ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4879.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4879/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné PhDr. M. R. , zastoupenou JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Daliborova 648/10, proti povinné České republice – Ministerstvu zahraničí se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. 101/5, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 21, pro částku 837.901,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 49 Nc 1446/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze z 24. 7. 2009, č.j. 58 Co 249/2009-66, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze z 24. 7. 2009, č.j. 58 Co 249/2009-66, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 z 8. 4. 2009, č. j. 49 Nc 1446/2008-43 se ruší a věc se obvodnímu soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením z 8. 4. 2009, č.j. 49 Nc 1446/2008-43, obvodní soud exekuci nařízenou usnesením ze 4. 12. 2008, č.j. 49 Nc 1446/2008-7, ve spojení s usnesením městského soudu z 9. 3. 2009, č.j. 58 Co 60/2009-21, do částek 169.680,- Kč, 67.033,- Kč a 37.032,- Kč s poukazem na ustanovení §269 odst. 1 ve spojení s ustanovením §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a §268 odst. 2 částečně zastavil s odůvodněním, že uvedené částky byly povinnou jakožto zaměstnavatelem oprávněné v druhé polovině prosince 2008 a v lednu 2009 odvedeny jako záloha na daň z příjmu fyzické osoby, jako pojistné na sociální zabezpečení, nemocenské pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti (sociální pojištění) a jako pojistné na zdravotním pojištění. Protože uvedené částky byly odvedeny až po nařízení exekuce (4.12.2008), byl podle obvodního soudu návrh na nařízení exekuce podán důvodně, a exekuce bude dále probíhat pro náhradu nákladů oprávněné a náklady exekuce.
Napadeným rozhodnutím městský soud usnesení soudu prvního stupně k odvolání obou účastnic změnil tak, že exekuce se částečně nezastavuje. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že obvodní soud o částečném zastavení exekuce rozhodl na základě zjištění učiněných z listin, jež neměly důkazní způsobilost prokázat, že povinná provedla z vymáhané peněžité pohledávky oprávněné srážku stanovenou zvláštními předpisy a že tuto srážku odvedl příslušnému orgánu v rozsahu, v jakém byla povinna tuto srážku provést (§268 odst. 2 o. s. ř.). Prohlášení pracovníka mzdové účtárny povinné a hromadné výpisy z účtu podle odvolacího soudu nebyly schopny prokázat „konkrétní odvod v konkrétní výši za oprávněnou.“ Tomuto účelu by mohla sloužit pouze např. sdělení či potvrzení jednotlivých příslušných orgánů o tom, kdy a v jaké konkrétní výši byla povinnost za oprávněnou plněna; již pouze proto byl podle odvolacího soudu dán důvod k zamítnutí návrhu na částečné zastavení exekuce. Odvolací soud dále soudu prvního stupně vytkl, že stejně jako při nařízení exekuce ani v rozhodnutí o jejím částečném zastavení neuvedl konkrétní částku, pro kterou je exekuce vedena tak, aby mohla zejména povinná tomuto přizpůsobit svůj postup. Z usnesení soudů obou stupňů o nařízení exekuce je přitom zřejmé, jaké částky jsou jejím předmětem, jelikož ty jsou určeny exekučními tituly, a to částka 458.613,- Kč rozsudkem soudu prvního stupně a částka 379.288,58 Kč rozhodnutím soudu odvolacího, tedy celkovou sumou 837.901,58 Kč. Po zaplacení částky 564.153,- Kč povinnou dne 11.11.2008 na jistinu tak k zaplacení zbývá, a tedy předmětem exekuce je, částka 273.744,58 Kč; ta se pak zcela shoduje se souhrnem oněch dílčích tří částek, pro které navrhla povinná exekuci zastavit s tím, že jde o odvody příslušným orgánům. Předmětem exekuce je dále rovněž neuhrazená část úroků z prodlení (po odečtení částky 158.69,41 Kč zaplacené 19. 11. 2008), jejichž výše je otázkou výpočtu, který může provést exekutor. V případě nesouhlasu oprávněné s výší případně provedených odvodů nic nebrání soudu prvního stupně za účelem získání podkladů pro případné rozhodnutí o dalším návrhu na zastavení exekuce ustanovit znalce z oboru účetnictví. Namítá-li povinná, že provedením příslušných odvodů oprávněná ztratila aktivní legitimaci k vedení exekuce, je tato odvolací námitka podle městského soudu nedůvodná, jelikož prokázané provedení odvodů nevede ke ztrátě aktivní legitimace, nýbrž může být pouze důvodem pro zastavení exekuce při splnění podmínek předepsaných ustanovením §268 odst. 2 o. s. ř.
V dovolání povinná při ohlášení všech dovolacích důvodů namítá především nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že oprávněná nemohla ztratit aktivní legitimaci k vedení exekuce, odůvodněném názorem, že provedení odvodů může být pouze důvodem pro zastavení exekuce podle §268 odst. 2 o. s. ř. Podle názoru dovolatelky se sražením povinných odvodů ze mzdy oprávněné co do částek takto sražených (169.680,- Kč, 67.033,- a 37.032,- Kč) stali věřiteli a tudíž oprávněnými příjemci těchto odvodů, tedy příslušný finanční úřad, správa sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovna. Rozhodný okamžik podle povinné nastal nejpozději dnem, kdy oprávněné převedla celou dlužnou částku včetně příslušenství po odečtení povinných odvodů, o nichž ji informovala. Tímto okamžikem zanikla aktivní legitimace oprávněné a protože tento okamžik nastal před podáním návrhu na nařízení exekuce, byl tento návrh podle názoru povinné podán osobou neoprávněnou a exekuce je tudíž za těchto okolností ve smyslu ustanovení §268 odst. 1 písm. h/o. s. ř. nepřípustná.
Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, navíc nijak neodůvodněným, že jí předložené listiny nejsou způsobilé prokázat „konkrétní odvod v konkrétní výši za oprávněnou.“ Kromě toho pak povinná poukazuje na řadu pochybení, jichž se soudy obou stupňů dopustily již v první fázi exekučního řízení, kdy exekuce byla nařízena, „aniž byla určena základní pohledávka, pro kterou je exekuce vedena“. V důsledku toho pak došlo kromě jiného k tomu, že soud prvního stupně exekuci zastavil co do částek 169.680,- Kč, 67.033,- Kč a 37.032,- Kč, pro které však exekuce nikdy nařízena nebyla.
Oprávněná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. d), odst. 2 ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je opodstatněné, byť z důvodů především jiných než uplatněných.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
A právě takovou tzv. zmatečnostní vadou podle §229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v odnětí možnosti jednat, předmětné řízení trpí.
Podle §269 odst. 2 o. s. ř. v případech uvedených v §268 odst. 1 písm. g) a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání.
V usnesení z 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1624/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1997, pod poř. č. 64 Nejvyšší soud zdůraznil, že předchozí jednání nebude nutné především tam, kde tvrzení účastníků o skutečnostech, v nichž soud spatřuje důvod k zastavení exekuce, jsou shodná, a kde se liší jen náhled stran na právní význam těchto skutečností.
Tak tomu však v souzené věci není. Předně obvodní soud povinnou výslovně vyzval (č. l. 28), aby svůj „návrh na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. doplnila doložením listinných důkazů ohledně skutečnosti, kdy odvedla z vymáhané částky povinné odvody – daň z příjmu a pojistné na sociální a zdravotní pojištění.“ Z těchto listinných důkazů pak činil skutková zjištění (viz. první odstavec druhé strany usnesení na č. l. 44), aniž přitom nařídil jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.), při němž by listiny k důkazu přečetl či sdělil jejich obsah (§129 odst. 1 o. s. ř.), aby se k nim účastníci mohli vyjádřit (§123 o. s. ř.). Tímto nesprávným postupem v průběhu řízení soud prvního stupně účastníkům odňal možnost jednat (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, publikovaného ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/2002); tato vada pak nebyla odstraněna ani soudem odvolacím.
Kromě toho řízení trpí ještě další vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Obvodní soud totiž nerespektoval návrh na nařízení exekuce, jímž oprávněná usilovala o vymožení svých dvou pohledávek s příslušenstvím (nespecifikovaných však konkrétními částkami a příslušnými sazbami úroků, nýbrž jen odkazem na exekuční tituly, a to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 20. 3. 2008, č. j. 27 C 3/2006-25, a rozsudek Městského soudu v Praze z 18. 9. 2008, č. j. 20 Co 279/2008-164), „ ponížených o již uhrazenou částku 722.852,41 Kč“, a exekuci naopak nařídil (č. l. 7) právě pro onu částku 722.852,41 Kč, (zřejmě omylem, takže toto pochybení se pak snažil odstranit odvolací soud svým usnesením z 9. 3. 2009, č. j. 58 Co 60/2009-21, tak, že usnesení soudu prvního stupně „změnil jen tak, že exekuce se nenařizuje pro již uhrazenou částku 722.852,41 Kč, a jinak usnesení obvodního soudu potvrdil.
Obvodní soud pak v řízení podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. ponechal nepovšimnutu chybu v návrhu na zastavení exekuce (č. l. 25), jímž povinná navrhla zastavení exekuce nařízené „k uspokojení pohledávky oprávněné ......... ve výši 722.852,41 Kč ...“, tedy pohledávky v částce, pro niž exekuce nikdy nařízena nebyla. O takovémto chybném návrhu pak soudy obou stupňů rozhodly, aniž byla povinná vyzvána k jeho opravě.
Při nařízeném jednání bude také nutno odstranit rozpor mezi tvrzením oprávněné v návrhu na nařízení exekuce (č. l. 2) na jedné straně, a tvrzením povinné v návrhu na zastavení exekuce na č. l. 24, 25 (z něhož pak vycházel i soud prvního stupně v usnesení, jímž exekuci částečně zastavil) na straně druhé. Oprávněná totiž v návrhu tvrdí, že „povinná splnila svou povinnost pouze částečně, a to tak, že 11. 11. 2008 oprávněné zaplatila částku 564.157,- Kč a 19. 11. téhož roku 158.695,41 Kč, že si celkovou dlužnou částku rozdělila na jistinu a úroky a že z jistiny odečetla povinné odvody “, soud prvního stupně naopak po provedení dokazování listinami (zejména potvrzeními mzdové účtárny povinné a bankovními výpisy) učinil skutkové zjištění odlišné (viz. č. l. 44), že totiž odvody byly (bankovními převody z účtu povinné na účty příslušných orgánů) provedeny až v prosinci 2008 a v lednu 2009, tedy teprve po platbách na jistinu a úroky, realizovaných již 11. a 19. listopadu 2008, z čehož by vyplýval opak, že si totiž povinná z jistiny povinné odvody neodečetla .
Protože tedy bylo řízení zatíženo výše uvedenými vadami, k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.). V něm obvodní soud neopomene skutečnost (§269 odst. 1 o. s. ř.), že jeden z exekučních titulů, a to rozsudek městského soudu z 18. 9. 2008, č. j. 20 Co 279/2008-164 byl rozsudkem Nejvyššího soudu z 15. 4. 2010 č. j. 21 Cdo 1788/2009-226 zčásti zrušen a že nově byla žalobkyni (oprávněné) rozsudkem městského soudu z 20. 11. 2011, č. j. 20 Co 279/2008-263 přiznána částka 36.698,25 Kč s příslušenstvím namísto původním titulem přiznané částky 379.288,50 Kč s příslušenstvím.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
Předseda senátu