ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1766.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1766/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A. D. , zastoupené Mgr. Petrem Pazderou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, proti České republice - Archivu bezpečnostních složek se sídlem v Praze 3, Žižkov, Siwiecova č. 2428/2, IČO 75112817, o určení trvání pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 37/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2009, č. j. 14 Co 298/2009 - 61, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že „pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá“, a aby žalované byla uložena povinnost poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat. Žalobu odůvodnila zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 8. 1994 jí vznikl pracovní poměr k České republice - Ministerstvu vnitra se zařazením na systemizovaném pracovním místě archivář odboru archivnictví a spisové služby MV, že po celou dobu vykonávala činnosti, které podle ustanovení §13 zákona č. 181/2007 Sb. nyní patří do působnosti žalované, a že se proto ke dni 1. 2. 2008 stala v souladu s ustanovením §21 téhož zákona jejím zaměstnancem. Žalovaná (i Ministerstvo vnitra) ji však za svého zaměstnance nepovažuje a odmítá jí přidělovat práci, aniž by její pracovní poměr byl nějakým pracovně- právním způsobem ukončen.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 27. 1. 2009, č. j. 18 C 37/2008 – 35, určil, že pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou trvá, „řízení, aby žalovanému byla uložena povinnost poskytovat žalobkyni od 1. 2. 2008 plat“, zastavil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení 10.996,- Kč k rukám Mgr. Petra Pazdery. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobkyně byl založen pracovní smlouvou ze dne 31. 8. 1994, uzavřenou mezi žalobkyní a Českou republikou - Ministerstvem vnitra, že se tedy zaměstnavatelem žalobkyně stal stát (Česká republika) a že jak Ministerstvo vnitra, tak Archiv bezpečnostních složek, jsou organizačními složkami státu. Námitku žalované o nedostatku její pasivní legitimace ve sporu považoval za neopodstatněnou, neboť žaloba směřuje proti státu a stát (tj. Česká republika) se tak stal v souladu s ustanovením §90 o. s. ř. účastníkem řízení, aniž by přitom bylo - vzhledem k okolnostem projednávané věci – podstatné, „za jakou jeho organizační složku v daném případě považuje žalobkyně a potažmo ani soud, který je jinak povinen zjistit, která z organizačních složek je příslušná vystupovat v konkrétním sporu za stát, a kterou přibere (pokud se ho neúčastní již dříve) do řízení“. Protože v řízení nebylo žádnou ze stran sporu tvrzeno a natož pak prokázáno, že by existující a trvající pracovněprávní vztah žalobkyně k České republice byl ukončen nějakým ze způsobů, o kterých pojednává příslušný zákoník práce, a že by tedy v pracovněprávním vztahu žalobkyně vůči státu nastala nějaká obsahová změna, žalobkyně má stále stejného zaměstnavatele, tj. stát, a tedy její pracovní poměr k České republice dosud trvá. Okolnost, že vznikl Archiv bezpečnostních složek jako organizační složka České republiky, nemění nic na existenci pracovního poměru mezi žalobkyní a státem. Jde jen o to, kdo za stát jako organizační složka vystupuje, a tím je Archiv bezpečnostních složek.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2009, č. j. 14 Co 298/2009 – 61, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že „pracovní poměr žalobkyně u zaměstnavatele Česká republika - Archiv bezpečnostních složek“ trvá, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady odvolacího řízení 1.000,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů ke státu (České republice) se upíná k organizační složce státu a že tedy organizační složka státu je „zaměstnavatelem sui generis”. Nositelem práv a povinností z pracovněprávního vztahu je vždy organizační složka státu a nikoliv stát sám; v případě převodu organizační složky státu do jiné jeho organizační složky přecházejí práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu na přejímající organizační složku, nikoliv na stát jako takový. Vycházeje dále z toho, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť jak ministerstvo vnitra, tak žalovaná nepřidělují žalobkyni práci a žalovaná zamezila žalobkyni v přístupu na pracoviště, a vyřešení otázky, zda práva a povinnosti zaměstnavatele z pracovního poměru žalobkyně, založeného na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 8. 1994, přešla na žalovaného (jak tvrdí žalobkyně) nebo nikoli (jak tvrdí žalovaná), vytvoří do budoucna pevný právní základ pro právní vztahy účastníků tohoto řízení a předejde se tak možným dalším žalobám o splnění povinnosti, zabýval se důvodností žaloby z tohoto pohledu. Ustanovení §18 věty druhé zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, vyložil tak, že tam uvedený odkaz „legislativně technicky zapojuje do uvedeného zákona pouze výčet předpokladů“ pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů uvedený v §2 zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále též jen „lustrační zákon“). Odmítl proto úvahy žalobkyně, že předpoklady stanovené lustračním zákonem pro výkon funkcí ve státních orgánech lze uplatnit pouze jako podmínku pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů vedoucích pracovníků žalované, i závěr, že v případě nesplnění předpokladů §2 lustračního zákona pracovníky, vykonávajícími ke dni 1. 2. 2008 činnosti žalované, je namístě postup zaměstnavatele podle §14 lustračního zákona. Následky nevyhovění podmínkám §18 zákona č. 181/2007 Sb. (resp. §2 lustračního zákona) pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů totiž a contrario vyplývají z ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 181/2007 Sb. a spočívají v tom, že k přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu na žalovanou jako přejímající organizační složku státu nedojde. Pokud tedy zaměstnanec, vykonávající činnosti, které ke dni 1. 2. 2008 přešly na žalovanou, nesplnil v období od 12. července 2007 do 1. února 2008 předpoklady §18 zákona č. 181/2007 Sb., zůstává dále v pracovním poměru k dosavadnímu zaměstnavateli. Přestože tedy žalobkyně ke dni 1. 2. 2008 vykonávala podle svého pracovního zařazení činnosti, které od 1. 2. 2008 vykonává žalovaná, vzhledem k tomu, že nedoložila splnění předpokladů podle §18 věty druhé zákona č. 181/2007 Sb., uzavřel odvolací soud, že práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů žalobkyně a Ministerstva vnitra jako organizační složky státu nepřešla ke dni 1. 2. 2008 na organizační složku státu Archiv bezpečnostních složek a není namístě ani závěr, že pracovní poměr žalobkyně k zaměstnavateli Česká republika - Archiv bezpečnostních složek trvá.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud zužujícím způsobem aplikoval odkaz 4) k ustanovení §18 zákona č. 181/2007 Sb., když dovodil, že je to odkaz pouze na jednotlivé ustanovení lustračního zákona (ustanovení §2) a nikoliv na zákon jako takový, čímž obešel ustanovení §1 lustračního zákona, podle něhož tento zákon „stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním ....“. Podle dovolatelky z formulace ustanovení §18 tohoto zákona „lze učinit jednoznačný závěr, že v Archivu jsou kromě vedoucích pracovníků přímo podřízených řediteli i vedoucí pracovníci, kteří sice přímo řízeni ředitelem Archivu nejsou, ale nepochybně na ně lze vztahovat předpoklady stanovené v lustračním zákoně“; pracovní pozice žalobkyně v Archivu rozhodně nebyla funkcí obsazovanou volbou, jmenováním nebo ustanovováním. Kritizuje rovněž postup odvolacího soudu, který seznámil účastníky řízení se svým odlišným právním názorem na výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů ke státu, s tím, že nositelem práv a povinností z pracovněprávního vztahu je vždy organizační složka státu a nikoliv stát, že „dal účastníkům řízení v intencích citovaných ústavních nálezů možnost se k tomuto odlišnému právnímu názoru vyjádřit“ a že následně procesní strany seznámil se skutečností, že se bude zabývat splněním podmínek pro přechod práv a povinností podle §§21 odst. 1 a 18 zákona. Vytýká dále odvolacímu soudu, že „zjevně nekladl žádný důkazní význam“ dopisu ze dne 23. 1. 2008, který adresoval žalobkyni tehdejší ředitel Archivu Mgr. M. P., ani skutečnosti, že se žalobkyně dne 1. 2. 2008 dostavila na pracoviště žalované, několik hodin konala své pracovní povinnosti a teprve v odpoledních hodinách téhož dne došlo k sepsání úředního záznamu, odebrání průkazu ke vstupu a pod pohrůžkou násilí musela žalobkyně pracoviště opustit. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“ a dovolání zamítl, neboť odvolací soud věc správně posoudil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (dovolatelka skutková zjištění soudů v tomto směru nenapadá), že žalobkyni vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 8. 1994 pracovní poměr k České republice - Ministerstvu vnitra se zařazením na systemizovaném pracovním místě archivář odboru archivnictví a spisové služby MV, že až do 31. 1. 2008 vykonávala činnosti, které podle ustanovení §13 zákona č. 181/2007 Sb. nyní patří do působnosti žalované. Žalovaná jí však dne 1. 2. 2008 sdělila, že ji za svoji zaměstnankyni nepovažuje, neboť žalobkyně odmítla předložit tzv. lustrační osvědčení vydané podle zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky (dále též jen „zákon č. 451/1991 Sb.“), se sdělením, že nesplňuje předpoklady stanovené uvedeným zákonem pro vydání osvědčení, z pracoviště ji vykázala a práci jí nepřiděluje.
Za uvedené situace řešil odvolací soud otázku, zda se žalobkyně stala či nestala zaměstnankyní žalované, tedy výkladu ustanovení §21 odst. 1 zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů (dále též jen „zákon“).
Podle ustanovení §344 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zák. práce), stanoví-li zvláštní právní předpis, že se část organizační složky státu převádí do jiné organizační složky státu, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů týkajících se této části organizační složky státu na přejímající organizační složku státu. Převádí-li se podle rozhodnutí zřizovatele v souvislosti se změnou zřizovací listiny část organizační složky státu do jiné organizační složky státu, přechází výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů týkajících se této části organizační složky státu na přejímající organizační složku státu.
Podle ustanovení §1 zákona tento zákon upravuje zřízení a činnost Ústavu pro studium totalitních režimů (dále jen „Ústav“) a Archivu bezpečnostních složek (dále jen „Archiv“), požadavky na zaměstnance Ústavu a Archivu a podmínky předání dokumentů z období komunistické totalitní moci Archivu.
Podle ustanovení §21 odst. 1 zákona, výkon práv a povinností z pracovněprávních vztahů zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce v Ministerstvu vnitra, Ministerstvu obrany včetně Vojenského zpravodajství, Ministerstvu spravedlnosti, Bezpečnostní informační službě, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Policii České republiky - Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu přechází k prvnímu dni sedmého kalendářního měsíce následujícího po dni vyhlášení tohoto zákona na Archiv, pokud tito zaměstnanci vykonávají činnosti, které ode dne účinnosti tohoto zákona vykonává Archiv, a pokud splňují podmínky podle §18.
Podle ustanovení §18 zákona vedoucím zaměstnancem Ústavu přímo podřízeným řediteli a vedoucím zaměstnancem Archivu přímo podřízeným řediteli Archivu se může stát pouze osoba spolehlivá a bezúhonná. U ostatních zaměstnanců Ústavu a Archivu se vyžaduje splnění předpokladů pro výkon funkce ve státních orgánech podle zákona o některých dalších předpokladech pro výkon funkce ve státních orgánech4). Odkaz 4) pod čarou u uvedeného ustanovení zní: Zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Jak správně uvedl již odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, ustanovení §18 zákona rozvíjí a doplňuje podmínky, za nichž se jinak v souladu s ustanovením §344 odst. 1 zák. práce zaměstnanec při převodu části organizační složky státu do jiné organizační složky státu stává zaměstnancem této jiné organizační složky státu. Souhlasit lze také s tím, že §18 zákona rozlišuje dvě skupiny zaměstnanců Ústavu a Archivu. První tvoří pouze vedoucí zaměstnanci přímo podřízení řediteli Ústavu nebo Archivu, a u nich klade jako dodatečný požadavek „spolehlivost a bezúhonnost“; obě tyto kategorie, včetně způsobu jejich prokázání jsou dále rozvinuty v ustanovení §19 zákona. Ve druhé skupině jsou všichni „ostatní zaměstnanci“ Ústavu a Archivu. U nich se jako dodatečný požadavek vyžaduje „splnění předpokladů pro výkon funkce ve státních orgánech podle zákona o některých dalších předpokladech pro výkon funkce ve státních orgánech4)“.
S dovolatelkou lze souhlasit v tom, že odkaz 4) pod čarou u ustanovení §18 zákona se nevztahuje toliko na „výčet předpokladů pro přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uvedený v §2 lustračního zákona“ (zákona č. 451/1991 Sb.). Logicky se musí vztahovat např. i na ustanovení §4 zákona č. 451/1991 Sb. o dokládání skutečností uvedených v §2 téhož zákona a další ustanovení, jež splnění předpokladů pro výkon funkce ve státních orgánech upravují. Názor dovolatelky, že dodatečný požadavek uvedený ve větě druhé ustanovení §18 zákona se vztahuje toliko na „vedoucí zaměstnance, kteří nejsou přímo řízeni ředitelem Archivu“, neboť z ustanovení §1 zákona č. 451/1991 Sb. vyplývá, že „. . . stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním . . .“, však správný není. Dovolatelka totiž přehlíží, že odkaz na zákon č. 451/1991 Sb. v ustanovení §18 větě druhé zákona se vztahuje na všechny „ostatní zaměstnance“, s výjimkou těch, kteří jsou vymezeni ve větě první téhož ustanovení. Jak výše uvedeno, zákon tak rozlišuje toliko dvě skupiny zaměstnanců: vedoucí zaměstnance přímo podřízené řediteli Ústavu nebo Archivu a ostatní zaměstnance; kategorii „vedoucí zaměstnanci, kteří nejsou přímo řízeni ředitelem Archivu“, zákon nezná. O tom ostatně svědčí i důvodová zpráva k §11 zákona, podle které „Spolehlivost a bezúhonnost musí prokazovat všichni členové Rady, ředitel Ústavu, jeho zástupce a další vedoucí zaměstnanci (vedoucí pracovišť), kteří budou podle organizačního řádu přímo podřízeni řediteli Ústavu. U ostatních zaměstnanců se vyžadují předpoklady ukládané tzv. lustračním osvědčením. Výjimkou jsou tzv. mladší zaměstnanci, u kterých je prokazování minulostního nezatížení nedůvodné.“ Jinak řečeno, ustanovení §18 věty druhé zákona jen rozšiřuje působnost zákona č. 451/1991 Sb. vymezenou v jeho ustanovení §1 o „ostatní zaměstnance“ Ústavu a Archivu. To, že se zákon č. 451/1991 Sb. vztahuje na všechny ostatní zaměstnance vyplývá ostatně i z porovnání předpokladů pro výkon funkce vedoucího zaměstnance přímo podřízeného řediteli Ústavu nebo Archivu, jak jsou uvedeny v §19 zákona, a předpokladů, jež vyplývají pro všechny ostatní zaměstnance z ustanovení §2 zákona č. 451/1991 Sb., neboť požadavky kladené na vedoucí zaměstnance přímo podřízené řediteli Ústavu nebo Archivu a výslovně upravené v zákoně jsou nepochybně přísnější.
Správnost závěrů odvolacího soudu nemůže zvrátit ani tvrzení dovolatelky, že odvolací soud „zjevně nekladl žádný důkazní význam“ dopisu ze dne 23. 1. 2008, který adresoval žalobkyni tehdejší ředitel Archivu Mgr. M. P., ani skutečnosti, že se žalobkyně dne 1. 2. 2008 dostavila na pracoviště žalované, několik hodin konala své pracovní povinnosti a teprve v odpoledních hodinách téhož dne došlo k sepsání úředního záznamu, odebrání průkazu ke vstupu a pod pohrůžkou násilí musela žalobkyně pracoviště opustit. Okolnost, zda žalobkyně obdržela přede dnem 1. 2. 2008 dopis, z jehož obsahu dovozovala (a mohl se to domnívat i pisatel), že se v souladu s ustanovením §21 zákona stane ke dni 1. 2. 2008 zaměstnankyní žalované a že dokonce uvedeného dne byla vpuštěna na pracoviště, nemůže nic změnit na tom, že nesplňovala podmínku stanovenou ustanovením §18 věty druhé zákona, potažmo zákona č. 451/1991 Sb. Jde totiž o kogentní ustanovení zákona (požadavek), které nemohou změnit (pominout, obejít) účastníci pracovněprávního vztahu, na něž takové ustanovení dopadá. Jinak řečeno účastníci nemohou svojí vůlí založit právní vztah, jestliže to kogentní ustanovení zákona vylučuje.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu