ECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.764.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 764/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 411 97 518, Územní pracoviště VZP ČR Blansko, se sídlem v Blansku, Bezručova 2, proti povinné H. T. , zastoupené Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova 17, pro 130 148,- Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 Nc 2220/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2008, č. j. 12 Co 121/2008-10, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím odmítl odvolání proti usnesení ze dne 23. 8. 2007, č. j. 9 Nc 2220/2007-2, jímž Okresní soud v Blansku nařídil exekuci podle platebních výměrů vydaných VZP ČR Územním pracovištěm Blansko ze dne 7. 5. 2007 č. 4240700806, a z téhož dne č. 2140700805, pro částku 38 910,- Kč a 91 238,- Kč a pro náklady exekuce, jejichž výše bude určena exekutorem, a provedením exekuce pověřil Mgr. D. T. Odvolací soud uzavřel, že skutečnosti uplatněné povinnou nejsou rozhodné pro nařízení exekuce (§44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 10. 2009, dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“).
Povinná v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, namítá, že odvoláním napadla oprávněnost platebních výměrů, jimiž se pojišťovna domáhá zaplacení dlužného pojistného a penále za období od 11. 11. 2003 do 2. 4. 2007. Krajský soud se měl odvoláním zpochybňujícím správnost exekučních titulů i dlužné částky zabývat. Má za to, že oprávněné nic nedluží, jelikož se 28. 3. 2003 přihlásila k Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, jíž také od 1. 4. 2003 hradí řádně pojistné, což VZP ČR v souladu s §10 zákona č. 48/1997 Sb. oznámila. Vytýká, že platební výměry nebyly povinné řádně doručeny (§24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.), a ona se tak nestihla proti nim bránit. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení včetně usnesení soudu prvního stupně a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, Čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně nařídil exekuci (a takovým je z obsahového hlediska i usnesení o odmítnutí odvolání podle §44 odst. 10 zákona č. 120/2001 Sb.), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §130 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu; způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních – k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07, nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06) důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí (tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl) je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Dovolatelka netvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, a ani hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze. O existenci dovoláním otevřené právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde a odvolací soud ani ve svém rozhodnutí neuplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Zásadní právní otázkou nemohou být výhrady, jimiž povinná (úvahami, že oprávněné ničeho nedluží) zpochybňuje věcnou správnost k exekuci navržených exekučních titulů - platebních rozkazů. Nejvyšší soud již v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že soud ve výkonu rozhodnutí (exekuci) není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí (včetně postupu orgánu) vydaných v nalézacím řízení. Obsahem těchto rozhodnutí je vázán a je povinen z nich vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Argumentace povinné, že pojistné v daném období hradila jinému subjektu, je tudíž v této fázi bezcenná a odvolací soud nepochybil, jestliže se touto námitkou jako nerozhodnou pro nařízení exekuce nezabýval.
Pokud dovolatelka namítá, že exekuční titul jí nebyl řádně doručen, jedná se v projednávané věci o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., kterou v dovolání již nelze uplatnit (viz odvolání povinné na č. l. 4 spisu).
Protože odvolací soud k přezkumu předložené otázky vyřešil v souladu se standardní judikaturou, jeho rozhodnutí zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. nemá. Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu