ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4919.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 4919/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné UTP – Universal Transport Praha, s. r. o. , se sídlem v Praze 10 – Malešicích, Průmyslová 5/566, identifikační číslo osoby 63674947, zastoupené JUDr. Borisem Vacou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti povinné Stevens, s. r. o. , se sídlem v Dolní Pěně 19, identifikační číslo osoby 25181131, zastoupené JUDr. Jiřím Švihlou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 32, pro částku 6.902,- EURO, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 Nc 2978/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 6. 2009, č. j. 7 Co 1187/2009-56, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích z 26. 6. 2009, č. j. 7 Co 1187/2009-56, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 9. 3. 2009, č. j. 10 Nc 2978/2009-7 (jímž okresní soud nařídil exekuci), tak, že návrh na její nařízení pro nedostatek formální vykonatelnosti k exekuci navrženého rozsudku (v důsledku jeho nesprávného náhradního doručení) zamítl. K závěru, že podkladový rozsudek byl doručen uložením na poště v rozporu s ustanovením §47 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 22. 1. 2009, odvolací soud dospěl po šetření provedeném z vlastní iniciativy, jelikož povinná vadu doručení v odvolání nenamítla.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu o formální nevykonatelnosti podkladového rozsudku pro závady v jeho náhradním doručení. Předně vzhledem k tomu, že odvolání (č. l. 8 a jeho doplnění na č. l. 20) bylo odůvodněno jedinou námitkou, a to neexistencí vymáhané (exekučním titulem přiznané) pohledávky, neměl krajský soud z vlastní iniciativy zkoumat povinnou nenamítané skutečnosti, nýbrž měl odvolání podle §44 odst. 10 exekučního řádu odmítnout s odůvodněním, že neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Pro případ, že se rozhodl z vlastní iniciativy zkoumat, zda předmětný rozsudek byl řádně doručen, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jestliže neprovedl oprávněnou navržený důkaz svědeckým výslechem poštovní doručovatelky, a to přesto, že při odvolacím jednání poukázala na to, že vzhledem k velikosti vesnice Dolní Pěna se 150-ti obyvateli poštovní doručovatelé dobře vědí, kde který adresát přijímá poštu a tam zásilky doručují, resp. zanechávají oznámení o jejich uložení, bez ohledu na to, že číslo budovy uvedené na obálce nemusí odpovídat faktickému stavu. S uvedenými námitkami se odvolací soud nevypořádal a bez navrženého doplnění dokazování ve věci rozhodl.
Povinná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání, přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
A právě takovou jinou vadou (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) trpí dané řízení.
Podle §254 odst. 4 o. s. ř. lze v odvolání uvádět nové skutečnosti a důkazy.
V usnesení z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2005 pod poř. č. 166, Nejvyšší soud formuloval závěr, že k novým skutečnostem odvolací soud přihlédne v řízení ve věci výkonu rozhodnutí nebo exekuce jen tehdy, byly-li v odvolacím řízení uplatněny (§212a odst. 3, §254 odst. 4 o. s. ř.). V odůvodnění tohoto usnesení (s. 816) Nejvyšší soud vysvětlil, že ačkoli lze v odvolacím řízení ve věcech výkonu rozhodnutí či exekucí uvádět novoty, nemůže k nim odvolací soud přihlížet bez dalšího, ze své procesní iniciativy či úřední povinnosti, aniž by se jich dovolal účastník řízení. Týž názor zastává literatura (k tomu srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, s 1372, vysvětlivka č. 7, s 1126, druhý odstavec, kde se uvádí, že je vyloučeno, aby odvolací soud při svém rozhodování zohlednil skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny za řízení před soudem prvního stupně, jestliže se jich žádný z účastníků v průběhu odvolacího řízení nedovolal, i kdyby jinak vyšly (až) za odvolacího řízení najevo.
V souzené věci však povinná nenamítla vadu v doručení podkladového rozsudku a nevznesla ani obecnou námitku nedostatku jeho formální nevykonatelnosti. V odvolání na č. l. 8 pouze vyjádřila „názor a přesvědčení, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro nařízení exekuce.“ Tuto zcela obecnou výtku odůvodnila již jen jedinou větou (kromě tzv. odvolacího petitu), a to, že „tvrzená pohledávka neexistuje.“ Závěru, že odvoláním povinná usnesení soudu prvního stupně napadla z jediného (výše uvedeného) důvodu, svědčí i obsah jejího podání ze 4. 5. 2009 (č. l. 20), v němž pod body a) – f) specifikuje jednotlivé důvody, proč vymáhanou pohledávku považuje, jak výslovně uvádí v odvolání, za neexistující. Jak tedy plyne z uvedeného, závěr krajského soudu, že povinná odvoláním „zpochybňuje existenci zákonných předpokladů pro nařízení exekuce,“ nemá oporu ve spise, jelikož povinná za takovýto „předpoklad pro nařízení exekuce“ považuje – samozřejmě nesprávně – existenci (jak sama uvádí) „tvrzené“ (ve skutečnosti však pravomocně přiznané) pohledávky. Lze tedy uzavřít, že povinná v odvolání ve skutečnosti namítá – byť při použití nepřípadného pojmu „zákonné předpoklady pro nařízení exekuce“ jediné, a to věcnou nesprávnost exekučního titulu. Krajský soud sice správně vysvětlil, že mezi předpoklady pro nařízení exekuce patří „existence vykonatelného exekučního titulu přiznávajícího právo, jež není prekludováno, a věcná legitimace účastníků,“ avšak již nesprávně – poměřováno se skutečným obsahem odvolání – dovodil, že povinná zpochybňuje správnost doručení exekučního titulu a tím jeho formální vykonatelnost (v důsledku čehož pak z vlastní iniciativy prováděl šetření okolností souvisejících s doručením exekučního titulu).
Tím, že krajský soud přihlédl ke skutečnosti, jež v odvolání uplatněna nebyla, zatížil řízení vadou, jež mohla mít – a v souzené věci měla – za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud je proto bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.), podle §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle první věty třetího odstavce téhož ustanovení vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.).
V novém usnesení odvolací soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu