ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.494.2011.1
sp. zn. 20 Cdo 494/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Český inkasní kapitál, a.s. , se sídlem v Praze 1, Novém Městě, Václavské nám. 808/66, identifikační číslo osoby 276 46 751, zastoupeného JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Plzni, Úslavská 33, proti povinné I. Ř. , zastoupené JUDr. Davidem Termerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 24, pro 149.996,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 Nc 5278/2008, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2009, č. j. 30 Co 560/2008 - 12, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 8. 2. 2008, č. j. 34 Nc 5278/2008 - 5, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 2007, č. j. 24 C 1844/2007 - 16, k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 149.996,57 Kč s úroky z prodlení ve výroku tohoto rozsudku specifikovanými, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 45.746,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal, Exekutorský úřad Praha-východ. Odvolací soud měl všechny předpoklady pro nařízení exekuce za splněné, neboť exekuční titul, jímž povinné (v nalézacím řízení žalované) byla uložena povinnost zaplatit oprávněnému (žalobci) vymáhanou pohledávku s příslušenstvím a náklady nalézacího řízení, nabyl právní moci a stal se vykonatelným, přičemž oprávněný a povinná jsou totožní s účastníky, kterým exekučním titulem bylo přiznáno právo a uložena povinnost. Námitku povinné, jíž zpochybnila formální vykonatelnost exekučního titulu, nepovažoval městský soud za důvodnou, neboť z nalézacího spisu zjistil, že řízení se účastnila (podala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu), a pokud k vydání exekučního titulu došlo bez nařízení jednání, k němuž účastníci nebyli obesláni (avšak byl vyhlášen veřejně), pak s takovým postupem účastníci souhlasili. K dalším námitkám povinné, že je starobní důchodkyní, žije z životního minima a že je po těžkém úrazu, krajský soud uvedl, že k těmto okolnostem soud při nařízení exekuce nepřihlíží a že povinná má možnost podat za podmínek uvedených v §266 odst. 1 o. s. ř., §52 odst. 1 a §54 exekučního řádu návrh na odložení provedení exekuce. Skutečností rozhodnou pro nařízení exekuce není ani námitka povinné, že je od roku 2006 „díky podvodu svých bývalých zaměstnanců“ v konkursu a že řízení dosud nebylo skončeno.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná dovoláním (doplněným prostřednictvím soudem jí ustanoveného advokáta), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že odvolací soud vyšel z neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci a že „podstata jejích námitek spočívá v tom“, že dne 8. 6. 2006, tj. před zahájením nalézacího řízení, „byl na její osobu“ prohlášen konkurs usnesením Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 K 4/2006, z čehož dovozuje, že žaloba měla být podána proti konkursnímu správci, který byl ve sporu pasivně věcně legitimován [§14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání], a že touto okolností se měl zabývat již nalézací soud. V této souvislosti dovolatelka vyslovuje též názor, že oprávněný měl svoji pohledávku přihlásit do konkursního řízení. Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pak namítá, že návrhu na nařízení exekuce nemělo být vyhověno, protože exekuční titul není s ohledem na nedostatek její pasivní legitimace v nalézacím řízení pravomocný a vykonatelný, jelikož měl být doručen správci konkursní podstaty. Má rovněž za to, že provedením exekuce by byla s ohledem na její zdravotní stav a nepříznivou sociální situaci vážně poškozena. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.
Oprávněný ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedl, že povinná měla své námitky uplatnit v nalézacím řízení, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12., část první, zákona č. 7/2009 Sb.)
a po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání není podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy (nejen hmotného práva, ale i práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „exekuční řád“), ve znění účinném do 31. 10. 2009, oprávněný může podat návrh na nařízení exekuce podle tohoto zákona, nesplní-li povinný dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul podle tohoto zákona.
Podle §44 odst. 2 exekučního řádu soud usnesením nařídí exekuci a jejím provedením pověří exekutora do 15 dnů, jestliže jsou splněny všechny zákonem stanovené předpoklady pro nařízení exekuce, jinak návrh zamítne. Soud nařídí exekuci, aniž by stanovil, jakým způsobem má být exekuce provedena. Podle §44 odst. 10, věty první exekučního řádu proti usnesení o nařízení exekuce je přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí.
Podle §40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu exekučním titulem je vykonatelné rozhodnutí soudu, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek.
Podle §14 odst. 1 písm. a), věty první zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen „ZKV“), prohlášením konkursu přechází oprávnění nakládat s majetkem podstaty na správce.
Podle §14 odst. 1 písm. d) ZKV řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, mohou být zahájena jen na návrh správce nebo proti správci; jde-li o pohledávky, které je třeba přihlásit v konkursu (§20 odst. 1), může být řízení, s výjimkou řízení o výkon rozhodnutí, zahájeno jen za podmínek uvedených v §23 a 24.
Výkladem citovaného ustanovení §14 odst. 1 písm. d) ZKV se Nejvyšší soud zabýval již pod bodem XXIII. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. června 1998, Cpjn 19/98, uveřejněného pod číslem 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (str. 188-190 /364-366/), a to z pohledu žaloby podané úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. V něm v daných souvislostech uzavřel, že úpadce prohlášením konkursu neztrácí způsobilost být účastníkem řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty, ani způsobilost procesní. Žalobu podanou úpadcem po prohlášení konkursu pro nároky, které se týkají majetku patřícího do podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkursní podstaty přešla na správce konkursní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Tamtéž dodal, že uvedené závěry se obdobně uplatní, je-li po prohlášení konkursu podána žaloba proti úpadci. K tomu srov. dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2006, sp. zn. 29 Odo 765/2005 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1259/2006 (která jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Námitky povinné, že dne 8. 6. 2006, tj. před zahájením nalézacího řízení, byl na její majetek prohlášen konkurs usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 77 K 4/2006, že oprávněný měl svoji pohledávku přihlásit do konkursního řízení a že žaloba měla být podána proti „konkursnímu správci“, který byl ve sporu pasivně věcně legitimován, jsou sice správné, byly však uplatnitelné v nalézacím řízení, nikoliv v řízení o nařízení exekuce. Exekuční soud totiž není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jelikož jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod č. 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutečnost, že oprávněný (žalobce) svou pohledávku nepřihlásil ve smyslu §20 ZKV do konkursu vedeného na majetek povinné, se mohla projevit dvojím způsobem: jednak vyloučením žalobce z uspokojení v konkursu, jednak zamítnutím žaloby pro nedostatek pasivní věcné legitimace povinné (k čemuž ovšem v daném případě nedošlo).
Jestliže tedy exekučním titulem - rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 9. 2007, č. j. 24 C 1844/2007 - 16, byla žalované (povinné) uložena povinnost zaplatit žalobci (oprávněnému) částku 149.996,57 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a náklady řízení ve výši 45.746,- Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a byl-li tento exekuční titul žalované (povinné) doručen, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že je formálně i materiálně vykonatelný. Okolnost, že povinná nebyla v tomto sporu pasivně věcně legitimována, nemůže na uvedeném závěru ničeho změnit.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že o řízení uvedené v §14 odst. 1 písm. c) ZKV v posuzované věci nejde, neboť nalézací řízení bylo zahájeno (jak z obsahu nalézacího spisu vyplývá) až po prohlášení konkursu na majetek povinné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3485/2009), a že v případě zrušení konkursu na její majetek po splnění rozvrhového usnesení by se uplatnily závěry uvedené např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 2108/2007, v němž byl vysloven závěr, že „zásadní povahu vyrovnání odráží zánik povinnosti splnit nad rámec vyrovnávací kvóty pohledávky přihlášených věřitelů a povinnosti splnit v plném rozsahu pohledávky nepřihlášených věřitelů. Jeho cílem je zprostit dlužníka částečně jeho závazků a umožnit mu bez omezení nabývat další majetek a nadále podnikat, je-li podnikatelem“. Z naposledy uvedeného by z toho pro danou věc vyplývalo, že by byl dán důvod k zastavení exekuce pro její nepřípustnost.
Přípustnost dovolání v posuzované věci podle výše citovaných ustanovení nemohou založit ani námitky povinné ohledně jejího zdravotního stavu a nepříznivé sociální situace, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je v tomto směru zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu, z níž vyplývá, že uvedené okolnosti nejsou pro nařízení exekuce rozhodné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 457/2005, a usnesení ze dne 28. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 3535/2007).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 6. 2009, a s §130 zákona č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinné podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech exekuce bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. dubna 2011
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu