ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4710.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4710/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného M.B.INTERNATIONAL s.r.l. , se sídlem Livigno, via Rin 29, Itálie, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti povinnému M. J. , pro částku 403.109,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 987/2006, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 24. 2. 2009, č. j. 20 Co 257/2008-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 21. 11. 2007, č. j. 69 Nc 987/2006-80, městský soud exekuci částečně – do částky 42.494,10 Kč – podle §268 odst. 1 písm. g), odst. 4 o. s. ř. zastavil (výrok I.), ve zbývající části návrh povinného na úplné zastavení exekuce zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů exekuce „v souvislosti s projednáním návrhu povinného na její zastavení“ (výrok III.).
Krajský soud usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. je zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uzavřel, že povinný byl exekučním titulem (rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci z 12.1.2006, č.j. 8 Cmo 224/2004 – 213) zavázán k zaplacení částky 403.109,20 Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,04% za každý den prodlení od 8. 10. 1996 do zaplacení, a že naopak oprávněné byla výroky II. a V. titulu uložena povinnost k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 42.494,10 Kč. Usneseními z 23. 3. 2006 (č.l. 7) a z 5. 10. 2006 (č.l. 16) byla exekuce k návrhu oprávněné do částky 403.109,20 Kč (tedy pro jistinu) a částky 512.667,89 Kč představující kapitalizovaný úrok z prodlení od 8. 10. 1996 do 16. 3. 2006 podle §268 odst. 1 písm. c), odst. 4 o. s. ř. částečně zastavena. Jestliže pak ze sdělení soudního exekutora vyplývá, že po zaplacení souhrnné částky 915.777,09 Kč sestávající z jistiny a (podle názoru exekutora, jenž, jak plyne z obsahu jeho sdělení na čl. 15, o jakémkoli započtení nevěděl), části příslušenství (soudní exekutor je za dobu od 8. 10. 1996 do 16. 3. 2006 vyčíslil kapitalizovanou částkou 555.806,96 Kč), zbývala k vymáhání částka 43.139,07 Kč, bylo podle názoru odvolacího soudu namístě exekuci pro částku 42.494,10 Kč představující (proti)pohledávku povinného z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení podle §268 odst. 1 písm. g) odst. 4 o. s. ř. zastavit.
Existenci hmotněprávního úkonu započtení vzal odvolací soud za prokázánu dopisem povinného ze 14. 3. 2006 (čl. 11) adresovaným zástupci oprávněné, v němž povinný výslovně uvádí, že „dne 14. 3. 2006 ve věci plnění na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci z 12. 1. 2006, sp. zn. 8 Cmo 224/2004, poukázal částku 403.109,20 Kč jako základ a částku 512.667,89 Kč jako přísudek, když od přísudku byla odečtena povinnost oprávněné dle odstavce II. a odst. V. výroku exekučního titulu. Přísudek byl kalkulován ke dni provedení platby, tedy k 14. 3. 2006 včetně“. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí připomíná, že exekučním titulem byla oprávněná zavázána zaplatit povinnému náhradu nákladů nalézacího řízení 42.494,10 Kč, tedy právě onu částku, pro kterou povinný navrhl zastavení exekuce s odůvodněním, že v této výši započetl svou (proti)pohledávku „a proto splnil celý přísudek jistiny i příslušenství“ (viz též podání povinného z 12. 10. 2006 na č.l. 22). Na dopis povinného ze 14. 3. 2006 pak zástupce oprávněné reagoval sdělením z 20. 3. téhož roku (čl. 60), v němž „na základě žádosti povinného potvrzuje příjem plateb dle dopisu ze 14. 3. 2006.“
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 ve spojení s ustanovením §238a odst. 1 písm. d), odst. 4 o. s. ř.; zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že jsou v něm řešeny otázky
- jaké minimální náležitosti musí obsahovat projev směřující k započtení, aby mohl být platným, resp. je-li dostatečné oznámení při jiné platbě, že „od ní byla odečtena povinnost druhého účastníka právního vztahu“, a dále zda
- je možno považovat za doručení projevů vůle druhému účastníkovi právního vztahu, je-li projev doručen advokátovi zastupujícímu tohoto účastníka, avšak nikoli ve věci započtení, resp. pohledávky, proti níž má započtení směřovat, ale ve věci jiné (zde dovolatelka odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze z 18.11.1994 sp. zn. 18 Co 172/94, podle jehož právní věty jestliže spoluvlastník nemovitosti učinil nabídku spoluvlastníkovi, jemuž přísluší předkupní právo, k rukám advokáta, který sice tohoto spoluvlastníka zastupoval v jiných právních záležitostech, nejedná se o řádnou nabídku), a zda
- je možné považovat za jednoznačné potvrzení doručení projevu druhému účastníkovi právního vztahu skutečnost, že advokát zastupující tohoto druhého účastníka, avšak nikoli ve věci započtení, resp. pohledávky, proti níž má započtení směřovat, písemně potvrdí dlužníkovi, (prvnímu účastníkovi právního vztahu), že od něj pro druhého účastníka právního vztahu přijal jiné platby
Oprávněná namítá, že soud posoudil věc v rozporu s hmotným právem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu podstatné části oboru v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Podle jejího názoru „z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplynulo, že by byly splněny dvě základní, podstatné podmínky pro platné započtení, a to existence projevu vůle směřujícího k započtení a doručení jednostranného právního úkonu druhému účastníkovi právního vztahu, jejichž existenci sice odvolací soud správně zkonstatoval, ale nesprávně zjistil a zhodnotil rozhodné skutečnosti a následně aplikoval hmotné právo v dané věci.“ Oprávněná je přesvědčena, že dopis povinného 14. 3. 2006 „neobsahuje nic jiného, než jeho konstatování, co hradí, a že od přísudku byla odečtena povinnost oprávněné dle odstavce II. a odst. V. exekučního titulu.“ Takové slovní vyjádření „nějakého matematického odečtu“ není podle jejího názoru projevem vůle směřujícím k započtení; dovolatelka uzavírá, že „povinný relevantní projev vůle k započtení neprovedl dodnes.“ Dále pak namítá, že i kdyby byl projev vůle povinného považován za právní úkon započtení, nebyl tento právní úkon doručen oprávněné jako účastnici hmotněprávního vztahu, jelikož Mgr. Z. P. ji nezastupoval „ve věci splnění povinností z exekučního titulu, a tedy ani ve věci případného zápočtu, nýbrž pouze a výslovně v předmětném exekučním řízení.“ Konečně její advokát dopisem z 20. 3. 2006 „neodpověděl nic více ani méně, než že potvrdil příjem plateb, tedy k žádosti povinného ho ujistil, že předmětné platby byly řádně zrealizovány.“
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelka napadla – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Oprávněná však – ač ohlásila (i) dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – tento důvod ve skutečnosti neuplatnila. Dovolání totiž nebrojí proti nesprávnému výkladu (interpretaci) či použití (aplikaci) práva, v souzené věci ustanovení §580 občanského zákoníku, upravujícího institut započtení, nýbrž napadá něco jiného, a to hodnocení důkazů (viz pasáž „ z provedeného dokazování žádným způsobem nevyplynulo , že by byly splněny dvě základní, podstatné podmínky pro platné započtení...“ a dále pasáž „... jejichž existenci sice odvolací soud správně zkonstatoval, ale nesprávně zjistil a zhodnotil rozhodné skutečnosti“ ); to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dalším ohlášenými dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná obecnou zásadu, že dovozuje-li soud z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení; zjišťuje-li však obsah právního úkonu, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jedná se (a o takový případ jde v souzené věci) o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. 10. 1999, 2 Cdon 1548/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 2000 pod poř. č. 73, poslední odstavec s. 388/654), z čehož plyne především, že je-li zjištění obsahu právního úkonu zjištěním skutkovým, je jeho neúplnost, případně nesprávnost napadnutelná jen prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. , jež jsou ovšem k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilé.
Kromě toho ovšem nelze nevidět, že odvolací soud dopis povinného ze 14. 3. 2006 interpretoval v souvislosti s jeho písemným podáním ze 12. 10. téhož roku, v němž povinný výslovně uvádí, že kromě částek 403.109,20 Kč na jistině a 512.667,89 Kč na části kapitalizovaného úroku zaplacených převodem z účtu zaplatil druhou část kapitalizovaného úroku započtením svých (proti)pohledávek z titulu náhrady nákladů nalézacího řízení v celkové výši 42.494,10 Kč.
Pokud jde o odkaz oprávněné na výše citovaný rozsudek Městského soudu v Praze, ten je nepřípadný, jelikož dopis ze 14. 3. 2006 i podání z 12. 10. téhož roku byly doručeny Mgr. Zdeňku Pokornému jako advokátu zastupujícímu oprávněnou právě v předmětném exekučním řízení (viz plná moc ze 16. 2. 2006 na č. l. 2); ten ostatně na písemnost obsahující právní úkon započtení zareagoval návrhem na částečné zastavení exekuce.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, povinnému, jenž by jinak měl podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že právo na náhradu nákladů tohoto řízení žádný z účastníků nemá.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2011
JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.
předseda senátu