje výši vyčíslených nákladů oprávněné a nákladů exekuce.
Ustanovení §87 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění do 31. 12. 2007 (s ohledem ke skutečnosti, že návrh na nařízení exekuce byl podán k soudu 3. 10. 2007 a povinný přisouzenou pohledávku uhradil 4. 10. 2007), upravuje, co tvoří náklady exekuce, a v odstavci 2 rovněž stanoví, že oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen "náklady oprávněného"). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. V odstavci 4 uvádí, že náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených k provedení exekuce ukládajících zaplacení peněžité částky.
Podle §88 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění do 31. 12. 2007 platí, že náklady exekuce a náklady oprávněného určuje exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému (odstavec 1). Účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 3 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů (odstavec 3). Rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (odstavec 4).
Z uvedeného vyplývá, že výši vyčíslených nákladů mohl povinný zpochybnit jen v rámci uplatněných námitek, o nichž by rozhodoval exekuční soud. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek (srov. §88 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.), je však možné podat ústavní stížnost (ke stanovení výše nákladů srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007, Pl. ÚS 8/06).
Protože dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud dovolání, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu