ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.3887.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 3887/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné JOKA Agentura s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Střížkovská 8/9, identifikační číslo osoby 251 43 956, zastoupené JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem se sídlem v Praze 9, Krausova 605/6, proti povinnému V. H., zastoupenému opatrovníkem JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem v Poděbradech III, Táboritská 811/20, pro 2 483,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 Nc 5887/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, č. j. 25 Co 126/2006-30, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, č. j. 25 Co 126/2006-30, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím změnil usnesení ze dne 31. 10. 2005, č. j. 7 Nc 5887/2005-21, kterým okresní soud zamítl návrh na nařízení exekuce tak, že nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 11. 1996, č. j. (správně sp. zn.) 12 C 102/92, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 2 483,- Kč s 3% úroky z prodlení od 29. 9. 1992 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení 2 300,- Kč a pro náklady exekuce, které v průběhu řízení budou stanoveny, exekuci na majetek povinného, jejímž provedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Ingrid Švecovou. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že oprávněná prokázala, že na ni přešlo právo z exekučního titulu svědčící původně ZELENINĚ – Středočeský kraj, s. p. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1, a to předloženými smlouvami o postoupení pohledávek.
Povinný v dovolání uvedl, že soud prvního stupně se měl při řešení otázky aktivní legitimace ve smyslu §36 odst. 3 a 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“), zabývat i §36 odst. 5 citovaného zákona, tj. zda povinný pohledávku neuhradil již předcházejícímu oprávněnému. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se neřídil odvolacím návrhem oprávněné a napadené rozhodnutí nezrušil a nevrátil okresnímu soudu, neboť tím zbavil povinného možnosti podat řádný opravný prostředek. Podle názoru povinného měl odvolací soud vyzvat oprávněnou „k bližšímu doložení změn stavu pohledávání při jeho postupné cessi mezi vystřídavšími se oprávněnými subjekty“. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, Čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 a §130 zákona č. 120/2001 Sb., a je i důvodné, neboť odvolací soud rozhodl v rozporu s platným právem i dosavadní soudní praxí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního, o kterýžto případ jde v souzené věci), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Oprávněná, jíž nesvědčí právo přímo z exekučního titulu, musí prokázat, že na ni toto právo přešlo ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb.; podle §36 odst. 4 pak platí, že přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.
Nabytí vlastnictví udělením příklepu v dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., je přechodem práva vyplývajícím přímo z právního předpisu. Otázku potvrzení o nabytí vlastnictví vydražením a jeho náležitosti pro tyto případy upravuje zákon č. 26/2000 Sb., který v §31 odst. 1 a 4 stanoví, že dražebník vydá bez zbytečného odkladu vydražiteli, který nabyl vlastnictví předmětu dražby podle §29, písemné potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby. Písemné potvrzení obsahuje označení předmětu dražby, bývalého vlastníka, dražebníka a vydražitele; přílohou potvrzení o nabytí vlastnictví musí být doklad, z něhož bude zřejmé datum a způsob úhrady ceny dosažené vydražením. Nejde-li o vydražení věci movité, musí být podpis dražebníka na potvrzení o nabytí vlastnictví úředně ověřen. Součástí jednoho stejnopisu potvrzení o nabytí vlastnictví je stejnopis protokolu o dražbě včetně podepsaného stejnopisu dražební vyhlášky.
Ačkoli ze spisu vyplývá, že oprávněná vymáhanou pohledávku nabyla vydražením (originárně), soud se při rozhodování o nařízení exekuce touto skutečností dostatečně nezabýval, resp. nezaměřil se na posouzení základních listin svědčících o nabytí předmětu dražby oprávněnou ve smyslu §31 zákona č. 26/2000 Sb. (tj. především řádného potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby včetně dokladu o úhradě ceny, případně protokolu o dražbě a dražební vyhlášky), bez nichž nelze učinit spolehlivý závěr o tom, zda a co oprávněná dražbou nabyla.
Nejvyšší soud již opakovaně uvedl, že v případě originárního způsobu nabytí vlastnického práva je vlastnictví předchůdce nerozhodné. Pro nabytí vlastnictví je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a že vydražitel zaplatil nejvyšší podání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, nebo v podobné věci usnesení ze dne 27. května 2010, sp. zn. 20 Cdo 1694/2008). V takovém případě pozbývá právního významu okolnost, zda způsobem předepsaným v §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. byly prokázány převody vlastnictví vymáhané pohledávky mezi právními předchůdci nynější oprávněné a původním žalobcem, jemuž byla vymáhaná pohledávka přiznána titulem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3963/2008).
Je také výrazem ustálené soudní praxe, že nesplní-li oprávněná svou procesní povinnost doložit (prokázat) způsobem uvedeným v ustanovení §256 o. s. ř. či §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb. přechod práva nebo povinnosti (přičemž v projednávané věci je třeba trvat právě na doložení listin uvedených ve speciálním §31 zákona č. 26/2000 Sb.), je soud povinen jí poskytnout potřebné poučení (§254 odst. 3 o. s. ř.) a vyzvat ji, aby svou procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnila v přiměřené lhůtě, kterou jí současně určí. Teprve poté, co oprávněná ani v dodatečné lhůtě přechod práv nebo povinností neprokáže, rozhodne soud o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 1997 pod č. 13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2379/98).
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř.), aniž se zabýval ostatními dovolacími námitkami.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhoduje nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§243d odst. l věta druhá o. s. ř.), popřípadě o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, v. r.
předsedkyně senátu