ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.37.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 37/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného V. J. , zastoupeného JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Řeznická 20, proti povinnému A. S. , zastoupenému JUDr. Václavem Stříbným, advokátem se sídlem v Opavě, Ostrožná 40, pro 12,302.002,- Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 Nc 495/2006, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 29. 4. 2008, č. j. 40 Co 529/2008-118, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 5. 12. 2006, č. j. 37 Ex 5956/06-6, kterým soudní exekutor Mgr. Petr Kocián s poukazem na ustanovení §107a o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno s právním nástupcem původní oprávněné RUDEA a. s. , se sídlem v Bratislavě, Kresánkova 3580/7A, Slovenská republika, identifikační číslo osoby (SK) 36005568 , zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 6, tj. s (novým) oprávněným V. J.. Krajský soud „nemá pochybnosti o tom, že v daném případě došlo k postoupení pohledávky, která je exekučně vymáhána, smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 6. 11. 2006.“ Předmětem této smlouvy – opatřené vlastnoručními ověřenými podpisy postupitele a postupníka – je pohledávka ve výši 12,302.002,- Kč, kterou má původní oprávněná za dlužníkem (zde povinným). Podáním doručeným soudnímu exekutorovi 30. 11. 2006 původní oprávněná navrhla, aby do řízení na její místo vstoupil nabyvatel práva, a ten se svým vstupem vyslovil souhlas; postupu soudního exekutora, který výše uvedenému návrhu ve smyslu ustanovení §107a a §254 odst. 1 o. s . ř. vyhověl, tudíž nelze nic vytknout.
V dovolání povinný ohlašuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Především poukazuje na to, „že smyslem ustanovení §63 písm. e) a §64 notářského řádu není, aby notář k naplnění formálních náležitostí notářského zápisu konstatoval, že formální předpoklady byly splněny, nýbrž aby splnění předepsaných náležitostí potvrdil uvedením konkrétních údajů o nich.“ V případě formální náležitosti spočívající v ověření totožnosti účastníka platným úředním průkazem je proto podle názoru povinného třeba, aby v notářském zápise byl úřední průkaz, jímž účastník prokazoval svou totožnost, označen potřebnými údaji, jimiž lze úřední průkaz identifikovat, tedy zejména označením orgánu, který jej vydal, datem vydání průkazu a údajem o ukončení jeho platnosti, jeho registračním číslem a označením jeho druhu (např. občanský průkaz, cestovní pas atd.). Krajskému soudu vytýká, že se „nepřípustně nevypořádal“ se všemi jeho odvolacími námitkami, směřujícími proti nedostatku formálních náležitostí notářského zápisu; odvolací soud totiž pouze „suše konstatoval“, že předmětný notářský zápis obsahuje údaje o tom, jak byla ověřena totožnost účastníků, a že ta byla řádně prokázána předloženým platných úředních průkazů.
V závěru dovolání pak poznamenává, že i když vzhledem k výše uvedenému „je to nadbytečné, nutno poukázat na absolutní neplatnost notářského zápisu, k níž odvolací soud opět nepřípustně nepřihlédl“. Je-li totiž předmět plnění v notářském zápise vymezen jako „závazek dlužníka vrátit dluh věřiteli“, je takovéto plnění neuskutečnitelné, protože „žádný dlužník právně ani fakticky nemůže svému věřiteli vrátit dluh.“ Z toho pak podle povinného vyplývá závěr, že jde o „úkon podle §37 odst. 2 obč. zák. neplatný, jelikož jeho předmětem je plnění nemožné, v důsledku čehož není posuzovaný notářský zápis způsobilým exekučním titulem a nelze na jeho podkladě oprávněně nařídit a provést exekuci.“
Současný oprávněný i původní oprávněná navrhli odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je s ohledem na obsah dovolání předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že podmínky pro vydání usnesení podle §107a o. s. ř. byly splněny, a dále posouzení, zda řízení vskutku trpí namítnutou vadou.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak tomu však v souzené věci není.
Soud vyhoví návrhu žalobce (zde původní oprávněné), aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka řízení v první řadě tehdy, bude-li prokázáno, že
a) nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva na jiného,
b) tato právní skutečnost se týká práva nebo povinnosti dosavadního účastníka řízení,
c) tato právní skutečnost nastala (došlo k ní) po zahájení řízení.
Ohledně žalobcem (původní oprávněnou) označené právní skutečnosti soud zkoumá, zda vůbec jde o právní skutečnost, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva či povinnosti (zda tedy naopak nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů přechod nebo převod práva či povinnosti za následek mít nemůže), zda tato skutečnost opravdu nastala (tedy např., že smlouva byla skutečně uzavřena), a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod práva či povinnosti, o něž v řízení jde (tedy, že se týká práva či povinnosti, o něž v řízení jde).
Okolnost, zda nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka, o něž v řízení jde, byla soudy obou stupňů posouzena správně.
V dané věci je exekučním titulem notářský zápis se svolením k vykonatelnosti (§40 odst. 1 písm. d/ exekučního řádu), sepsaný podle zvláštního právního předpisu (notářského řádu). Podmínky vykonatelnosti takového exekučního titulu odvolací soud v rozhodnutí, kterým přezkoumává pouze postup soudního exekutora ve smyslu §256 odst. 2 o. s. ř. (§36 odst. 5 exekučního řádu), neposuzoval a nebyl k tomu ani oprávněn. V souladu s dosavadní judikaturou vyznívá také závěr odvolacího soudu, že oprávněný osvědčil, že na něj přešlo právo z exekučního titulu. Náležitosti prokázání přechodu práva z exekučního titulu jsou předepsány ustanovením §36 odst. 4 exekučního řádu. Soudní praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 968/2005) dovodila, že důkazem způsobilým prokázat přechod, případně převod práva je i listina soukromá (jíž je postupní smlouva), je-li opatřena ověřenými podpisy (kdy je legalizací podle §72 odst. 1 písm. b/ a §74 notářského řádu ověřována pravost „pouze“ samotného podpisu). Listina předložená dosavadní oprávněnou, totiž „Smlouva o postoupení pohledávky z 6. 11. 2006“, dané náležitosti bezesporu obsahuje a prokazuje tak, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde.
K dovolatelově námitce nedostatku údajů, z nichž by vyplývalo, jakým „platným úředním průkazem“ účastníci postupní smlouvy svou totožnost prokázali, Nejvyšší soud poukazuje na svou judikaturu k ustanovení §63 písm. e) a §64 notářského řádu, zejména na usnesení z 3. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1012/2000, a usnesení z 28. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1972/2007 (jehož závěry, formulované pro případy, kdy je exekučním titulem exekutorský zápis, platí mutatis mutandis i pro zápisy notářské). V prvním z nich podle Nejvyššího soudu ke způsobilosti exekučního titulu nepostačí, je-li v notářském zápise uvedeno, že totožnost účastníků byla prokázána „předepsaným“ či „zákonným“ způsobem, ale že musí obsahovat výslovné označení způsobu, jak notář zjistil totožnost účastníků, tj. že v něm musí být výslovně uveden některý ze způsobů, kterým se podle §64 notářského řádu prokazuje pro účely sepsání notářského zápisu totožnost účastníků, a kterým z nich byla při sepsání notářem totožnost účastníků skutečně prokázána. V druhém citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že ke způsobilosti zápisu být exekučním titulem nepostačí, aby zápis obsahoval dikci, že totožnost účastníků byla prokázána „platným průkazem“, ale že zápis musí obsahovat výslovnou formulaci, že šlo o platný průkaz úřední. V žádném z uvedených ani v kterémkoli jiném svém rozhodnutí Nejvyšší soud naopak k výkladu ustanovení §63 písm. e) a §64 notářského řádu (který v tomto směru nic takového nepředepisuje) nevyslovil názor, že by zápis musel obsahovat údaje identifikující konkrétní úřední průkaz totožnosti. Týž názor zastává literatura (srov. Bílek, P., Drápal, L., Jindřich, M., Wawerka, K. notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 3., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2005, 185 s.).
Ostatní námitky obsažené v dovolání, týkající se materiální nevykonatelnosti exekučního titulu, jeho „absolutní neplatnosti“ atd. jsou pro posouzení věci z hlediska ustanovení §107a o. s. ř. nerelevantní.
S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se povinnému prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle §243b odst. 2 části věty před středníkem odst. 6 o. s. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu