ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1258.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 1258/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově, družstva se sídlem v Uničově, Dukelská č. 1144, IČO 00052795, zastoupeného JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Olomouci 9, Novosadský dvůr č. 765/6, proti žalovanému E. S. , zastoupenému Mgr. Radimem Janouškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova č. 2, o určení, že tu zástavní právo není, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 152/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 5. října 2010 č.j. 69 Co 281/2010-188 ve znění usnesení ze dne 11. listopadu 2010 č.j. 69 Co 281/2010-197, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 6. května 2010 č.j. 11 C 152/2006-167 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 9.11.2006 proti žalovanému a Mgr. R. P. (podnikateli s místem podnikání v Olomouci, Riegrova č. 26, IČO 42015146) domáhal, aby bylo určeno, že "zástavní právo zapsané v části C listu vlastnictví č. 2830 pro obec Uničov, katastrální území Uničov, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, k budově čp. 547 na pozemku parc.č.st. 1652 a k budově čp. 548 na pozemku parc.č.st. 1653 tak, jak je zástavní právo zapsáno na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 13.11.1997, podle níž byl povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v Olomouci č.j. V2-1114/1997 s právními účinky vkladu ke dni 20.11.1997 pro zajištění pohledávky ve výši 78,000.000,- Kč, neexistuje" a aby bylo určeno, že "prodej budovy čp. 547 na pozemku parc.č.st. 1652 a budovy čp. 548 na pozemku parc.č.st. 1653, zapsaných na listu vlastnictví č. 2830 pro obec Uničov, katastrální území Uničov, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, ve veřejné dražbě prováděné Mgr. R. P. ve prospěch žalovaného není přípustný". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že uvedené budovy daly Moravskoslezské dřevařské závody Šumperk, a.s., IČO 15503852 (dále též jen "MDZ, a.s.") podle zástavní smlouvy, kterou uzavřely s Komerční bankou, a.s. dne 13.11.1997, do zástavy k zajištění budoucí pohledávky banky do výše 78,000.000,- Kč na dobu určitou do 31.12.2005, a že zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 20.11.1997; zajištěná pohledávka byla nejprve postoupena obchodní společnosti Konpo s.r.o., která je smlouvou ze dne 29.7.2003 postoupila žalovanému. Zástavní smlouva je podle názoru žalobce neplatná, neboť zástavce MDZ, a.s. nikdy nebyl jejich vlastníkem (jeho vlastnické právo bylo v katastru nemovitostí zapsáno chybně). Skutečným vlastníkem byl žalobce, který je nabyl výstavbou provedenou jeho právním předchůdcem Okresním výstavbovým družstvem bytovým Olomouc - Slavonín 296 (kolaudační rozhodnutí bylo vystaveno dne 19.3.1982) a který se zastavením budov nesouhlasil a nesouhlasí.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28.3.2008 č.j. 11 C 152/2006-109 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému a Mgr. R. P. na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 64.736,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Janouška. S odkazem na ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 dovodil, že, ačkoliv předmětné budovy dal do zástavy jako zástavce subjekt, který nebyl oprávněn tak učinit (nebyl vlastníkem zástavy, neboť tím byl žalobce, jenž k uzavření zástavní smlouvy nedal souhlas), zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 13.11.1997 vzniklo, protože zástavní věřitel byl v dobré víře, že vlastníkem zástavy je zástavce, čemuž odpovídal v té době stav zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Zástava byla zástavnímu věřiteli odevzdána, když u nemovitých věcí je takovým odevzdáním vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch zástavního věřitele. Zástavním právem zajišťovaná pohledávka, která byla postoupena žalobci, dosud nebyla uspokojena. Protože nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, nejsou dány ani důvody pro určení nepřípustnosti prodeje zástavy. Současně dovodil, že Mgr. R. P. není ve sporu pasivně legitimován (a to i z hlediska žaloby o určení nepřípustnosti prodeje zástavy), když není zástavním věřitelem, jímž je žalovaný a jenž je ve sporu jako jediný pasivně věcně legitimován.
Z důvodu částečného zpětvzetí žaloby Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 29.7.2008 č.j. 11 C 152/2006-125 zrušil svůj rozsudek ze dne 28.3.2008 č.j. 11 C 152/2006-109 ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že tu zástavní právo není, ve vztahu k Mgr. R. P. a řízení v tomto rozsahu zastavil.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 14.1.2010 č.j. 69 Co 453/2009-150 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ve výroku o zamítnutí žaloby o určení, že tu zástavní právo není, a ve výroku o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že "prodej budovy čp. 547 na pozemku parc.č. st. 1652 a budovy čp. 548 na pozemku parc.č.st. 1653 v katastrálním území a obci Uničov, okres Olomouc, zapsaných na listu vlastnictví č. 2830 u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, ve veřejné dražbě prováděné Mgr. R. P. ve prospěch žalovaného na základě oznámení o nedobrovolné dražbě č. 14/2006 ze dne 25.10.2006 je nepřípustný", a rozhodl, že "ve vztahu mezi žalobcem a Mgr. R. P. není vzájemně právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů". Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že zástavní právo k předmětným budovám platně vzniklo "v intencích" ustanovení §151d občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000, které "dopadá i na věci nemovité, kde odevzdání věci zástavnímu věřiteli je ztotožněno s vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí". Z hlediska "naplnění požadavku dobré víry je rozhodný okamžik, kdy zástavní věřitel zástavu přijal". Zástavní věřitel byl "v době vzniku zástavního práva" v dobré víře, že zástavce (a současně obligační dlužník) je vlastníkem zástavy, neboť v té době "byly nemovitosti zapsány jako předmět vlastnictví" zástavce v katastru nemovitostí a "žádné okolnosti, které by v době vzniku zástavního práva zpochybňovaly otázku vlastnictví nemovitostí, se z obsahu spisu ani tvrzení žalobce nepodávají". Podle odvolacího soudu však dosud nebylo objasněno, zda vzniklé zástavní právo trvalo nadále ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně. Zástavní právo bylo podle zjištění soudu prvního stupně sjednáno na dobu určitou do 31.12.2005, soud prvního stupně však tuto otázku vůbec neřešil a ani nevyzval žalobce, aby "doplnil potřebná skutková tvrzení nutná pro posouzení určení o existenci zástavního práva, že doba, na kterou bylo zřízeno, uplynula". Za nesprávný pak považoval závěr soudu prvního stupně, že by Mgr. R. P. nebyl ve věci určení nepřípustnosti prodeje zástavy pasivně legitimován; s účinností od 1.9.2006 bylo novelizováno znění ustanovení §166 odst. 1 občanského zákoníku tak, že pasivně legitimován v těchto věcech je kromě zástavního věřitele též dražebník. Nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vznikl v době po 1.9.1998. Na obligačního dlužníka však byl prohlášen dne 29.4.2002 konkurs, jenž stále trvá; tato okolnost brání zpeněžení zástavy ve veřejné dražbě na návrh zástavního věřitele a zástavní věřitel ani nedisponuje "standardním exekučním titulem", když za takový nelze považovat (probíhá-li nadále konkurs) výpis ze seznamu přihlášených pohledávek, navíc v konkursu prohlášeném na jiný subjekt. Prodej zástavy ve veřejné dražbě je proto nepřípustný.
Okresní soud v Olomouci poté rozsudkem ze dne 6.5.2010 č.j. 11 C 152/2006-167 zamítl žalobu o určení, že "zástavní právo zapsané v části C listu vlastnictví č. 2830 pro obec Uničov, katastrální území Uničov, v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, k budově čp. 547 na pozemku parc.č.st. 1652 a k budově čp. 548 na pozemku parc.č.st. 1653, tak, jak je zástavní právo zapsáno na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 13.11.1997, podle níž byl povolen vklad zástavního práva do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu v Olomouci, č.j. V2-1114/1997, s právními účinky vkladu ke dni 20.11.1997, pro zajištění pohledávky ve výši 78,000.000,- Kč, neexistuje", a rozhodl, že a žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 51.600,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Janouška. Dovodil, že původním vlastníkem zástavy (předmětných budov) bylo Okresní výstavbové bytové družstvo Olomouc, jež je nabylo do vlastnictví "výstavbou" (provedenou na přelomu 70. a 80. let 20. století) a které je následně převedlo hospodářskou smlouvou do vlastnictví žalobce. V důsledku "chyby katastrálního úřadu" však žalobce nebyl veden v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných budov; jako jejich vlastník byly zapsány (nesprávně) MDZ, a.s., jež byly vlastníkem pozemků, na nichž byly předmětné budovy postaveny. Dne 13.11.1997 uzavřely MDZ, a.s. (jako zástavce) ohledně předmětných budov s Komerční bankou, a.s. (jako zástavním věřitelem) zástavní smlouvu k zajištění všech jejích budoucích pohledávek s příslušenstvím, ze smluv o úvěru uzavřených za období od 1.12.1997 do 31.12.2005, přičemž zástavní právo bylo sjednáno do celkové výše 78,000.000,- Kč a na dobu určitou do 31.12.2005, a dodatkem ze dne 17.12.1998 byla zástavní smlouva změněna tak, že zástavní právo je sjednáno na dobu neurčitou. Zástavní právo k předmětným budovám podle této zástavní smlouvy bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu práva ke dni 20.11.1997. Na základě smluv o postoupení pohledávky zajištěné předmětným zástavním právem, která dosud nebyla splněna, se jejím věřitelem a zástavním věřitelem stal žalovaný. Podle souhlasného prohlášení sepsaného formou notářského zápisu dne 17.9.2003 mezi žalobcem a správcem konkursní podstaty úpadce MDZ, a.s., na jejichž majetek byl prohlášen konkurs a předmětné budovy sepsány do konkursní podstaty uvedeného úpadce, byl jako vlastník předmětných budov v katastru nemovitostí zapsán namísto úpadce MDZ, a.s. žalobce a jako vlastník předmětných budov v katastru nemovitostí je žalobce zapsán dosud. S odkazem na ustanovení "§151d občanského zákoníku účinného do 31.8.1998" soud prvního stupně uzavřel, že "zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo platně dle platné zástavní smlouvy ze dne 13.11.1997, původně na dobu určitou do 31.12.2005, dodatkem ke smlouvě ze dne 17.12.1998 bylo změněno na dobu neurčitou, takže v době rozhodování soudu doba jeho trvání dosud neuplynula a toto právo nezaniklo". MDZ, a.s. uzavřely zástavní smlouvu k předmětným budovám bez souhlasu vlastníka, avšak - protože byly "v době uzavření zástavní smlouvy" zapsány v katastru nemovitostí jako jejich vlastník - byl zástavní věřitel v dobré víře, že jsou tak MDZ, a.s. oprávněny učinit. V takovém případě zástavní právo může vzniknout i bez souhlasu vlastníka zástavy, když "za podmínek §151d odst. 1 občanského zákoníku vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost". Odevzdáním nemovitostí ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. Důkaz dodatkem zástavní smlouvy ze dne 17.12.1998, předloženým až v předcházejícím odvolacím řízení, bylo možné v řízení provést, neboť předcházející "rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen, tudíž bylo znovu otevřeno dokazování a před poučením soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř. mohli účastníci doplnit skutková tvrzení, označit důkazy, případně je sami předložit". Soud prvního stupně dále dovodil, že "nelze aplikovat ustanovení §3 občanského zákoníku" ve prospěch žalobce, a to ani "s ohledem na dobré mravy ve vztahu k nájemcům bytů" v předmětných budovách.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5.10.2010 č.j. 69 Co 281/2010-188 ve znění usnesení ze dne 11.11.2010 č.j. 69 Co 281/2010-197 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 38.470,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Janouška; ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.360,- Kč k rukám advokáta Mgr. Radima Janouška. Shodně se soudem prvního stupně - vycházeje z jeho skutkových zjištění - dovodil, že "zástavní právo, byť předmětem zástavy byly cizí nemovitosti (žalobce) podléhající zápisu v katastru nemovitostí, vzniklo platně", neboť ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 je "aplikovatelné i na případ nemovitostí, kde odevzdání věci zástavnímu věřiteli je učiněno vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí" a z hlediska naplnění požadavku dobré víry "je rozhodný okamžik, kdy zástavní věřitel zástavu přijal". Zástavní věřitel v době vzniku zástavního práva byl v dobré víře, že "obligační dlužník a současně zástavce je vlastníkem předmětu zástavy - předmětných budov, neboť v té době byly zapsány jako jeho vlastnictví v katastru nemovitostí", a "žádné okolnosti, které by v době vzniku zástavního práva zpochybňovaly otázku vlastnictví nemovitostí, se z obsahu spisu ani tvrzení žalobce nepodávají". Zástavní právo dosud trvá, neboť "z žádného zákonem předvídaného důvodu (uvedeného v ustanovení §170 občanského zákoníku) nezaniklo, ani uplynutím doby, na kterou bylo sjednáno"; doba, na kterou bylo původně sjednáno (do 31.12.2005), byla písemným dodatkem zástavní smlouvy ze dne 17.12.1998 změněna na dobu neurčitou. Důkaz tímto dodatkem smlouvy byl soudem prvního stupně proveden v řízení v souladu se zákonem, když v novém řízení před soudem prvního stupně (po zrušení jeho předcházejícího rozsudku) "bylo přípustné, aby byly provedeny důkazy, které účastníci - resp. žalovaný navrhl k prokázání skutečnosti, o které mu svědčila důkazní povinnost, jestliže potřeba dokazování vzešla z doplnění skutkových tvrzení žalobce po poučení, jehož se mu dostalo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že by zástavní právo na základě zástavní smlouvy ze dne 13.11.1997 k předmětným budovám skutečně vzniklo. Dovozuje (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1998 sp. zn. 2 Odon 85/97), že ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 se vztahuje pouze na movité věci, když vznik zástavního práva k věci, jíž dal zástavce do zástavy bez souhlasu jejího vlastníka, je vázán na její odevzdání zástavnímu věřiteli, který ji přijme v dobré víře, a když pouze věc movitou lze v uvedeném smyslu a "ve smyslu ustanovení §151b odst. 3 občanského zákoníku" odevzdat. Žalobce dále poukazuje na ustanovení §161 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.2001 a na to, že v předmětných budovách jsou družstevní byty, jejichž nájemci - členové družstva mají právo na jejich bezplatný převod do svého vlastnictví podle ustanovení §24 zákona o vlastnictví bytů. Proto je "v rozporu s dobrými mravy, aby tito členové družstva a nájemci bytů v předmětných domech byli zkráceni na tomto svém zákonném právu bez svého zavinění, a proto by měl soud nejen s ohledem na právní argumentaci žalobce, ale i s ohledem na dobré mravy žalobě vyhovět v celém rozsahu". Podle názoru žalobce soudy pochybily též v tom, že v rozporu s ustanovením §205a o.s.ř. umožnily žalovanému doplnit tvrzení o uzavření dodatku zástavní smlouvy ze dne 17.12.1998 (měnícího dobu trvání zástavního práva na dobu neurčitou) a označit důkazy k jeho prokázání, ačkoliv žalobce tvrdil, že zástavní právo bylo sjednáno (původní smlouvou ze dne 13.11.1997) na dobu určitou do 31.12.2005 a k tomu předložil tuto (původní) zástavní smlouvu, přičemž žalovaný toto tvrzení žalobce "nikterak nevyvracel, žádný dodatek zástavní smlouvy nepředložil, a nebylo mu proto v tomto směru namístě žádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. poskytovat". Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto. Napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť odpovídá ustálené judikatuře soudů. Žalobcem namítaná vada řízení pak nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 6.5.2010 č.j. 11 C 152/2006-167 nerozhodl ve věci samé jinak, než-li ve svém předchozím (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku ze dne 28.3.2008 č.j. 11 C 152/2006-109. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, podle kterého mohlo podle ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 vzniknout zástavní právo k nemovitosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny právně významné skutečnosti, učinil svůj závěr v rozporu s ustálenou judikaturou soudů; rozsudek odvolacího soudu proto představuje rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou odděleny.
Podle ustanovení §151b odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
V rozhodovací činnosti soudů byl přijat závěr (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněném pod č. 48 v časopisu Soudní judikatura, roč. 2000, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněném pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp.zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněném pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2011 sp. zn. 21 Cdo 3689/2009), že za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost, a že odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch. Na uvedené ustálené judikatuře soudů dovolací soud nemá v projednávané věci důvod cokoliv měnit. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
K uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 občanského zákoníku).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře.
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, který byl uveřejněn pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V projednávané věci soudy vybudovaly svůj závěr o dobré víře zástavního věřitele při přijetí zástavy pouze na zjištění, že zástavce byl v době odevzdání zástavy (vkladu zástavního práva k předmětným budovám do katastru nemovitostí) zapsán jako jejich vlastník v katastru nemovitostí a že zástavnímu věřiteli byla tato skutečnost zřejmá z výpisu z katastru nemovitostí. Taková okolnost však sama o sobě dobrou víru (přesvědčení) o tom, že zástavci svědčí též právní titul, na jehož základě je jeho vlastnické právo v katastru nemovitostí zapsáno, ještě nezakládá. Právní posouzení věci se nemohlo obejít bez zkoumání dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k takovému právnímu titulu zástavce. Pod běžnou (obvyklou) opatrnost, kterou lze po zástavním věřiteli s ohledem na okolnosti a povahu daného případu (vztah banka - úvěrový klient) při uzavírání zástavní smlouvy požadovat (od něj očekávat), nutno subsumovat požadavek aktivního zjištění konkrétních skutečností, vedoucích (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) k přesvědčení, že zástavce disponuje takovým právním titulem, jež mu věc zastavit umožňuje. Nepostačuje zde tedy pouhé "spokojení se" s výpisem z katastru nemovitostí v uvedeném směru bez toho, aby byla zkoumána též okolnost, zda tu skutečně je takový právní titul, na jehož základě bylo právo zástavce do katastru nemovitostí zapsáno.
S uvedeným závěrem není v rozporu ani ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, podle něhož ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Uvedená právní úprava zakládá - vsouladu s principem publicity katastru nemovitostí - "speciální" dobrou víru osobě, jež vychází ze stavu zápisu v katastru učiněného po 1.1.1993, avšak jen ve vztahu k osobě, jež je ohledně určitého věcného práva jako jeho nositel v katastru zapsána, jinými slovy řečeno, samotný stav zápisu v katastru nemovitostí chrání (prostřednictvím institutu dobré víry ve smyslu ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů) osobu vycházející z jeho stavu toliko vůči osobě, jež je v katastru nemovitostí jako nositel určitého věcného práva evidována. Vůči třetím osobám se tato osoba nemůže dovolávat dobré víry, založené jen tím, že vycházela ze stavu zápisu v katastru, a k její dobré víře musí být splněna obecná občanskoprávní kritéria dobré víry uvedená výše; je tedy nutno dospět k závěru, že ani při vynaložení běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze po ní s ohledem na okolnosti a povahu případu požadovat, neměla, popřípadě nemohla mít (poměřováno kritériem průměrně obezřetného jedince) důvodné pochybnosti o tom, že osobě, jež je jako nositel určitého věcného práva v katastru zapsána, takové věcné právo ve skutečnosti nesvědčí. Navíc, v projednávané věci byl zástavce v době odevzdání zástavy uveden jako její vlastník v katastru nemovitostí na základě zápisu provedeného ještě v době před 1.1.1993 v evidenci nemovitostí, vedené podle zákona č. 22/1964 Sb.; ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů se proto již z tohoto důvodu nemůže v projednávané věci uplatnit.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názory vyslovené v tomto rozsudku jsou závazné; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu