ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1627.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 1627/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Odborové organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 26991934, proti žalovaným 1) Národnímu památkovému ústavu, státní příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. č. 162/3, IČO 75032333, 2) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu , územní odborné pracoviště v Brně , evidované v Odborovém svazu pracovníků kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0146-3702, se sídlem v Brně, nám. Svobody č. 8, 3) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu , územní odborné pracoviště v Českých Budějovicích , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0033-3301, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 431, 4) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Olomouci , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0116-3807, se sídlem v Olomouci, Horní nám. č. 25, 5) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Ostravě , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0116-3807, se sídlem v Ostravě, Korejská č. 12, 6) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Pardubicích , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0078-3606, se sídlem v Pardubicích, Zámek č. 4, 7) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Plzni , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody, se sídlem v Plzni, Prešovská č. 7, 8) Základní odborové organizaci Odborového svazu státních orgánů a organizací, památkové objekty , ev. č. 20-0095-3404, se sídlem v Sušici, Rabí č. 53, zastoupená JUDr. R. P., 9) Základní odborové organizaci Odborového svazu státních orgánů a organizací , ev. č. 20-0142-3405, územní odborné pracoviště v Plzni se sídlem v Plzni, Prešovská č. 7, zastoupená JUDr. R. P., 10) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště Střední Čechy , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0153-3210, se sídlem v Praze 3, Sabinova č. 5, 11) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, ústřední pracoviště , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0016-3101, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. č. 3, 12) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Ústí nad Labem , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0052-3510, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská č. 10, 13) Základní odborové organizaci Arcibiskupského zámku a zahrad v Kroměříži Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště v Olomouci , evidované v Odborovém svazu pracovníku kultury a ochrany přírody ev. č. 46-0104-3708, se sídlem v Kroměříži, Sněmovní nám. č. 1, a 14) Základní odborové organizaci Národního památkového ústavu, územní odborné pracoviště Střední Čechy , evidované v Odborovém svazu státních orgánů a organizací, ev. č. 20-1176-8212, se sídlem Křivoklát č. 47, o neplatnost kolektivních smluv, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 17/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2008 č.j. 20 Co 122/2008-280, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk (označovaná též jako Základní organizace ev.č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací) se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 71197176 (dále jen "dosavadní žalobkyně") se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 30.7.2004 (posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že jsou neplatné "kolektivní smlouvy a jejich dodatky sjednané žalovanými odborovými organizacemi a žalovaným Národním památkovým ústavem včetně jeho právních předchůdců, a to
1. kolektivní smlouva ze dne 1.3.2002 sjednaná mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a výborem žalované 2),
2. dodatek ze dne 25.11.2002 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a výborem žalované 2) a 13),
3. dodatek ze dne 30.3.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
4. dodatek ze dne 18.5.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
5. dodatek ze dne 9.8.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
6. dodatek ze dne 14.12.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
7. dodatek ze dne 22.3.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
8. dodatek ze dne 29.6.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.3.2002 sjednaný mezi žalovaným 1) a výborem žalované 2) a 13),
9. kolektivní smlouva ze dne 30.9.2005 sjednaná mezi žalovaným 1), 2) a 13),
10. kolektivní smlouva ze dne 27.11.2002 sjednaná mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a Závodním výborem žalované 3),
11. dodatek ze dne 1.2.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 27.11.2002 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 3),
12. dodatek ze dne 5.5.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 27.11.2002 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 3),
13. kolektivní smlouva ze dne 1.7.2003 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 5),
14. kolektivní smlouva ze dne 1.12.2002 sjednaná mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a žalovanou 6),
15. dodatek ze dne 12.12.2003 ke kolektivní smlouvě ze dne 1.12.2002 sjednaný mezi právním předchůdcem žalovaného 1) a žalovanou 6),
16. kolektivní smlouva ze dne 30.6.2004 mezi žalovaným 1) a žalovanou 6),
17. dodatek ze dne 21.1.2005 ke kolektivní smlouvě ze dne 30.6.2004 sjednaný mezi žalovaným 1) a žalovanou 6),
18. dodatek ze dne 30.6.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 30.6.2004 sjednaný mezi žalovaným 1) a žalovanou 6),
19. kolektivní smlouva ze dne 4.8.2005 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanými 8) a 9),
20. kolektivní smlouva ze dne 24.6.2003 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 11),
21. dodatek ze dne 30.11.2004 ke kolektivní smlouvě ze dne 24.6.2003 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 11),
22. kolektivní smlouva ze dne 14.6.2004 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 11),
23. kolektivní smlouva na r. 2005-2006 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 11),
24. dodatek ze dne 31.3.2006 ke kolektivní smlouvě na r. 2005-2006 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 11),
25. dodatek ze dne 5.1.2005 ke kolektivní smlouvě na r. 2005-2006 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 4),
26. příloha ze dne 1.2.2005 k dodatku ze dne 5.1.2005 ke kolektivní smlouvě na r. 2005-2006 mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 4),
27. kolektivní smlouva ze dne 30.6.2005 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 4),
28. dodatek ze dne 30.3.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 30.6.2005 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 4),
29. kolektivní smlouva ze dne 28.3.2003 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a výborem žalované 10),
30. kolektivní smlouva ze dne 23.3.2004 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a výbory žalované 10) a žalované 14),
31. kolektivní smlouva ze dne 21.3.2005 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a výbory žalované 10) a žalované 14),
32. kolektivní smlouva ze dne 26.3.2003 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 12),
33. dodatek ze dne 23.3.2003 ke kolektivní smlouvě ze dne 26.3.2003 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 12),
34. dodatek ze dne 31.3.2006 ke kolektivní smlouvě ze dne 26.3.2003 sjednaný mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalovanou 12),
35. kolektivní smlouva ze dne 18.12.2003 sjednaná mezi organizační složkou žalovaného 1) a žalobkyní".
Žalobu zdůvodnila zejména tím, že tyto kolektivní smlouvy a jejich dodatky byly uzavřeny v rozporu se zákonem č. 120/1990 Sb. "separátně jednotlivými odborovými organizacemi, v některých případech pouze jejich orgány" a "za zaměstnavatele jednotlivými územními odbornými pracovišti, která nemají samostatnou právní subjektivitu". Naléhavý právní zájem na určovací žalobě spatřuje původní žalobkyně v tom, že "všichni žalovaní jí svým jednáním ve vzájemné součinnosti již čtvrtým rokem znemožňují realizaci jejího zákonného práva účastnit se kolektivního vyjednávání a tedy i řádně vyvíjet svou činnost"; bude-li rozhodnuto, že "žalované odborové organizace nemají smluvně upraveny vztahy se svým zaměstnavatelem, neboť smluvní vztahy nastolené a odvozené z předmětných kolektivních smluv jsou pro jejich rozpor s právními předpisy neplatné ex tunc, budou žalovaní nuceni zahájit nové kolektivní vyjednávání, tentokrát již podle platných právních předpisů a za součinnosti dosavadní žalobkyně".
Obvodní soud pro Prahu 1 - poté, co usnesením ze dne 24.1.2007 č.j. 24.C 17/2005-102 z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení mezi žalobkyní a žalovanou 7) a co rozhodl, že mezi žalobkyní a žalovanou 7) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení - rozsudkem ze dne 28.2.2007 č.j. 24 C 17/2005-162 nejprve zastavil řízení mezi žalobkyní a žalovanou 14) a rozhodl, že "ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 14) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení", následně žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že původní žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ustanoveními napadených kolektivních smluv se strany řídily a "na jejich základě bylo i plněno"; i kdyby bylo žalobě vyhověno, neplynula by podle názoru soudu prvního stupně "z tohoto rozhodnutí povinnost žalovaným postupovat dále způsobem, jak si původní žalobkyně představuje, a případný spor z kolektivního vyjednávání by pak musel řešit soud na základě nové žaloby". Námitku žalovaných o nezpůsobilosti původní žalobkyně být účastníkem řízení s ohledem na způsob jejího označení v rozporu s vnitřními předpisy Odborového svazu státních orgánů a organizací odmítl s odůvodněním, že samotná tato skutečnost nezpochybňuje její právní subjektivitu.
K odvolání původní žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27.3.2008 č.j. 20 Co 122/2008-280 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co odmítl námitku, že by přísedící u soudu prvního stupně PhDr. J. M. byl vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci, se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že původní žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Uvedl, že původní žalobkyně ve svém odvolání "ani nevznesla konkrétní námitky, které by vyvracely důvody napadeného rozsudku, a její odvolání lze ve spojení s následným zpětvzetím žaloby označit za čistě účelový úkon", že původní žalobkyně "nepochybně sama nahlíží, že jí určení neplatnosti kolektivních smluv, uzavřených v minulé době, nemůže nijak prospět" a že, "pokud jí vznikla v souvislosti s jejich uzavíráním konkrétní újma, má právo domáhat se její nápravy žalobou na plnění". Jako zjevně nedůvodné a účelové odmítl rovněž procesní námitky původní žalobkyně, když "samotná otázka názvu původní žalobkyně je pro rozhodnutí o věci samé zcela podružná, neboť odvolací soud o právní způsobilosti žalobkyně nepochybuje".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala původní žalobkyně dovolání. Namítá, že "má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kolektivních smluv", že "je třeba odstranit stav právní nejistoty a ohrožení práva", že "všichni žalovaní ve vzájemné součinnosti ohrožují její právo, porušují při jednání se žalobkyní právní předpisy" a že "v takovém právně nejistém postavení nemůže u žalovaného vyvíjet svou činnost". Kdyby nedošlo k určení neplatnosti kolektivních smluv, "bude jí nadále znemožňována realizace jejího práva účastnit se kolektivního vyjednávání". Původní žalobkyni připadá protismyslné, aby "byla nucena žalovat o plnění z takto neplatných kolektivních smluv, když je nepochybné, že v takovém sporu by nebyla úspěšná a byla by povinna nést veškeré náklady soudního řízení. Původní žalobkyně současně poukázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 27 C 42/2007, v němž soud dospěl k závěru, že "pro rozhodování o určení neplatnosti kolektivní smlouvy je dána pravomoc Ministerstva práce a sociálních věcí ČR a nikoliv pravomoc soudů", a navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud dovolání původní žalobkyně odmítl. Souhlasil se soudy obou stupňů v tom, že původní žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti kolektivních smluv. Domnívá se, že jde o žalobu nedovolenou, která neslouží potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Také žalované 6), 8) a 9) uvedly, že se plně ztotožňují se závěry soudů obou stupňů o tom, že původní žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
V průběhu dovolacího řízení Nejvyšší soud ČR zjistil, že dosavadní žalobkyně Základní odborová organizace při správě státních hradů Bouzov a Šternberk (označovaná též jako Základní organizace ev.č. 20-0135-3805 Odborového svazu státních orgánů a organizací) zanikla. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.10.2010 č.j. 21 Cdo 1637/2009-350 bylo rozhodnuto, že na jejím místě bude pokračováno s Odborovou organizací pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu se sídlem v Bouzově č. 8, IČO 26991934; tato odborová organizace tím současně ztratila své dosavadní postavení vedlejšího účastníka, který vystupoval na straně žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. Pro závěr, zda je na určení právního vztahu nebo práva naléhavý právní zájem, je rozhodný stav v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí (§154 odst.1 o.s.ř.).
Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny a kde proto je právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba o plnění. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm.b) o.s.ř.
Zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, je vyloučeno, aby se zabýval věcí samou, tedy aby posuzoval, zda tu tvrzený právní vztah nebo právo vskutku je či není. I když žaloba o splnění povinnosti je založena na stejném právním vztahu nebo právu, nejedná se v řízení o ní o tentýž nárok nebo stav, a to již proto, že se soud věcí samou - s ohledem na nedostatek naléhavého právního zájmu - ani zabývat nemohl, a že závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadované určení nemá pro řízení o žalobě o splnění povinnosti žádný význam. Rozhodovací praxe soudů již dříve dospěla k závěru, že pravomocný rozsudek, jímž byla zamítnuta určovací žaloba pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, nevytváří překážku věci rozsouzené pro žalobu na plnění (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V projednávané věci soudy z uvedené ustálené judikatury soudů vycházely. Soudy v této souvislosti správně akcentovaly, že z požadovaného určení žalobkyně nemůže mít (objektivně vzato) prospěch a že z něho ani nemůže vyplývat pro žalované povinnost, aby postupovali při kolektivním vyjednávání způsobem, jaký si žalobkyně představuje. Ochranu právnímu postavení žalobkyně by bylo způsobilé ve vztahu k předmětným kolektivním smlouvám přinést pouze soudní rozhodnutí vydané o žalobě o splnění povinnosti [§80 písm.b) o.s.ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť vychází z ustálené judikatury soudů, a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. února 2011
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu