ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.322.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 322/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v právní věci žalobce Finančního úřadu v Náchodě , se sídlem v Náchodě, Tyršova 49, proti žalované BOR spol. s r.o. , se sídlem v Bezděkově nad Metují, identifikační číslo osoby 49286013, zastoupené Jiřím Jandou, advokátem se sídlem v Náchodě, Kamenice 155, pro 354.586,- Kč, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 8 C 211/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 18. 9. 2008, č.j. 20 Co 73/2008–90, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem krajský soud k odvolání žalované potvrdil rozsudek z 15. 11. 2007, č.j. 8 C 211/2005 – 72, jímž ji okresní soud zavázal zaplatit žalobci částku 354.586,- Kč, kterou na něm „jako poddlužníkovi S. J.,“ bytem, vymáhá exekučním příkazem na přikázání jiné pohledávky č.j. 8315/05/244974/4165 ze 7. 3. 2005, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že žalobce vymáhal daňový nedoplatek vůči S. J., a to exekučním příkazem, v němž správně označil exekuční tituly, a uvedl, že exekucí je postižena pohledávka, kterou má daňový dlužník za žalovanou společností - BOR spol. s r.o. na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 3. 3. 1999 mezi věřitelem S. J. a dlužníkem BOR spol. s r.o., zajištěné smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem zástavního dlužníka BOR spol. s r.o. z 5.1.2004. Existencí smlouvy o půjčce se již podrobně zabýval Okresní soud v Náchodě v řízení sp. zn. 8 C 176/2005 (rozsudek, jímž byla žalovaná zavázána zaplatit S. J. dluh z půjčky, odvolací soud potvrdil a její dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl) a zjistil, že S. J. půjčil žalované částku celkem 2.480.000,- Kč, peníze byly předány Ing. L., který jednal za společnost, o uzavření smlouvy o půjčce svědčí i uznání dluhu ze dne 3. 6. 2003; v řízení bylo prokázáno, že peníze byly předány a došlo k uzavření smlouvy o půjčce jako reálného kontraktu. Odvolací soud tak považoval smlouvu o půjčce za platně uzavřenou. K promlčení dluhu nedošlo, v době jeho uznání byl sice dluh promlčen, avšak existoval a uznáním dluhu začala běžet nová, desetiletá promlčecí doba. Za nevýznamnou považoval i námitku žalované, že daňový dlužník S. J. v říjnu 2007 postoupil pohledávku za žalovanou třetí osobě, a ke dni rozhodování soudu ji už nevlastnil. Právo nakládat s pohledávkou ztratil daňový dlužník okamžikem, kdy bylo usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí doručeno poddlužníkovi (žalované). Pokud postoupil pohledávku na jiného nebo s ní nakládal jinak, je takový úkon v rozporu se zákonem a proto absolutně neplatný.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „právní otázku smlouvy o půjčce a námitky promlčení řeší v rozporu s hmotným právem“), žalovaná namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Vytýká soudu logický rozpor v hodnocení důkazů. Přestože soudy obou stupňů mají shodně zato, že dne 3. 3. 1999 byla uzavřena smlouva o půjčce, odvolací soud ve svém odůvodnění a hodnocení důkazů uvádí, že finanční prostředky byly předávány postupně, ve dnech předcházejících podpisu listiny dne 3. 3. 1999, a proto výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 – §135 o. s. ř. a „odvolací soud měl správně dospět k závěru, že dne 3. 3. 1999 žádná půjčka S. J. poskytnuta nebyla“. Závěr soudu, že smlouva o půjčce jakožto reálný kontrakt existovala, je v rozporu s §657, §100, §101 a §110 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Protože peníze nebyly předány dne 3. 3. 1999, ale v jiné dny, pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 3. 3. 1999, která byla předmětem tohoto řízení, neexistovala. Uznání neexistujícího dluhu nemohlo mít následky předpokládané §558 obč. zák. a soudy proto řešily v rozporu s hmotněprávními předpisy i otázku promlčení. Napadený rozsudek je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu z 15. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, a Krajského soudu v Ústí nad Labem z 26. 4. 2005, sp.zn. 10 Co 678/2004 a názorem obsaženým v článku z 1. 10. 2002 autorů Marty Knappové a Jiřího Švestky uveřejněném pro ASPI, v nichž se uvádí, že ke smlouvě o půjčce podle §657 obč. zák. nedochází jen na základě dohody stran, ale až odevzdáním předmětu půjčky. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaná v dovolání popisuje námitky proti posouzení skutkového stavu, které nebyly několikrát soudy různého stupně akceptovány. Skutková zjištění a podrobné dokazování již bylo provedeno a vyhodnoceno v řízení o žalobě S. J. proti žalované BOR spol. s r.o. o zaplacení částky 1.876.790,- Kč (vyhovující rozsudek Okresního soudu v Náchodě, č.j. 8 C 176/2005 – 95, potvrzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 20 Co 86/2006 – 123, usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 33 Cdo 697/2007 – 139, kterým bylo dovolání žalované odmítnuto). Žalované bylo pravomocným rozhodnutím uloženo uhradit žalovanou částku s příslušenstvím. V řízení se jednalo o identickou půjčku, kterou S. J. poskytl žalované. Protože S. J. měl nezaplacený (daňový) dluh vůči žalobci, vydal žalobce exekuční příkaz na jinou pohledávku a zavázal žalovanou jako poddlužníka uhradit částku 354.586,- Kč. O tuto částku pak S. J. ve svém sporu o nesplacenou půjčku uplatněnou pohledávku „ponížil“, a ve sporu byl úspěšný. Podle žalobce „by bylo podivné, aby část téže půjčky vymáhaná na žalované jako poddlužníkovi byla posouzena jinak.“ Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto nebo zamítnuto.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní teorie i soudní praxe jsou zajedno v tom, že právní posouzení je nesprávné, jestliže soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného, ale i procesního práva), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Žalovaná však ve skutečnosti dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. neuplatnila, jelikož dovoláním odvolacímu soudu nevytýká nesprávnou interpretaci (výklad) ani aplikaci (použití) určité právní normy, nýbrž brojí proti hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář, II. díl., 7. vydání, Praha C. H. Beck, 2006, strana 1268). Argumentací, že v hodnocení důkazů je logický rozpor, a že výsledek tohoto hodnocení neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 – 135 o. s. ř., žalovaná uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod je však k založení přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý (§241a odst. 3 věta první o. s. ř., srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 24. 2. 2005, sp. zn. 29 Cdo 662/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod poř. č. 74).
Lze tedy uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř., procesně úspěšnému žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu