ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1363.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1363/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí č. 23, proti žalované Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 00469483, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, o 265.400,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 116/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2009, č. j. 53 Co 296/2009-156, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 265.400,- Kč s úrokem z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zaměstnancem žalované, že se dne 26. 2. 1998 vzdal vykonávané funkce a že od 7. 4. 1998 pro překážku v práci na straně žalované – zaměstnavatele nemohl konat práci. Protože mu žalovaná přes písemnou urgenci nevyplatila náhradu mzdy za měsíc duben, dopisem ze dne 29. 5. 1998 s ní okamžitě zrušil pracovní poměr podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce. Náleží mu proto náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu překážky v práci i za výpovědní dobu.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 4. 6. 2002, č. j. 18 C 116/2001-45, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 265.400,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 58.842,- Kč od 11. 5. 1998 do zaplacení, z částky 51.486,- Kč od 11. 6. 1998 do zaplacení a z částky 155.072,- Kč od 30. 5. 1998 do zaplacení, a rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 46.485,- Kč na účet „zástupce žalobce“. Vyšel z toho, že mezi účastníky došlo ke vzniku pracovního poměru „volbou do funkce předsedy představenstva ve smyslu ust. §27 a §65 ZP“ a že to, že se jednalo o pracovně-právní vztah, vyplývá jak z usnesení výroční valné hromady, tj. nejvyššího orgánu Majetkové, správní a delimitační unie odborových svazů, tak z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, č. j. 19 C 206/98-79, a rozsudku Městského soudu v Praze, č. j. 19 Co 149/2001-97, neboť, pokud by mezi účastníky nevznikl pracovněprávní vztah, nemohlo by platně dojít k okamžitému zrušení pracovního poměru, jak z těchto rozsudků vyplývá. Uvedenými rozsudky byl zamítnut návrh žalované na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce, které žalobce učinil dopisem ze dne 29. 5. 1998. Žalobce tak má nárok na uplatněnou náhradu mzdy.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 1. 2003, č. j. 15 Co 450/2002-76, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Připomněl, že základem pro posouzení věci je zjištění, zda mezi žalobcem a žalovaným vznikl pracovněprávní vztah, a protože v době rozhodování odvolacího soudu „odpadla argumentace“ rozhodnutími v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalobce učinil dopisem ze dne 29. 5. 1998 („vzhledem na závěr rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2002, sp. zn. 21 Cdo 1850/2001“), uložil soudu prvního stupně, aby „především zkoumal a zaujal stanovisko k otázce existence pracovně-právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným“.
Obvodní soud pro Prahu 3 – poté, co nejprve usnesením ze dne 22. 10. 2003, č. j. 18 C 116/2001-90, řízení přerušil a co usnesením ze dne 5. 2. 2008, č. j. 18 C 116/2001-110, rozhodl, že v řízení bude pokračovat – rozsudkem ze dne 17. 2. 2009, č. j. 18C 116/2001-129, žalované uložil zaplatit žalobci 265.400,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 58.842,- Kč od 11. 5. 1998 do zaplacení, z částky 51.486,- Kč od 11. 6. 1998 do zaplacení a z částky 155.072,- Kč od 30. 5. 1998 do zaplacení a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náklady řízení 138.658,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jozefa Kovalčíka. Vyšel z toho, že „předběžná otázka, tj. zda mezi žalobcem a žalovanou vznikl pracovně právní vztah“, byla již pravomocně a „s konečnou platností“ vyřešena v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 182/2002 ve spojení s řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 62 Co 213/2007 (v nichž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalobce učinil dopisem ze dne 29. 5. 1998). V řízení tak bylo postaveno najisto, že mezi účastníky pracovní poměr vznikl, že žalobce tento pracovní poměr dopisem ze dne 29. 5. 1998 platně okamžitě zrušil a že žalobce tak „právem uplatňuje proti žalované své mzdové nároky“. Žalobce totiž vykonával pro žalovanou jednak činnost vyplývající z funkce předsedy představenstva, ale také „činnosti druhově odlišné a nepoměrně rozsáhlejší“, a to v pracovním poměru, když jako druh práce lze označit „operativní řízení provozu žalované“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 10. 2009, č. j. 53 Co 296/2009-156, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 51.419,90 Kč k rukám advokáta JUDr. Jozefa Kovalčíka. Souhlasil se soudem prvního stupně, že, bylo-li pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které dal dne 29. 5. 1998 žalobce žalované, neměl jinou možnost, než shledat plně důvodnými nároky žalobce na náhradu mzdy za výpovědní dobu vázané na okamžité zrušení pracovního poměru, a že „s ohledem na důvody, pro které žalobce okamžitě pracovní poměr skončil, neměl ani jinou možnost, než přiznat požadované nároky na náhradu mzdy podle ustanovení §130 zák. práce“. Odvolací námitky žalované, že se měl i v tomto řízení soud opakovaně zabývat skutkovými okolnostmi, které ke skončení pracovního poměru vedly, a tyto opakovaně hodnotit po stránce právní, jsou podle odvolacího soudu „za existence ventilovaných pravomocných rozhodnutí zcela liché“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že se rozhodnutí opírá o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 C 182/2002, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze, sp. zn. 62 Co 213/2007, která jsou podle jejího názoru nesprávná (a žalovaná je napadla dovoláním), a že se soudy v žalobě o přiznání náhrady mzdy a poskytnuté mzdy některými skutečnostmi nezabývaly, ačkoliv zmiňované rozsudky je vůbec neřešily a nemohly tak být tímto rozhodnutím, jak dovozují, vázány. Navrhla, aby dovolací soud zrušil „rozsudky soudů obou stupňů“ a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť soudy věc správně posoudily a námitky dovolatelky jsou nedůvodné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání přípustné (otázky vzniku nároku na náhradu mzdy při překážce v práci na straně zaměstnavatele a při okamžitém zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnance posoudil odvolací soud nesprávně), přezkoumal dovolací soud napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá náhrady mzdy za překážku v práci, která měla nastat od 7. 4. 1998 a z důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru se žalovanou dopisem ze dne 29. 5. 1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce zaměstnanec, který okamžitě zrušil pracovní poměr, má nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu.Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v §131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.
Z citovaného ustanovení §54 odst. 3 zák. práce vyplývá, že základním předpokladem vzniku nároku na náhradu mzdy za výpovědní dobu podle tohoto ustanovení je skutečnost, že zaměstnanec okamžitě zrušil pracovní poměr. Bez existence okamžitého zrušení pracovního poměru nemůže nárok na náhradu mzdy podle citovaného ustanovení vzniknout.
Soudy proto správně za situace, že žalovaná v souladu s ustanovením §64 zák. práce napadla platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29. 5. 1998, z rozhodnutí v řízení o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29. 5. 1998 vycházely (srov. k otázce nemožnosti přezkoumávat platnost rozvázání pracovního poměru jako předběžnou otázku například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997). Odvolací soud tak vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007, č. j. 62 Co 213/2007-225, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 11. 2006, č. j. 7 C 182/2002-203, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29. 5. 1998.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1861/2008, však byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2007, č. j. 62 Co 213/2007-225, zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud v uvedeném rozsudku zaujal mimo jiné názor, že žalovaný (zde žalobce) nevykonával u žalobkyně (zde žalované) žádné jiné činnosti, než jaké byl povinen konat (jako předseda představenstva žalobkyně) podle Statutu, Organizačního řádu nebo tzv. manažerských smluv. Všechny žalobcem vykonávané činnosti představují podle svého obsahu a smyslu jednání (zastupování) žalobkyně [„navenek“] (ve vztazích občanskoprávních a obchodních) či [„dovnitř“] (ve vztazích pracovněprávních), včetně obchodního vedení sdružení, a tedy obsah funkce statutárního orgánu. Protože všechny vykonávané činnosti spadaly do výkonu funkce předsedy představenstva, nemůže obstát právní názor odvolacího soudu, podle kterého [„žalovaný vykonával pro žalobkyni řadu jiných činností, než které vyplývaly z jeho funkce předsedy představenstva“]. Činnost předsedy představenstva jakožto statutárního orgánu žalobkyně nelze omezovat jen na samotnou účast při jednání představenstva žalobkyně (jako kolektivního orgánu) nebo na úkony provedené tímto orgánem jako celkem. Do náplně funkce předsedy představenstva žalobkyně nepochybně náležela celá škála činností, které žalovaný vykonával spolu s dalšími osobami (místopředsedou nebo členy představenstva, popř. se správním ředitelem) nebo které konal sám. Dovodil-li soud prvního stupně, že žalovaný vykonával u žalobkyně kromě [„působnosti kolektivního statutárního orgánu“] též práci druhově vymezenou jako [„operativní řídící činnost“], nepřípustně tím z náplně funkce předsedy představenstva žalobkyně vyňal činnosti, které do ní podle své povahy nepochybně náleží a které jsou její nedílnou součástí. Uzavřel, že žalovaný nevykonával pro žalobkyni činnosti odlišné od náplně funkce předsedy představenstva a že činnosti statutárního orgánu nemohou být vykonávány v pracovněprávním vztahu.
Otázka platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 29. 5. 1998, kterou - jak výše uvedeno - nemůže soud řešit jako otázku předběžnou, nebyla proto v uvedeném řízení vyřešena správně a žalobce svou činnost pro žalovanou nevykonával v pracovním poměru. Na uvedených závěrech nemá (a nemůže) dovolací soud ani v tomto řízení důvod cokoli měnit. Nevykonával-li tedy žalobce pro žalovanou svoji činnost v pracovním poměru, nemohou se ani prosadit ustanovení §54 odst. 3 a §130 odst. 1 zákoníku práce, o která žalobce opírá nároky v tomto řízení uplatňované.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu