ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.5122.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 5122/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného JUDr. J. P. , proti povinným 1) Š. D. a 2) JUDr. L. D. , zastoupeným JUDr. Vlastislavem Karlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3, pod sp.zn. 36 Nc 11032/2005, o dovolání povinných proti usnesení Městského soudu v Praze z 10.3.2009, č.j. 69 Co 321/2008-194, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 12. 2. 2008, č. j. 36 Nc 11032/2005-110, jímž obvodní soud nařídil exekuci vyklízením povinných a jejich přestěhováním do zajištěného přiměřeného náhradního bytu. Kromě toho, že se vypořádal s řadou odvolacích námitek povinných, městský soud uzavřel, že bylo prokázáno zajištění bytové náhrady odpovídající exekučnímu titulu, i to, že nabízený náhradní byt je ve stavu způsobilém k užívání.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali povinní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že jsou v něm řešeny otázky, zda
1. v případě, že se oprávněný domáhá nařízení exekuce vyklizením bytu oproti zajištění přiměřeného náhradního bytu, vyžaduje požadavek na určitost takového návrhu, aby předmětný náhradní byt byl výslovně určen v návrhu výrokové části rozhodnutí soudu (petitu)
2. součástí právně rozhodných parametrů přiměřenosti je také faktická způsobilost náhradního bytu k jeho užívání obvyklým způsobem v okamžiku rozhodování soudu o návrhu na nařízení exekuce, a to zvláště za situace, kdy povinný namítá jeho nezpůsobilost v tomto směru.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. povinní spatřují v okolnosti, že soudy obou stupňů návrhu na nařízení exekuce vyhověly přesto, že petit návrhu obsahoval pouze požadavek vyklizení dosavadního bytu, nikoli však již požadavek přestěhování do určitého (konkrétního) přesně specifikovaného bytu náhradního. Vada řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) pak podle dovolatelů spočívá v tom, že dokazování zůstalo neúplné, pokud jde o skutkové zjištění (z nějž by pak vyplynulo odpovídající právní posouzení), zda zajištěný náhradní byt je fakticky způsobilý k obvyklému užívání.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Pokud jde o první k řešení nabídnutou otázku, nutno předně zdůraznit, že v jejím rámci je uplatněna námitka v odvolání nevznesená, předložená poprvé teprve v dovolání, tedy jako nepřípustné novum (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nepřípustnost nových skutkových tvrzení je v uvedeném ustanovení zakotvena proto, že předmětem dovolacího přezkumu je – navíc v případě potvrzujícího rozhodnutí právní – závěr odvolacího soudu vyvozený z tvrzení přednesených účastníky nejpozději v odvolacím řízení. Neměl-li odvolací soud k dispozici konkrétní tvrzení (námitky) přednesené povinnými teprve v dovolání (v odvolání namítali pouze nedostatek specifikace bytu vyklizovaného, nikoli tedy – jak tomu bylo v dovolání – nabídnutého bytu náhradního), logicky z nich nemohl činit právní závěry přezkoumatelné pak v dovolacím řízení.
Pokud jde o otázku v pořadí druhou, ani ta (byť z důvodu jiného) založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilá není. Povinní totiž – ač jej ohlašují – ve skutečnosti neuplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tom smyslu , jak toto ustanovení vykládá judikatura i literatura, nýbrž nesprávné právní posouzení věci vytýkají – teprve – jako důsledek nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu (což ostatně sami ve 2. a 3. odstavci třetí a 2. odstavci šesté strany dovolání /č. l. 235 a 238/ uvádějí).
Literatura (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1919 s. zdola) pro případy, kdy dovolatelé (stejně jako v souzené věci, kdy by k odlišnému, podle dovolatelů správnému právnímu závěru měl soud dospět teprve po doplnění dokazování, jež v současném rozsahu podle jejich názoru k úplně a správně zjištěnému skutkovému stavu nevedlo) namítají nesprávnost právního posouzení věci na základě argumentace, že soud pochybil při zjišťování skutkového stavu věci, takže v důsledku takto špatně zjištěného skutkového stavu je nesprávné i právní posouzení věci, dovodila, že při úvaze o správnosti právního posouzení věci dovolací soud prověřuje, zda zjištěný skutkový stav odvolacímu soudu dovoloval učinit příslušný právní závěr; to, zda dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají (prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a/, případně odst. 3 o. s. ř.) též pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, není v této fázi přezkumu podstatné, a shora zmíněná argumentace je tak pro dovolací řízení z pohledu dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. právně bezvýznamná.
K témuž závěru dospěla judikatura - srov. např. rozsudek z 28. srpna 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, ročník 1994, pod č. 19, v němž vrchní soud uzavřel, že za nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení (nyní) §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení; tomuto názoru pak odpovídá i závěr přijatý v rozsudku z 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6/2005, pod poř. č. 98, v němž Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, dovolací soud vychází ze skutkových závěrů odvolacího soudu , což platí i tehdy , jsou-li tyto skutkové závěry rovněž zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), případně odst. 3 o. s. ř.
Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení hlavy VI. zákona č. 120/2001 Sb.
V Brně dne 10. listopadu 2011
JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r.
předseda senátu