ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1135.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1135/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci dodatečného projednání dědictví po RSDr. V. W. , zemřelé, za účasti 1) PhDr. H. W. , 2) V. W. , obou zastoupených JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 31, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 1588/2006, o dovolání PhDr. H. W. a V. W. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. prosince 2009, č. j. 10 Co 1135/2009-98, takto:
Dovolání PhDr. H. W. a V. W. se odmítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po RSDr. V. W., zemřelé (dále též jen „zůstavitelka“), bylo původně vedeno u Okresního soudu v Ostravě a usnesením ze dne 20.12.1999, č. j. D 2868/99-7, Nd 414/99, bylo zastaveno s tím, že zůstavitelka zanechala majetek nepatrné hodnoty, který byl vydán vypravovatelce pohřbu PhDr. H. W.
Návrhem ze dne 18.5.2006 se PhDr. H. W. a V. W. domáhali „dodatečného dědického řízení“ po zůstavitelce ohledně „pozemku, který byl přidělen rodičům formou rozhodnutí o přídělu ze dne 12.12.1949“. Uvedli, že „pozemek vždy byl a je součástí jejich zahrady, přičemž zřejmě nedopatřením je ještě dnes zapsán na původního majitele z r. 1945 pana R. B. a jeho ženu M. B.“; že „těmto bývalým majitelům byl dům i s pozemkem zkonfiskován dekretem prezidenta republiky z r. 1945“; že „jejich rodiči i jimi byl pozemek po celou dobu (k dnešku 56 let) užíván jako zahrada v dobré víře, že je jejich vlastnictvím“; že „se proto domnívají, že v době úmrtí jejich matky V. W. byl předmětný pozemek jejím vlastnictvím“; že „ze strany matky byl tento pozemek již vydržen“.
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 12.1.2009, č. j. 99 D 1588/2006-39, návrh PhDr. H. W. a V. W. zamítl. Uvedl, že „bylo zjištěno, že Katastrální úřad pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, nevede zůstavitelku jako vlastníka parcely číslo 528/2 zahrada v katastrálním území Zábřeh-VŽ, jako vlastníci jsou vedeni R. B. a M. B.“. Vycházel proto ze závěru, že „nebyl zjištěn žádný nový majetek zůstavitelky“.
K odvolání PhDr. H. W. a V. W. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23.12.2009, č. j. 10 Co 1135/2009-98, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že „v dané věci zřejmě existuje nesoulad mezi stavem zápisu v katastru nemovitostí týkající se pozemku parc. č. 528/2 – zahrada v katastrálním území Zábřeh-VŽ, kdy jako vlastníci tohoto pozemku jsou vedeni manželé B., a skutečným stavem, podle něhož má vlastnické právo k tomuto pozemku svědčit zůstavitelce a předemřelému manželovi zůstavitelky“; že „tento nesoulad však rozhodnutí o dodatečném projednání tohoto pozemku jako dědictví po zůstavitelce není způsobilé odstranit“; že „projednání sporného pozemku jako majetku zůstavitelky by v konečném důsledku vedlo k duplicitě zápisu vlastnických práv k tomuto pozemku“; že „je na úvaze dědiců, zda by v dané věci nebylo účelné vyvolat katastrální řízení o opravě chyb v katastrálním operátu, kdy zápis vlastnického práva k pozemku parc. č. 528/2 – zahradě v katastrálním území Zábřeh-VŽ je v rozporu s obsahem listin (konfiskačních výměrů a rozhodnutí o přídělu), případně vyvolat sporné řízení, kde legitimace manželů B., resp. jejich právních nástupců, je dána již tím, že jsou doposud jako vlastníci sporného pozemku vedeni v katastru nemovitostí“.
Proti tomuto usnesení podali V. W. a PhDr. H. W. dovolání. Namítají, že „krajský soud nevzal v úvahu, že jde o dvě odlišné právní události, to je ztráta vlastnictví na základě konfiskace majetku dle Dekretu prezidenta republiky a nabytí vlastnictví konfiskovaného majetku k přídělové podstatě přídělcům“; že „chybný zápis v LV (o tom, že je chybný, krajský soud nepochybuje), není způsobilý zrušit konfiskaci, neboť tyto dekrety jsou součástí našeho právního řádu a nelze o nich pochybovat, jak to činí Krajský soud v Ostravě, který z chybného zápisu v LV usuzuje pasivní legitimaci ve sporném řízení manželů B.“; že „Krajský soud se považuje za nezpůsobilý odstranit rozpor mezi stavem LV a stavem skutečným a zdůvodňuje to tak, že pokud by tento rozpor odstranil ve prospěch dědiců, vznikl by v LV duplicitní zápis“; že „ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb. umožňuje, aby katastrální úřad i bez návrhu chybné údaje v katastru opravil“; že „katastrální úřad tento nesoulad odmítl odstranit a tvrdí, že k tomuto je zapotřebí předložit rozhodnutí soudu o tom, že předmětná parcela patří do majetku zůstavitelky“. Navrhli, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12., 15. a 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a že zůstavitelka RSDr. V. W. zemřela, je dovolání třeba v posuzovaném případě projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §238a odst. 1 o.s.ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
a) změněno usnesení soudu prvního stupně; to neplatí, jde-li o usnesení o nákladech řízení, o příslušnosti, o předběžném opatření, o přerušení řízení, o pořádkové pokutě, o znalečném, o tlumočném, o soudním poplatku, o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení zástupce účastníku nebo jeho odvolání, o nepřipuštění zastoupení, o odměně notáře za prováděné úkony soudního komisaře a jeho hotových výdajích, o odměně správce dědictví a jeho hotových výdajích,
b) rozhodnuto tak, že se zpětvzetí návrhu nepřipouští, nebo tak, že se zpětvzetí návrhu připouští, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje a řízení zastavuje (§208); to neplatí o věcech, v nichž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
c) rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží,
d) odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu,
e) odvolání odmítnuto,
f) odvolací řízení zastaveno.
Proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě PhDr. H. W. a V. W. napadají dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně zamítající návrh na dodatečné projednání dědictví po zůstavitelce.
Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o.s.ř., a přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o.s.ř., mohla by přípustnost dovolání podaného proti usnesení odvolacího soudu v dané věci vyplývat již pouze z ustanovení §239 o.s.ř. nebo by ji mohl zakládat některý z důvodů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. podmiňuje přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé, není dovolání v dané věci z hledisek uvedeného zákonného ustanovení přípustné, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4.5.2004, sp. zn. 30 Cdo 839/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88, ročník 2006).
Namístě je dodat, že i pokud by se v daném případě jednalo o usnesení ve věci samé, podmínky přípustnosti dovolání stanovené v ustanovení §239 odst. 1 a 2 o.s.ř. by zde nebyly splněny, a to již proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a PhDr. H. W. a V. W. návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu neučinili.
Protože dovolatelé netvrdí a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by usnesení odvolacího soudu trpělo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., není dovolání v posuzovaném případě přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání PhDr. H. W. a V. W. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu