ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1884.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1884/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. Arch. M. K. , zastoupeného Mgr. Kryštofem Jankem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 10, proti žalovanému Ing. L. P. , o určení dědického práva, o žalobě pro zmatečnost, podané žalobcem proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. července 2008, č.j. 8 Co 335/2008-188, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 25 C 11/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. října 2009, č.j. 1 Co 62/2009-56, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21.10.2009, č.j. 1 Co 62/2009-56, jímž bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.11.2008, č.j. 25 C 11/2008-25, kterým bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost (tak, že se žaloba zamítá), není přípustné podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost, které by bylo odvolacím soudem zrušeno) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst.1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že zmatečnostní důvod podle §229 odst. 4 o.s.ř. není dán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.5.2004, sp.zn. 21 Cdo 13/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 115, ročník 2004; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9.2.2006, sp.zn. 21 Cdo 1217/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 22.12.2006, sp.zn. IV. ÚS 249/06, odmítl; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.6.2010, sp.zn. 21 Cdo 5003/2008). Napadené usnesení odvolacího soudu tedy nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v plném rozsahu“, z čehož je zřejmé, že dovolání směřuje i proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, který má z hlediska formy rozhodnutí povahu usnesení (srov. §167 odst. 1 o.s.ř.). V této části není dovolání rovněž přípustné (srov. §237 až §239 o.s.ř.), a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení nebo o výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.1.2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu