ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4776.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4776/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Základní odborové organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk se sídlem v Bouzově 8, identifikační číslo osoby 71197176, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 917/19, proti povinnému Národnímu památkovému ústavu , se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí č.3, identifikační číslo osoby 75032333, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 34 E 298/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze z 2. 4. 2009, č.j. 20 Co 590/2008-268, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud změnil usnesení ze 17. 7. 2008, č. j. 34 E 298/2005-196, jímž obvodní soud zamítl návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, tak, že výkon rozhodnutí zastavil poté, co oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že návrh (z 13. 3. 2007) na zastavení výkonu nařízeného usnesením obvodního soudu z 25. 7. 2005, č. j. 34 E 298/2005-10, ve znění usnesení městského soudu z 20. 6. 2006, č. j. 20 Co 226/2006-36, je důvodný. Byl-li totiž výkon rozhodnutí (usnesení obvodního soudu o předběžném opatření podle §74 odst. 1 o. s. ř. ze 16. 11. 2004, č. j. 33 Nc 1463/2004-9, ve znění usnesení městského soudu z 3. 2. 2005, č. j. 20 Co 14/2005-20) nařízen k vymožení povinnosti „ umožnit oprávněné spolurozhodovat o základním přídělu do fondu kulturních a sociálních potřeb na rok 2004 a o čerpání tohoto fondu v roce 2004 “, pak nyní (usnesení o návrhu na zastavení výkonu byla vydána v roce 2008 a 2009 /pozn. Nejvyššího soudu/) existuje, řečeno slovy ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat; povinný totiž jako státní příspěvková organizace postupuje při sestavování rozpočtu FKSP podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 114/2002 Sb. v souladu se schváleným rozpočtem na ten který rok, přičemž rok 2004 již byl z hlediska tvorby i čerpání FKSP účetně uzavřen, takže povinný již objektivně nemá možnost zpětně splnit předběžným opatřením uloženou povinnost, neboť prostředky přidělené do FKSP pro rok 2004 již byly vyčerpány.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu o nemožnosti splnění povinnosti uložené exekučním titulem. Výklad zaujatý odvolacím soudem by podle ní znamenal, že právo odborové organizace spolurozhodovat se zaměstnavatelem o přídělu do FKSP a o čerpání z tohoto fondu, zakotvené v ustanovení §225 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, resp. §19 zákoníku předchozího, je v podstatě nevymahatelné, a že ustanovení zákona toto právo odborovým organizacím přiznávající je obsolentní, neboť zde reálně neexistuje možnost, jak se tohoto práva domoci. Takový výklad je podle dovolatelky neudržitelný, jelikož zcela popírá oprávnění udělená odborovým organizacím základním právním předpisem upravujícím pracovněprávní vztahy. Za situace, kdy povinný „vůbec neuvažuje o tom, že by při sestavování rozpočtu FKSP připustil spolurozhodování odborového orgánu dovolatelky, by takovýmto postupem docházelo k denegatio iustitie a k porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, protože povinný je v této situaci zcela nepostižitelný a oprávněná (na svých právech zkrácená odborová organizace) tak bude vždy neúspěšná.“ Dovolatelka má zato, že soud nemůže nečinně přihlížet k úmyslnému neplnění povinností ze strany povinného a musí být schopen nějakým způsobem se vyrovnat s výkonem uložené povinnosti, a to i po skončení kalendářního roku, na který se uložená povinnost vztahovala. Oprávněná poukazuje i na odůvodnění exekučního titulu, v němž nalézací soud prvního stupně vyslovil názor, že není možné připustit, aby zaměstnavatel v rámci rozhodování o přídělu a čerpání z FKSP jednal autokraticky a porušoval tak ustanovení §19 zákoníku práce; dovozuje, že neochota povinného dodržovat zákony nemůže jít k její tíži, když „je oprávněna i nadále požadovat po povinném základní informace o FKSP za rok 2004.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle §238a odst. 1 písm. d/, odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) není důvodné.
Jelikož vady podle §229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř., jež by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, že povinný „již objektivně nemá možnost zpětně splnit předběžným opatřením uloženou povinnost, neboť prostředky přidělené do FKSP pro rok 2004 již byly vyčerpány,“ takže je namístě výkon rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (tedy pro jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat) zastavit.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy (nejen hmotného práva, ale – a o takový případ jde v souzené věci – i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže je nepřípustný, protože tu je jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.
Literatura (srov. např. Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha, a. s., 2004, strana 387).i soudní praxe (viz též odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2005) jsou jednotné potud, že důvody, pro něž je namístě výkon rozhodnutí prohlásit za nepřípustný, se typicky spojují se zvláštními vadami exekučního titulu, pokud nezpůsobují, že je materiálně nevykonatelné (srov. §71 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), s pochybeními při nařízení výkonu (kupříkladu postižením jiného účtu než účtu povinného), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (kupříkladu odmítne-li oprávněný poskytnout součinnost při výkonu odebráním věci podle §345 a násl. o. s. ř.), případně se specifickým jednáním povinného, např. vznesením důvodné námitky promlčení, případně splnění vymáhané pohledávky do takové výše, že by se další výkon stal nevhodným.
Ze srovnání textu ustanovení §268 odst. 1 písm. a/ - g/ o. s. ř. na jedné straně a ustanovení §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. na straně druhé plyne, že zatímco důvody zastavení výkonu uvedené pod písmeny a/ - g/ jsou definovány konkrétně, je důvod pod písmenem h/ formulován obecně, jelikož jeho účelem je umožnit, aby výkon byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat resp. podrobit konkrétnímu popisu.
Nejvyšší soud v usnesení z 27. 9. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, uveřejněném pod č. 28/2001 v časopise Soudní judikatura vysvětlil, že citované ustanovení je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou, jejíž výklad vychází z požadavku vymezit z předem neurčených skutečností (kupř. demonstrativním výčtem konkrétních znaků nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom platí, že výklad normy, který v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát.
Takovýto závěr však v souzené věci učinit nelze; naopak, z logického ani věcného hlediska by nemohl obstát výklad jiný než podaný v napadeném usnesení. Uložil-li totiž exekuční titul žalovanému povinnost umožnit oprávněné spolurozhodovat o základním přídělu do fondu kulturních a sociálních potřeb na rok 2004 a o čerpání tohoto fondu v roce 2004 , pak plyne z povahy věci, že o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, podaném v roce 2007 , nemohl odvolací soud v roce 2009 rozhodnout jinak, než pro objektivní nemožnost splnění titulem uložené povinnosti, vztahující se ke spolurozhodování o FKSP na rok 2004 , podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit.
Závěr o správnosti napadeného rozhodnutí plyne tím spíše ze samotné povahy exekučního titulu – usnesení o předběžném opatření – jehož smyslem a účelem je, jak stanovíustanovení §74 odst. 1 o. s. ř., zatímní úprava poměrů účastníků, jež – samozřejmě – nemůže směřovat do minulosti.
Argumentace dovolatelky, že je oprávněna i nadále požadovat po povinném základní informace o FKSP za rok 2004, je nepřípadná, jelikož povinnému byla exekučním titulem uložena povinnost umožnit oprávněné spolurozhodovat o základním přídělu do fondu kulturních a sociálních potřeb na rok 2004 a o čerpání tohoto fondu v roce 2004 , (ostatně k vymožení právě této, a jen této povinnosti byl výkon rozhodnutí také nařízen), nikoli tedy (kterákoli) povinnost jiná, tudíž ani povinnost informační (jež by – na rozdíl od povinnosti umožnit spolurozhodování – mohla směřovat i ke skutečnostem minulým).
Protože oprávněnou uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. naplněn nebyl, Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku, proto, že procesně úspěšnému povinnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., náklady (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu