ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1543.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1543/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci dědictví po M. Ž., za účasti 1) R. Ž., 2) J. Ž. , 3) M. Š. , 4) J. Ž. , 5) Z. Z. , 6) A. Ž. , 7) MUDr. M. Ž. , 8) RNDr. P. Ž. , 9) P. Z. , 10) M. K. (dříve Ž.) , 11) H. Ž. , 12) E. Ž. , 13) S. Ž. , 14) O. R. , 15) R. Ž. , vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. D 179/2002, o dovolání J. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2008, č. j. 10 Co 1394/2007-254, takto:
Dovolání J. Ž. se zamítá .
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po M. Ž., (dále též jen „zůstavitelka“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 14.2.2002, č. j. D 179/2002-2. Provedením úkonů v tomto řízení byl pověřen JUDr. Karel Rinke, notář v Krnově (§38 o.s.ř.).
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 22.1.2007, č.j. D 179/2002-179, rozhodl, že „v řízení bude pokračováno na straně zůst. bratra Ing. M. Ž., s jeho dědici, jimiž jsou MUDr. M. Ž., RNDr. P. Ž., P. Z., M. Ž., H. Ž., E. Ž. (výrok I.) a že „v řízení bude pokračováno na straně zůst. bratra L. Ž.,s jeho dědici, jimiž jsou S. Ž., O. R., R. Ž.,“ (výrok II.). Uvedl, že „z dědického spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 65 D 1250/2004 soud zjistil, že zemřelý Ing. M. Ž. zanechal dědice ze zákona MUDr. M. Ž., RNDr. P. Ž., P. Z., M. Ž., H. Ž., E. Ž., kteří dědictví neodmítli“ a že „ze sdělení JUDr. Danuše Hyprové, notářky v Brně sp. zn. 86 D 236/2005 soud zjistil, že zemřelý L. Ž. zanechal dědice ze zákona S. Ž., O. R., R. Ž., kteří dědictví neodmítli“.
K odvolání Z. Z. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31.1.2008, č. j. 10 Co 1394/2007-254, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že „v dané věci je nepochybné, že v průběhu dědického řízení po zůstavitelce M. Ž., ztratili účastníci tohoto řízení Ing. M. Ž. a L. Ž. v důsledku úmrtí způsobilost být jeho účastníkem“ a že „okresní soud správně, jak vyplývá ze zjištění, jež jsou obsahem spisu, vyšetřil podmínky procesního nástupnictví a v souladu s ust. §107 odst. 1 o.s.ř. posoudil, že v řízení lze pokračovat s okruhem dědiců těchto zemřelých účastníků, jak je uveden ve výroku napadeného usnesení“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal J. Ž. dovolání. Namítá, že „v celém napadeném řízení nebyly prováděny žádné důkazní kroky ve věci dědictví po R. Ž., když podle názoru dovolatele toto dědické řízení, které bylo vedeno u státního notářství v Olomouci pod sp. zn. 1 D 653/71, nebylo do současné doby skončeno“; že „kromě uvedených nástupců po zemřelém F. Ž. se v daném případě jedná i o nesprávný rozsah dědického majetku“; že „není správně stanoven okruh dědiců v napadeném řízení“; že „se měl soud zabývat otázkou neplatnosti závěti zůstavitelky ze dne 27.9.1971“ a že „pokud by bylo rozhodnuto o platnosti nebo neplatnosti závěti zůstavitelky, byl by stanoven okruh dědiců v jiném složení, než jak je v napadeném usnesení“. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal dovolací soud napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §107 odst. 1 o.s.ř. jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Podle ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou jejím procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Povahou věci se z hlediska ustanovení §107 odst. 1 věty první o.s.ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu řízení a spočívá v posouzení, zda práva a povinnosti, o něž v řízení jde, přešla (mohla přejít) podle hmotného práva ze zaniklého účastníka na někoho jiného. Umožňuje-li povaha věci pokračování v řízení, soud dále posoudí, zda v řízení je možné pokračovat ihned nebo zda řízení musí být přerušeno. Okolnost, zda je možné v řízení ihned pokračovat, se odvíjí od povahy předmětu řízení a od osoby, která ztratila způsobilost být účastníkem řízení, popřípadě též od stavu řízení, v němž jsou zjišťováni její právní nástupci.
V posuzovaném případě odvolací soud vycházel – se zdůvodněním výše citovaným – ze závěru, že právními nástupci zemřelých účastníků řízení o dědictví po zůstavitelce M. Ž. jsou MUDr. M. Ž., RNDr. P. Ž., P. Z., M. Ž., H. Ž., E. Ž., S. Ž., O. R. a R. Ž.
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem, a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upraveny. Uvedený "zvláštní" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud v posuzovaném případě správně dospěl k závěru o nezbytnosti rozhodnout ve smyslu ustanovení §107 o.s.ř. o právních nástupcích zemřelých účastníků řízení Ing. M. Ž. a L. Ž.; z obsahu spisu pak vyplývá, že správně byl v daném případě posouzen rovněž okruh těchto osob.
Na místě je dodat, že dovolací soud se dále nezabýval námitkami dovolatele nevztahujícími se k vymezení okruhu právních nástupců zemřelých účastníků řízení ve věci dědictví po M. Ž., neboť tyto námitky nejsou z hlediska posouzení správnosti dovoláním napadeného rozhodnutí relevantní.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných J. Ž. (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.) správné, a protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání J. Ž. podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2011
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu