ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3530.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 3530/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Credit Union s. r. o ., v likvidaci, se sídlem v Praze 3, Vinohrady, Písecká 2342, identifikační číslo osoby 274 27 617, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Konviktská 24, proti povinnému J. L. , zemřelému 28. 8. 2009, pro 1 012,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 73 Nc 7422/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2011, č. j. 13 Co 106/2011-22, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 3. 12. 2010, č. j. 73 Nc 7422/2008-11, jímž okresní soud zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 28. 7. 2008, č. j. 73 Nc 7422/2008-7 (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II) a oprávněné uložil zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi náklady exekuce 7 800,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III); současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že exekuční soud může zastavit exekuci z moci úřední, neboť jej k tomu přímo zmocňuje ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) a §269 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), že exekučnímu soudu nebrání zastavit exekuci ani její nařízení, neboť netvoří překážku věci rozsouzené, a že rozhodčí nález Dr. et Bc. Josefa Kožíška není způsobilým exekučním titulem, neboť jmenovaný rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodnout (pravomoc rozhodce vyplývá z §2 a §3 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „zákon č. 216/1994 Sb.“, a ustanovení §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. samo o sobě jeho pravomoc nezakládá; pravomoc rozhodce nelze založit na stanovisku opatrovníka povinného Ing. J. V.). Současně uvedl, že povinný dne 28. 8. 2008 zemřel a ztratil způsobilost být účastníkem řízení, ve kterém nebylo možno pokračovat (dědické řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku zůstavitele), proto i v případě existence řádného exekučního titulu by muselo být rozhodnuto o zastavení exekuce ve smyslu §107 odst. 5 o. s. ř. Je tedy dán důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěrem o splnění podmínek pro zastavení exekuce, resp. popírá, že nastaly nové skutečnosti nebo takové skutečnosti vyšly nově najevo. V zastavení exekuce po jejím pravomocném nařízení, aniž by došlo k jakýmkoliv změnám, vidí rozpor s principem věci rozsouzené i s principem právní jistoty a práva na spravedlivý proces. Mělo dojít i k porušení rovnosti stran. Podle dovolatelky se exekuční soud nesmí vyjadřovat k platnosti rozhodčí doložky ani k případné nicotnosti rozhodčího nálezu, navíc rozhodčí nález je aktem aplikace práva a nemůže být „nicotný“. Připomíná, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodčího nálezu, a tvrdí, že po pravomocném nařízení exekuce nelze aplikovat všechny zrušovací důvody podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., neboť existuje speciální ust. §35 téhož zákona. I když lze exekuci zastavit i z důvodů uvedených v §268 o. s. ř., nesmí toto ustanovení sloužit k zastavení exekuce z důvodů porušení některých zásad uvedených v §31 zákona č. 216/1994 Sb. Odkazuje též na §1 odst. 4 Řádu pro vnitrostátní spory Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR, podle něhož „…nedostatek pravomoci (příslušnosti) Rozhodčího soudu nemůže vytýkat strana, která se pustila do projednávání sporu ve věci samé, aniž nedostatek pravomoci (příslušnosti) namítla (§15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.)...“ . Dále odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, a dovozuje, že pravomoc rozhodce lze sjednat i jinak, než na základě rozhodčí doložky, a to právě i způsobem uvedeným v §15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (nenamítne-li žalovaný nedostatek pravomoci při prvním úkonu v řízení). V důsledku toho pak již nedostatek pravomoci nemůže namítat. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podáním ze dne 21. 9. 2011 (tedy po uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř.) doplnila oprávněná své dovolání a vyčítá v něm Nejvyššímu soudu, že v obdobných věcech rozhodl nesprávně, že vychází z předpokladu, že nebyla uzavřena rozhodčí smlouva, ačkoliv k jejímu uzavření došlo, byť podpisy účastníků nebyly na téže listině. Písemné ujednání lze ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., dovodit z písemného projevu vůle oprávněné předložit spor k rozhodnutí v rozhodčím řízení a přípisu opatrovníka povinných Ing. J. V., který souhlasil s projednáním sporu v rozhodčím řízení (ve snaze snížit náklady řízení). Vyzvala proto Nejvyšší soud, aby upustil od rozhodování podle „nastavené šablony, neboť tato je věcně nesprávná“.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž není důvod cokoli měnit) a nemá tedy po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci bylo zjištěno, že povinný dne 28. 8. 2009 zemřel (tj. v době po zahájení exekučního řízení) a dědické řízení, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 29 D 1368/2009, bylo pravomocně skončeno usnesením ze dne 1. 4. 2010 o zastavení řízení, protože povinný nezanechal žádný majetek.
Jelikož povinný v průběhu exekučního řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení a nemohlo být pokračováno s jeho nástupcem, bylo na místě již nařízenou exekuci zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Právní posouzení námitek oprávněné odvolacím soudem je tudíž za daných okolností nadbytečné.
Nejvyšší soud proto dovolání oprávněné podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žádnému z účastníků, jež by měli právo na jejich náhradu, podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. prosince 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu