ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3388.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 3388/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku města Brna , a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 151, identifikační číslo 255 08 881, zastoupeného Mgr. Ondřejem Adamtzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, proti povinné M. G. , zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 13, pro 205,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 105 Nc 1614/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2009, č. j. 20 Co 774/2008-15, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 3. 9. 2007, č. j. 105 Nc 1614/2007-3, kterým Městský soud v Brně nařídil podle svého rozsudku ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 62 C 103/2001, k uspokojení pohledávky 205,- Kč a nákladů nalézacího řízení 560,- Kč exekuci na majetek povinné, jejímž provedením pověřil soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homolu. Uzavřel s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, že exekuční soud již nemůže přezkoumávat, zda v nalézacím řízení byly dány podmínky pro ustanovení opatrovníka povinné, a že se případné vady nalézacího řízení tedy nemohou přenášet do exekučního řízení. Uvedl, že podkladový rozsudek byl ustanovené opatrovnici řádně doručen, a ta proti němu s ohledem na §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) odvolání podat nemohla.
Povinná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 2 o. s. ř., namítá, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř.), a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. srpna 2008, sp. zn. II. ÚS 2837/07). Uvedla, že podkladové rozhodnutí nikdy nebylo doručeno, že změnila trvalé bydliště a že tato změna byla zjistitelná z údajů evidence obyvatel (což učinil i soudní exekutor). Soud však namísto toho ustanovil povinné opatrovníka pro doručování. V této souvislosti odkázala na závěr Ústavního soudu, že formální ustanovení opatrovníka, jehož smyslem je výhradně jednodušší doručování písemností, a který nehájí zájmy zastoupeného, je v rozporu se základními právy účastníka. Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, zda je za popsaných skutečností možné uložit jí povinnost zaplatit náklady exekuce, které činí 11 265,50 Kč, tedy představují většinu objemu vymáhaného plnění. Současně nepovažuje na přijatelný výklad, že exekuční soud nepřihlíží k vadám nalézacího řízení, neboť tím je narušena důvěra společnosti v soudní systém. Podle jejího názoru rovněž není správné, aby exekuční soud pokračoval v provádění exekuce, požádala-li nalézací soud o opětovné doručení pokladového rozsudku. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolací soud rozhodl o věci podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (srovnej čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 části první zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují); Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka sice přednesla argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením námitek v dovolání obsažených však k takovému závěru dospět nelze.
Nejvyšší soud předně již ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uzavřel, že námitkou, že v soudním řízení, ve kterém bylo vydáno vykonávané rozhodnutí, ustanovil soud účastníku, jehož pobyl nebyl do skončení řízení znám, opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., se soud v řízení o výkon rozhodnutí zabývat nemůže. Stejně tak Nejvyšší soud ve zmiňovaném usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, uvedl, že je výrazem ustálené soudní praxe, že případné vady nalézacího řízení (byť by skutečně existovaly) se do řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) nepřenášejí a nepředstavují okolnosti, jež by byly rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce). To platí i o vytýkaném nedostatku šetření předpokladů pro ustanovení opatrovníka v řízení, jehož výsledkem bylo vydání podkladového rozhodnutí.
Tento závěr neodporuje ani nálezům Ústavního soudu týkajícím se ustanovení opatrovníka osobám neznámého pobytu podle §29 odst. 3 o. s. ř., neboť Ústavní soud se touto otázkou zabýval v souvislosti s ústavními stížnostmi proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení, přičemž zároveň stanovil, odkdy začíná běžet šedesátidenní lhůta k jejímu podání.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze pojit ani s otázkou výše nákladů exekuce. Při exekuci vedené podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), rozhoduje o výši nákladů exekuce soudní exekutor v příkaze k úhradě nákladů, v němž stanoví náklady exekutora a náklady oprávněného, a proti němuž jsou přípustné námitky. Soud tedy při nařízení exekuce o výši nákladů exekuce nerozhoduje a ani odvolací soud své závěry s řešením této otázky nespojoval.
Z uvedeného plyne, že napadené rozhodnutí je v souladu s výše označeným rozhodnutím, a tedy nezpůsobilé mít zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu