ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3077.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3077/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné H.V.D.–CZ s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 592, identifikační číslo osoby 25267132, proti povinné H. M. , zastoupené JUDr. Danuší Staňkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, pro 2 028 320,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 Nc 16157/2008, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2009, č. j. 23 Co 612/2008-31, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 26. 2. 2009, č. j. 23 Co 612/2008-31, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 21. 8. 2008, č. j. 16 Nc 16157/2008-20, kterým okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce tak, že nařídil podle usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 1997, č. j. 38 Cm 68/1997-30, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 9. 4. 2004, č. j. 38 Cm 68/1997-45, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 507 080,17 Kč spolu s jednou čtvrtinou 17% úroku z částky 1 408 500,- Kč od 1. 6. 1997 do 30. 4. 1998 a pro náklady řízení ve výši 10 142,- Kč exekuci na majetek povinné, a to prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinné – rodinného domu č. p. 133 na pozemku č. 760 a pozemků č. 760 a parc. č. 758 v obci a katastrálním území Lázně Bohdaneč (výrok I.); návrh na nařízení exekuce v rozsahu částky 1 521 240,60 Kč spolu s třemi čtvrtinami 17% úroku z částky 1 408 500,- Kč od 1. 6. 1997 do 30. 4. 1998 a pro náklady řízení ve výši 30 426,- Kč zamítl (výrok II.); povinné dále uložil nahradit náklady exekuce (výrok III.).
Uvedl, že exekuční titul v souzené věci přiznává České spořitelně a. s. vůči 1) M. M., 2) J. M., 3) povinné a 4) Jiřímu Schejbalovi právo na zaplacení 2,028.320,70 Kč spolu s 17% úroky z částky 1 408 500,- Kč od 1. 6. 1997 do 30. 4. 1998 a na zaplacení nákladů řízení 40 568,- Kč s tím, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni plnit společně a nerozdílně. Nárok České spořitelny a. s. je dluhem žalovaného 1) a 2) vyplývajícím ze smlouvy o úvěru, přičemž povinná uzavřela s Českou spořitelnou a. s. k zajištění úvěru zástavní smlouvu k nemovitostem č. p. 133 na parcele č. 760 a parcelám č. 760 a 758 v katastrálním území Lázně Bohdaneč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7 5. 2003 postoupila Česká spořitelna a. s. pohledávku za M.M. ze smlouvy o úvěru s příslušenstvím a se všemi právy s ní spojenými oprávněné. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně s ohledem na §524 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), uzavřel, že spolu s postoupením pohledávky bylo postoupeno právo i vůči povinné jako zástavní dlužnici. Protože exekuční titul nestanoví, jak má být plněno ze strany povinné a žalovaného 4), není tak co do stanovení rozsahu plnění ve vztahu k povinné a žalovanému 4) materiálně vykonatelný. Proto ve smyslu §40 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), platí, že všichni žalovaní jsou zavázáni splnit rovným dílem, představujícím částku vyčíslenou odvolacím soudem v I. výroku napadeného rozhodnutí.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedla, že smlouvou o postoupení pohledávky postoupila Česká spořitelna a. s. na oprávněnou jen pohledávku za dlužníkem M. M. Podle jejího názoru odvolací soud směšuje dva právní důvody, podle nichž by mohla oprávněná svou pohledávku vymáhat. Jedním důvodem je přímo exekuční titul, na základě něhož by mohla být vedena exekuce na jakýkoliv její majetek, druhým důvodem je zástava, na základě níž by mohla být vedena exekuce jen na zástavu. Oprávněná se však nedomáhá exekuce proti povinné jako zástavní dlužnici z titulu zástavní smlouvy, což vyplývá i z toho, že podle exekučního titulu odpovídá pouze za jednu čtvrtinu dluhu, zatímco jako zástavní dlužnice za dluh celý. Jestliže je exekuce nařízena na základě exekučního titulu jen do výše 507 080,- Kč, není podle jejího názoru přechod práva z exekučního titulu doložen. Pokud právo z exekučního titulu převedeno nebylo, může se oprávněná domáhat uspokojení své pohledávky po povinné jen jako zástavní dlužnici, přičemž je třeba postupovat podle ustanovení upravujících zpeněžení zástavy. Uvedla dále, že oprávněný se na základě téhož titulu domáhal nařízení exekuce a usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 11. 2005 byl návrh zamítnut právě z důvodu, že oprávněná nedoložila přechod práva z exekučního titulu. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), a je i důvodné.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Povahu právního posouzení má i závěr soudu o materiální vykonatelnosti exekučního titulu.
Otázku, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998 (o kterýžto případ se v souzené věci jedná) domáhat uspokojení ze zástavy, judikatura soudů vyřešila tak, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy pouze cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem movité nebo nemovité zástavy, který lze nařídit jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí (exekuci), směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod číslem 13/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud dále ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedl, že právu zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy podle ustanovení §151f odst. 1 obč. zák. ve znění účinném od 1. 1. 1992 do 31. 8. 1998, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, neodpovídá povinnost zástavního dlužníka "strpět" prodej zástavy; toto právo může být v řízení před soudem vyjádřeno pouze jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Jestliže zástavní věřitel současně žaluje osobního a zástavního dlužníka, musí být ve výroku rozhodnutí vyjádřena jednak akcesorita ručení zástavou a jednak rozdíl v rozsahu, v jakém se zástavní věřitel může uspokojit z majetku osobního a zástavního dlužníka (srov. k náležitostem návrhu J. Bureš, L. Drápal. Zástavní právo v soudní praxi, 2. doplněné vydání, Beckovy právnické sešity, Nakladatelství C. H. Beck, 1996, str.17).
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 1997, sp. zn. 38 Cm 68/97, byl schválen smír, dle něhož se žalovaný č. 1 M. M., žalovaný č. 2 J. M., žalovaná č. 3 H. M. a žalovaný č. 4 J. S. zavazují zaplatit žalobci České spořitelně a. s. částku 2 028 320,70 Kč spolu se 17% úrokem z částky 1 408 500,- Kč od 1. 6. 1997 do zaplacení, to vše do 30. 4. 1998. Žalovaní č. 1 a č. 2 se k této povinnosti zavazují společně a nerozdílně (výrok I.). Dále se žalovaní č. 1, č. 2, č. 3 a č. 4 zavazují nahradit žalobci náklady řízení 40 568,- Kč do 30. 4. 1998. Žalovaní č. 1 a č. 2 se zavazují k této povinnosti společně a nerozdílně (výrok II). Opravným usnesením ze dne 9. 4. 2004, č. j. 38 Cm 68/97-45, byl výrok I. usnesení opraven tak, že se za slovy: … se 17% úrokem z částky 1 408 500,- Kč od 1. 6. 1997 … vypouštějí slova „do zaplacení, to vše“ (vymáhat lze tedy úrok z prodlení jen od 1. 6. 1997 do 30. 4. 1998).
Jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je vymezení rozsahu a obsahu vymáhaných povinností. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v §261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze dovodit postupem podle §261a odst. 2 a 3 o. s. ř. (§40 odst. 2, 3 zákona č. 120/2001 Sb.). Při zkoumání materiální vykonatelnosti rozhodnutí vychází soud z obsahu výroku rozhodnutí, z odůvodnění pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu však nelze jakkoli doplňovat či opravovat . Není-li možné z exekučního titulu uvedené náležitosti dovodit ani takovým výkladem (s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce), nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (srov. např. Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, Cpj 159/79, uveřejněného pod č. 21/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003).
Výrok citovaného usnesení nevyjadřuje akcesoritu ručení zástavou a neobsahuje ani dodatek, že vůči žalované č. 3 (povinné) se žalobkyně může domáhat uspokojení pohledávky jen z výtěžku prodeje zástavy. Konstatováním v odůvodnění rozhodnutí, že „…povinnost vůči žalované č. 3 a žalovanému č. 4 lze uspokojit v rámci výkonu rozhodnutí jen ze zástavy, jak byla v žalobě označena…“, se tento nedostatek nezhojí; navíc jak z výroku, tak ani z odůvodnění nelze identifikovat předmět zástavy, z jehož prodeje má být pohledávka uspokojena . Byť – jak je uvedeno výše – lze za účelem výkladu výroku vycházet i z odůvodnění rozhodnutí, nelze jít tak daleko, aby se postavení povinné dovozovalo teprve z odůvodnění rozhodnutí a předmět zástavy z údajů obsažených v žalobě. Postavení povinné jako zástavní dlužnice proto nelze z exekučního titulu dovodit.
Z uvedeného důvodu není oprávněná, jež nabyla postoupením pohledávku jen vůči žalovanému č. 1 M. M., aktivně legitimována k vymáhání pohledávky po povinné.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu