ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1205.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1205/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce KARAT, družstva se sídlem v Brně, Palackého č. 908/119, IČO 00030830, zastoupeného JUDr. Svatavou Míčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská č. 15, proti žalovanému P. E. , zastoupenému JUDr. Jiřím Jančou, advokátem se sídlem v Brně, Jeřábkova č. 5, o 486.160,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 211/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2008 č.j. 44 C 211/95-364 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2009 č.j. 15 Co 59/2009-382, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2008 č.j. 44 C 211/95-364 se zastavuje .
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku II., jímž bylo odvolací řízení částečně zastaveno) a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. července 2008 č. j. 44 C 211/95-364 (s výjimkou výroků I. a III., jimiž bylo vyhověno žalobě co do částky 19.716,75 Kč s úroky z prodlení a zastaveno řízení ohledně úroků z prodlení z částky 466.443,25 Kč od 30.6.2005 do 4.7.2005) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil na náhradě škody 486.160,- Kč s úroky z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný je zaměstnán u žalobce jako dělník na úseku lití zlatých šperků a že dne 6.1.1992 uzavřel se žalobcem dohodou o hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování. Dne 14.7.1994 žalovaný převzal k lití čisté zlato o hmotnosti cca dvou kilogramů, práci dokončil ve fázi hrubých odlitků cca kolem 11. hodiny dopoledne a poté zlaté odlitky (stromečky) nechal vyschnout na peci a odešel s většinou ostatních zaměstnanců dílny na oběd. Po svém návratu zjistil, že všech pět odlitků se ztratilo, čímž žalobci vznikla škoda ve výši 486.160,- Kč. Událost byla neúspěšně vyšetřována policií a příslušná pojišťovna prohlásila škodu jako nelikvidní. Žalobce má zato, že za vzniklou škodu odpovídá žalovaný, který „převzal na základě dohody o hmotné odpovědnosti zlatý materiál, který byl povinen vyúčtovat“, a „porušil své povinnosti“ vyplývající ze směrnice č. 10 pro hospodaření s drahými kovy, jestliže před svým odchodem z pracoviště neuschoval zlato v pancéřovaném trezoru; proto je povinen nahradit žalobci škodu vzniklou na hodnotách, jež mu byly svěřeny k vyúčtování.
Městský soud v Brně (poté, co nepřipustil změnu-rozšíření žaloby o dalších 71.106, 50 Kč) rozsudkem ze dne 27.6.1996 č.j. 44 C 211/95-43 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 40.408,- Kč „na účet“ advokátky JUDr. Svatavy Míčkové a „na účet ČR - Městského soudu v Brně na nákladech řízení 297,90 Kč“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný, který uzavřel se žalobcem dohodou o hmotné odpovědnosti, „nevyúčtoval zlato, které převzal v množství 2.063,95 g“. Protože ke ztrátě zlata dne 14.7.1994 došlo za situace, kdy žalovaný, ač „měl možnost uschovat zlaté odlitky v době své nepřítomnosti do příruční poklady nebo trezoru, neučinil tak“, odpovídá žalobci za vzniklou škodu v požadované výši.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19.4.1999 č. j. 16 Co 180/97-68 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že „dospěl ke správným závěrům“ o tom, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce, neboť „bylo nezvratně zjištěno“, že měl uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že zlato v množství, které se ztratilo, převzal a „dostatečně nezajistil po dobu nepřítomnosti, takže odpovídá za vzniklý schodek v plné výši, neboť škoda vznikla výlučně jeho zaviněním“. Soudu prvního stupně však vytknul, že se nezabýval možným snížením náhrady škody podle ustanovení §183 zák. práce a v této souvislosti „dostatečně nezvážil možnosti žalovaného škodu uhradit“; uložil mu proto, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 27.4.2000 č.j. 44 C 211/95-109 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 60.058,- Kč k rukám advokátky JUDr. Svatavy Míčkové a že „ČR se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé opětovně dospěl k závěru, že žalobci „vznikla škoda na hodnotách, které měl žalovaný svěřeny k vyúčtování, a to nejméně v zažalované výši“, a že za vzniklou škodu (schodek) odpovídá žalovaný „ve smyslu ust. §176 odst. 1 zák. práce“ v plné výši, neboť škoda vznikla výlučně jeho zaviněním. Protože „po provedeném dokazování má soud zato, že v dané věci se neobjevily žádné důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by soud mohl škodu přiměřeně snížit“, přiznal žalobci náhradu škody v plném rozsahu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28.5.2001 č. j. 17 Co 473/2000-165 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že „přehlédl“, že dohodu o hmotné odpovědnosti podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce „nelze uzavřít s kterýmkoli zaměstnancem na výkon jakékoliv práce, ale pouze v případě, že zaměstnanec pracuje s věcmi určenými k oběhu a na jejich vzhledu a obsahu se v důsledku zaměstnancovy práce ničeho nemění“, čemuž musí odpovídat i pojem „jiná hodnota“, která „rovněž musí být určena pouze k oběhu, nikoliv ke zpracování“. Vzhledem k tomu, že „z průběhu celého řízení je nepochybné, že žalovaný prováděl s převzatým zlatem určitý výrobní postup“, nelze podle názoru odvolacího soudu „toto jím převzaté zlato považovat za hodnotu svěřenou k vyúčtování, jak má na mysli ust. §176 odst. 1 zák. práce“, především proto, že výrobním postupem dochází ke změně vzhledu přijatého zlata „a také k určité výrobní ztrátě, kterou sice zaměstnanec může ovlivnit pečlivostí při výrobním postupu, ale které také nemůže zabránit“; rozdíl mezi přijatým materiálem a odevzdanými výrobky spolu s odpadem, „který ulpěl na stroji“, nelze považovat za schodek ve smyslu zmíněného ustanovení. Za tohoto stavu tudíž dohoda o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi účastníky není platným právním úkonem, a „přichází v úvahu posouzení, zda nevznikla žalovanému odpovědnost podle ust. §172 odst. 1 zák. práce“. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval tím, zda žalovaný zaviněným porušením pracovních povinností „zapříčinil“ škodu, kterou požaduje žalobce v žalobě.
Městský soud v Brně po doplnění řízení rozsudkem ze dne 24.7.2003 č. j. 44 C 211/95-251 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 375.783,- Kč k rukám advokátky JUDr. Svatavy Míčkové a že „ČR-Městskému soudu v Brně se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Soud prvního stupně setrval na svých právních závěrech ohledně zavinění a prokázání výše škody, vyslovených ve svých předešlých rozsudcích, a „k tomu, že zlato, které převzal žalovaný na základě potvrzení jako jinou hodnotu svěřenou k vyúčtování, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 12/76“. Z tohoto rozhodnutí podle názoru soudu prvního stupně vyplývá, že „hodnotami svěřenými k vyúčtování, ceninami, hotovostí, zbožím nebo zásobami materiálu, které je povinen zaměstnanec vyúčtovat, je také zlato, které převzal žalovaný na základě zápisu ve své osobní knížce, když po převážení mohl řádně tyto cenné hodnoty vyúčtovat“; je přitom „nerozhodné, zda žalovaný prováděl s cenným materiálem různé operace jako tavení, lití a podobně, když na případné úbytky byl brán zřetel“, a navíc měl žalovaný stále svěřené hodnoty „ve své dispozici až do opětovného předání a převážení drahého kovu“. Vzhledem k tomu, že žalovaný „neprokázal“, že by vzniklý schodek na svěřených hodnotách vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění, odpovídá podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce za vzniklou škodu v plné výši. I kdyby žalovaný neodpovídal za škodu podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce, „pak je na místě odpovědnost podle §172 odst. 1 zák. práce“, neboť „soud má zato, že žalobce řádně prokázal, že skutečně žalovaný zavinil škodu hrubým porušením povinností při plnění pracovních úkolů, když zanechal bez dozoru hodnoty – zlato v ceně přes 486.000,- Kč, aniž by je jakýmkoli způsobem zabezpečil“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 31.5.2005 č. j. 15 Co 38/2004-279 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že, ačkoli nedošlo ke změně skutkového stavu, „nerespektoval“ závazný právní názor odvolacího soudu, vyslovený ve jeho předešlém kasačním usnesení, o tom, že „zlato jako materiál, se kterým žalovaný pracoval, nebyl způsobilým předmětem dohody o hmotné odpovědnosti“, že „dohoda o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi účastníky je neplatná“, a že proto „v úvahu připadá pouze odpovědnost podle §172 zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby v dalším řízení posoudil, zda tvrzení žalobce o zavinění žalovaného ohledně vzniku škody i důkazy v tomto směru provedené jsou dostatečné, a v opačném případě, aby žalobci poskytl potřebné poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.
Městský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 27.4.2006 č.j. 44 C 211/95-319 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 39.433,50 Kč s 16% úroky z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, „ve zbytku, tj. ohledně částky 446.727,50 Kč s úroky z prodlení“, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 154.274,- Kč k rukám advokáta JUDr. Liboslava Leksy. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že „bylo nepochybně zjištěno“, že došlo k škodě, když bylo ztraceno zlato žalobce v hodnotě 486.160,- Kč, přičemž „soud má zato, že žalobce prokázal i zavinění žalovaného, který si počínal nezodpovědně, když zlato ponechal bez dozoru, přestože měl k dispozici velký a malý trezor k uschování zlata v době své nepřítomnosti“, o čemž byl poučen v předložené, směrnici, „kterou podepsal“. I kdyby však žalovaný – jak tvrdí – „nebyl proškolen a nebyl seznámen se směrnicí, kterou podepsal“, „přesto“ podle názoru soudu prvního stupně „odpovídá za škodu podle §171 odst. 1 zák. práce, když nebylo zjištěno, že by žalobce nevytvořil žalovanému podmínky, aby mohl řádně plnit své úkoly a zamezit vzniku škody na svěřeném drahém kovu“, a „nebylo prokázáno“, že by žalovaný ve smyslu ustanovení §171 odst. 1 věta druhá zák. práce „jakýmkoli způsobem upozornil žalobce na to, že by neměl k výkonu svého povolání vytvořeny řádné pracovní podmínky. Protože „není třeba, aby zavinění žalovaného muselo být úmyslné, ale stačila vědomá nedbalost“, a protože „je dána i příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného, resp. opomenutím“, a vznikem škody“, soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce „za vzniklou škodu sám odpovídá“, a ve smyslu ustanovení §179 odst. 2 zák. práce je povinen ji žalobci nahradit v rozsahu 4,5 násobku svého průměrného výdělku, tj. celkem ve výši 39.433,50 Kč.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11.3.2008 č. j. 15 Co 443/2006-345 rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích I. a II. ohledně úroků z prodlení 16% ročně z částky 486.160,- Kč od 15.7.1994 do 29.6.1995“ zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; „v napadeném výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 19.716,75 Kč s úroky z prodlení a ve výrocích II. a III.“ (tj. v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku nákladech řízení) tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že při posledním jednání před vyhlášením rozsudku nejednal v plném složení senátu (chyběla druhá přísedící), a že tak zatížil řízení zmatečností ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o.s.ř., která nemůže být v odvolacím řízení zhojena. Odvolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaných odvolání zrušit a věc mu vrátit s tím, aby v dalším řízení „důsledně postupoval v souladu s ust. §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř.“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 17.7.2008 č.j. 44 C 211/95-364 žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 19.716,75 Kč s 16% úroky z prodlení od 23.8.1995 do zaplacení, „ve zbytku, tj. ohledně částky 466.443,25 Kč s úroky z prodlení od 5.7.1995, stejně jako ohledně úroku z prodlení z částky 19.716,75 Kč od 5.7.1995 do 22.8.1995“, žalobu zamítl, zastavil řízení „ohledně úroku z prodlení z částky 466.443,25 od 30.6.1995 do 4.7.1995 včetně“ a rozhodl, že rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 257.664,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Janči. Soud prvního stupně vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu o tom, že žalovaný zaviněně „porušil nepochybně základní povinnost zaměstnanců ve smyslu §73 odst. 1 písm. d) zák.práce“, jestliže 2 kg zlata, o němž „i při zachování jen běžné opatrnosti musel vědět“, že jde o materiál vysoké hodnoty, „ponechal volně ležet na pracovišti a odešel na oběd“, ačkoli mu především vzhledem k hodnotě převzatého materiálu „muselo být jasné, že práce se zlatem vyžaduje odpovědnější přístup, jak z hlediska zpracování materiálu, tak i jeho ochrany“. Protože za tohoto stavu „existuje nepochybně příčinná souvislost“ mezi škodou, vzniklou žalobci ztrátou 5 odlitků zlatých stromečků, a porušením povinnosti ze strany žalovaného, „odpovídá žalovaný za vzniklou škodu ve smyslu §172 odst. 1 zák. práce“, když „porušení povinnosti ze strany zaměstnavatele prokázáno nebylo, ke ztrátě zlata došlo v důsledku hrubé nedbalosti žalovaného“. Ohledně rozsahu náhrady škody soud prvního stupně opětovně dovodil, že ve smyslu ustanovení §179 odst. 2 zák. práce je žalovaný povinen nahradit žalobci škodu ve výši 4,5 násobku svého průměrného výdělku, tj. celkem ve výši 39.433,50 Kč, „přičemž průměrný výdělek byl zjištěn podle ust. §17 zákona 1/92 o mzdě“. Protože „částka 19.716,75 Kč již byla žalovaným zaplacena, k úhradě zbývá další polovina a ve zbytku byl návrh žalobce zamítnut“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10.11.2009 č. j. 15 Co 59/2009-382 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavé části napadeného výroku II. ohledně částky 466.443,25 Kč s úroky z prodlení ve výši 16% od 5.7.1995 do zaplacení“, zastavil odvolací řízení „ohledně odvolání žalobce proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně“, „ve výroku IV. ohledně nákladů řízení“ změnil tento rozsudek tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 266.692,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Janči, a rozhodl, že tamtéž je žalobce povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 56.204,- Kč. Odvolací soud přes odvolací námitky žalobce nadále setrval na svých právním závěrech vyslovených v jeho kasačních usneseních ze dne 28.5.2001 č.j. 17 Co 473/2000-165 a ze dne 31.5.2005 č.j. 15 Co 38/2004-279 o tom, že „zlato jako materiál, se kterým žalovaný pracoval, nebyl způsobilým předmětem dohody o hmotné odpovědnosti“, a že proto „dohoda o hmotné odpovědnosti uzavřená mezi účastníky je neplatná“ a „v úvahu připadá pouze odpovědnost podle §172 zák. práce“. Okolnost, že každý zlatník má knížku, která obsahuje jednotlivá vyúčtování, a že lze porovnat váhu surového zlata a hotového výrobku, „na těchto závěrech nic nemění, neboť zlato v daném konkrétním případě bylo materiálem určeným ke zpracování a rozdíl mezi přijatým materiálem a odevzdanými výrobky spolu s odpadem, který ulpěl na stroji, nelze považovat za schodek ve smyslu ust. §176 odst. 1 zák. práce“. Odvolací soud „z uvedených důvodů“ rozsudek soudu prvního stupně „jako věcně správný“ potvrdil s tím, že „znění výroku pouze upřesnil o přesnou výši požadovaného příslušenství“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku o částečném zastavení odvolacího řízení) a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17.7.2008 č. j. 44 C 211/95-364 podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že ve smyslu ustanovení §176 odst. 1 zák. práce „je zlato zcela jistě jinou hodnotou, která v daném případě nemůže být vyloučena z vyúčtování“, a že „nelze souhlasit“ s názorem odvolacího soudu, že, „pokud dochází výrobním postupem ke změně vzhledu přijatého materiálu, nelze hovořit o vyúčtování podle ust. §176 odst. 1 zák. práce“. Podle mínění dovolatele „vyúčtováním neměl zákonodárce zcela jistě na mysli pouze vyúčtování finanční, ale i hmotné“, tedy „jednoduše řečeno, váha surového zlata musí při odpadu a ztrátě se rovnat váze hotového výrobku“. To, že s určitou ztrátou žalobce počítá, „vyplývá ze směrnice, která je součástí spisu, i z knížky, kterou měl a má každý zlatník a jejíž součástí jednotlivá vyúčtování předaného zlata jsou“. Kromě toho žalobce „přehodnotil svůj právní názor“ a v jednání žalovaného „spatřuje nepřímý úmysl“, neboť „žalovaný musel být srozuměn s tím, že pokud ponechá zlato volně na stole, bere na vědomí, že toto může být s velkou pravděpodobností odcizeno“; proto dovolatel „žádá soud, aby se touto novou právní kvalifikací v rozsahu ust. §172 odst.1 a ust. §179 odst. 1 zák. práce zabýval“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17.7.2008 č.j. 44 C 211/95-364 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17.7.2008 č.j. 44 C 211/95-364 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nenapadá), že žalovaný pracoval u žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 2.1.1992 od 6.1.1992 jako dělník na úseku lití zlatých šperků a že dne 6.1.1992 převzal na základě dohody se žalobcem hmotnou odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování. Dne 14.7.1994 žalovaný prováděl lití šperků ze zlata (v ryzosti 585/1000), jehož převzetí stvrdil svým podpisem, a v 11.06 hodin odešel spolu s ostatními spoluzaměstnanci dílny z pracoviště na oběd a ponechal 5 ks neopracovaných zlatých odlitků (tzv. stromečků) o váze cca 2 kg sušit na vypalovací peci. Po návratu z oběda v 11.45 hodin zjistil, že se žádný z těchto odlitků na vypalovací peci již nenachází; pachatel krádeže nebyl zjištěn. Podle „vyúčtování k 1.9.1994“, obsaženého v „osobního výkazu“ žalovaného, je jako rozdíl mezi „skutečným stavem 2697,55 g“ a „účetním stavem 4760,53 g“ evidována „ztráta (viz zápis 14.7.94) 2063,95 g“ zlata.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí sporu především významné vyřešení právní otázky, zda materiál (drahý kov - zlato), který žalovaný převzal za účelem plnění pracovních úkolů – lití šperků podle stanoveného technologického postupu, může být způsobilým předmětem dohody o hmotné odpovědnosti.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je náhrada škody, k níž došlo dne 14.7.1994 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.1995, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 118/1995 Sb., nález Ústavního soudu č. 164/1995 Sb. a zákon č. 220/1995 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §176 odst. 1 věty první zák. práce převzal-li na základě dohody o hmotné odpovědnosti zaměstnanec odpovědnost za svěřené hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které je povinen vyúčtovat, odpovídá za vzniklý schodek.
Odpovědnost zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, patří ke zvláštnímu druhu pracovněprávní odpovědnosti za škodu, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k odpovídajícímu subjektu, tj. zaměstnanci. Odpovědnost za tuto škodu vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že uzavřel se zaměstnancem platnou dohodu o hmotné odpovědnosti, a že na hotovosti, ceninách, zboží, zásobách materiálu nebo jiných hodnotách (dále jen „hodnotách“), které zaměstnanci svěřil k vyúčtování, vznikl schodek. U tohoto druhu odpovědnosti zaměstnavatel není povinen zavinění zaměstnance prokazovat (srov. §172 odst. 3 zák. práce). Zavinění zaměstnance na vzniku škody se předpokládá, takže zaměstnanec se odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách zprostí zcela, popř. částečně, jen jestliže prokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění (§176 odst. 3 zák. práce).
Schodkem se rozumí rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat a mezi údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší, než účetní stav, nevyjímaje ani schodky na finančních prostředcích. Protože schodek (manko) vyjadřuje skutečnost, že chybí hodnoty, které je hmotně odpovědný zaměstnanec povinen vyúčtovat, jsou schodkem také chybějící hodnoty, o nichž odpovědný zaměstnanec tvrdí, že mu byly odcizeny. Tyto hodnoty jsou schodkem i v případě, jestliže existence škody vzniklé odcizením svěřených hodnot byla zřejmá již před prováděním inventarizace (srov. §29 a §30 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů), neboť z hlediska zaměstnavatele, který zaměstnanci hodnoty svěřil, se vzniklá ztráta projeví po jejím vyúčtování jako inventarizační rozdíl mezi vyšším stavem majetku a závazků v účetnictví a zjištěnou skutečností.
Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách přejímá zaměstnanec na základě písemné dohody o hmotné odpovědnosti, která musí obsahovat závazek zaměstnance převzít odpovědnost za hodnoty, které mu zaměstnavatel svěří a které je zaměstnanec povinen vyúčtovat (přesné vymezení hodnot, za které zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost, zde není nutné). Zákoník práce v ustanovení §176 odst. 1 zák. práce formou demonstrativního výčtu uvádí hodnoty, kterých se má odpovědnost za schodek týkat. Jsou to hotovosti, ceniny, zboží, zásoby materiálu nebo jiné hodnoty, které jsou předmětem oběhu nebo obratu. Charakteristickým znakem svěřených hodnot, který umožňuje jejich odlišení od ostatních hodnot, je jejich určení pro oběh nebo obrat a osobní dispozice odpovědného zaměstnance s nimi po celou dobu, po kterou jsou mu svěřeny. Podle ustálené judikatury svěřenými hodnotami jsou také například zásilky v dopravě (přepravované zboží), návratné obaly a mohou jimi být i předměty ve skladě (příbory, nádobí, ložní prádlo, ručníky) vždy za předpokladu, že odpovědný zaměstnanec má k osobní dispozici s nimi vytvořeny přiměřené pracovní podmínky (k tomu srov. zejména Stanovisko k uplatňování ustanovení zákoníku práce o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1976, pod č. 12).
S názorem odvolacího soudu, že zlato převzaté žalovaným k výkonu sjednané práce „nelze považovat za hodnotu svěřenou k vyúčtování“, neboť bylo určeno ke zpracování, dovolací soud nesouhlasí.
Je mimo pochybnost, že možnost zvýšené odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §176 odst. 1 zák. práce je žádoucí při výkonu každého zaměstnání, v rámci něhož je nutné, aby zaměstnancům byly svěřeny určité hodnoty, s nimiž sami disponují a hospodaří a které jsou povinni ve stanoveném období vyúčtovat. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že způsobilým předmětem dohody o hmotné odpovědnosti – jak výslovně vyplývá z ustanovení §176 odst. 1 zák. práce - mohou být pouze hodnoty určené k oběhu nebo obratu. Odvolací soud však nepřihlíží náležitě k tomu, že o oběhu hodnot nelze hovořit jen tehdy, kdy „na jejich vzhledu a obsahu se v důsledku zaměstnancovy práce ničeho nemění“. Oběhem pro účely hmotné odpovědnosti je třeba rozumět i situaci, kdy jsou zaměstnanci svěřeny určité hodnoty (materiál ke zpracování), s nimiž sám disponuje a přetváří je (vytváří z nich něco jiného) a které je povinen následně vyúčtovat. Jde – řečeno jinak – o případy, kdy určitá hodnota (nemůže být sporu o tom, že zlato „jinou“ hodnotou je) opustí sféru dispozice zaměstnavatele, je svěřena zaměstnanci, a po splnění stanoveného účelu se zase vrací nazpět k zaměstnavateli. I v takovém případě je s povinností přijímat hodnoty a tyto hodnoty následně zaměstnavateli vyúčtovat nutně spojena odpovědnost za škodu (schodek) na těchto hodnotách, samozřejmě za předpokladu osobní dispozice odpovědného zaměstnance s těmi hodnotami po celou dobu, po kterou jsou mu svěřeny.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že zlato, které žalovaný převzal k výkonu sjednané práce (za účelem lití zlatých šperků) a se kterým v rámci své osobní dispozice „prováděl určitý výrobní postup“ („přebíral zlato v určitém tvaru a struktuře, která se v důsledku jím vykonávané práce tavením měnila“), je nepochybně hodnotou, kterou je zaměstnanec povinen následně po zpracování vyúčtovat, a proto je způsobilým předmětem dohody o hmotné odpovědnosti, na jejímž základě zaměstnanec přejímá zvýšenou odpovědnost ve smyslu ustanovení §176 odst. 1 zák. práce. Okolnost, na kterou ve prospěch svých opačných úvah poukazuje odvolací soud, že „při tomto technologickém postupu docházelo také k určité výrobní ztrátě na zpracovávaném materiálu, kterou sice zaměstnanec může ovlivnit pečlivostí při výrobním postupu, ale které také nemůže zabránit“, neznamená, že by z tohoto důvodu byla hmotná odpovědnost zaměstnance na svěřených hodnotách vyloučena; eventuelní ztráta (nutný úbytek hodnot), které zaměstnanec „nemůže zabránit“, představuje v takovém případě nezaviněnou škodu vzniklou přirozeným charakterem znehodnocení nebo úbytku hodnot, která vyplývá z hospodářského rizika (někdy vyjádřenou tzv. „normou ztrát“), za kterou zaměstnanec neodpovídá (§178b zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 466.443,25 Kč s úroky z prodlení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu