ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.721.2009.1
sp. zn. 20 Cdo 721/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Olgy Puškinové v exekuční věci oprávněného MUDr. K. D. , zastoupeného JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, proti povinným 1) J. J. a 2) Z. J. , pro 250.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 14613/2002, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze z 10. 9. 2008, č. j. 14 Co 343/2008-259, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil usnesení z 3. 3. 2008, č. j. 13 Nc 14613/2002-202, jímž obvodní soud podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastavil exekuci s odůvodněním, že podkladový rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 z 25. 9. 1998, č. j. 30 C 198/96-27, nebyl povinným řádně doručen, a že tudíž nenabyl právní moci ani vykonatelnosti. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neobsahují-li dodejky, jimiž je prokazováno doručení exekučního titulu, náležitosti předepsané v bodu 18 přílohy č. 5 k poštovnímu řádu, nelze je považovat za veřejné listiny, a že tudíž bylo namístě okolnosti doručení objasnit dalším dokazováním, s jehož výsledky vyúsťujícími v závěr o nedoručení rozsudku a tedy o jeho formální nevykonatelnosti odvolací soud souhlasil. Podle názoru městského soudu je nerozhodné, že se otázkou vykonatelnosti exekučního titulu již jednou zabýval (jeho jiný senát) v souvislosti s rozhodnutím o odvolání povinných proti usnesení o nařízení exekuce; případný kladný závěr o vykonatelnosti exekučního titulu přijatý v tomto řízení není pro soud v řízení o zastavení exekuce závazný. Nerozhodná je také skutečnost, že k zastavení exekuce došlo po více než pěti letech od zahájení exekučního řízení, jelikož vykonatelnost exekučního titulu je základní podmínkou pro nařízení exekuce i její pokračování a exekuční soud se touto otázkou musí zabývat kdykoli a o případném zastavení exekuce musí rozhodnout i z úřední povinnosti.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal oprávněný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za zásadně právně významnou považuje otázku, zda „odvolací soud může učinit právní závěr o nevykonatelnosti exekučního titulu na základě již skartovaných důkazů a zcela tak opomíjet názor předchozího odvolacího soudu ohledně vykonatelnosti stejného exekučního titulu v téže exekuční věci, a to i s ohledem na právo oprávněného na spravedlivý proces.“ Při ohlášení všech tří dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/, b/, odst. 3 o. s. ř.) namítá především, že napadené rozhodnutí porušuje princip jistoty právního státu, dospívá-li v něm městský soud k závěru opačnému než v řízení o nařízení exekuce, v němž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o jejím nařízení, a ve kterém dospěl k závěru, že exekuční titul je formálně vykonatelný, jelikož ze spisu nalézacího soudu plyne, že byl povinným řádně doručen uložením na poště.
Povinní navrhli odmítnutí dovolání s odůvodněním, že exekuční titul skutečně formálně vykonatelný není, jelikož podmínky pro jeho doručení uložením na poště nebyly splněny. O tom, že k exekuci navržený rozsudek nenabyl vykonatelnosti, svědčí kromě jiného i usnesení Městského soudu v Praze ze 14. 1. 2009, č. j. 19 Co 434/2008-92, jímž bylo k odvolání povinných změněno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 2. 9. 2008, č. j. 30 C 298/96-80 (o odmítnutí odvolání proti exekučnímu titulu pro opožděnost), tak, že se odvolání neodmítá; v tomto rozhodnutí dospěl odvolací nalézací soud k závěru, že „k řádnému doručení rozsudku žalovaným v listopadu 1998 ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. nedošlo“.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Dovolatel napadenému rozhodnutí sice přisuzuje zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však k závěru o splnění této podmínky dospět nelze.
Nejvyšší soud v usnesení z 30. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2207/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2005, pod poř. č. 166 (viz předposlední odstavec strany 817), zdůraznil, že exekuční soud musí mít vždy postaveno najisto, zda k exekuci navržené rozhodnutí je vykonatelné. Samotná okolnost, že proti němu bylo podáno odvolání, tuto jistotu neposkytuje; proto musí exekuční soud buď vyčkat rozhodnutí o odvolání v nalézacím řízení anebo otázku včasnosti odvolání posoudit v exekučním řízení (jelikož suspenzivní účinek nemá každé, nýbrž pouze včasné odvolání) sám.
Jestliže odvolací soud usnesení o nařízení exekuce potvrdil, protože titul shledal vykonatelným, nebrání to povinnému, aby následně navrhl zastavení exekuce s tvrzením, že k exekuci navržený titul je nevykonatelný, nepanuje zde tedy překážka věci pravomocně rozhodnuté (viz též např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2239 s., bod 4). Zastavení exekuce pro nedostatek vykonatelnosti titulu připadá v úvahu typicky v případech, kdy sice titul způsobilý nabýt formální vykonatelnosti je, avšak dosud se tak nestalo právě pro nedoručení rozhodnutí. Nedostatek formální vykonatelnosti coby důvod zastavení exekuce se v praxi projevuje zejména tehdy, když soud ze spisu o nalézacím řízení – posléze, tedy po nařízení exekuce – zjistí, že potvrzení o vykonatelnosti titulu je věcně nesprávné.
Názor oprávněného (implicite vyjádřený ve formulaci otázky zásadního právního významu), že by měl soud rozhodující o zastavení exekuce být vázán rozhodnutím, v němž soud pro účely jejího nařízení dospěl k závěru o řádném doručení titulu, a tedy o jeho formální vykonatelnosti, nemůže obstát již proto, že ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (upravující zastavení exekuce) míří právě na případy, kdy exekuce byla nařízena , ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným. Jestliže by totiž měl být soud rozhodující o návrhu na zastavení exekuce, odůvodněném tvrzením, že titul nebyl řádně doručen, vázán rozhodnutím o nařízení exekuce, stalo by se ustanovení §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nadbytečným.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že – jak plyne ze spisu nalézacího soudu sp. zn. 30 C 298/96 – rozsudkem městského soudu z 20. 10. 2010, č. j. 19 Co 375/2010-216, byl rozsudek obvodního soudu z 25. 9. 1998, č. j. 30 C 298/96-27 (exekuční titul) změněn tak, že rozsudek pro zmeškání se nevydává, a to s odůvodněním, že povinným nebyla řádně doručena předvolání k jednání, a že tedy nebyly splněny podmínky, předepsané ustanovením §153b o. s. ř. pro jeho vydání. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud výslovně konstatuje, že soud prvního stupně bude v řízení pokračovat.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinným, jež by jinak měli na tuto náhradu právo podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu