ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.1918.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 1918/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Šebka, Ph.D. v právní věci žalobců a) J. B. a b) M. B. , obou zastoupených JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 484, proti žalovanému Ing. D. H. , zastoupenému JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 126/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 10. listopadu 2009 č.j. 23 Co 210/2009-557, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 30.6.2000 proti žalovanému a proti J. D., a změněnou se souhlasem soudu prvního stupně domáhali, aby bylo určeno, že jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí označených jako "dům čp. 350 na st.p.č. 382/1, pozemku st.p.č. 382/1, garáže na st.p.č. 381 a pozemku st.p.č. 381, vše v k.ú. Holice v Čechách, obci Holice na okrese Pardubice," každý ideální polovinou. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že K. V. přislíbil žalobci a) půjčit 300.000,- Kč z půjčky, kterou mu poskytne žalovaný, jestliže žalobci budou "za půjčku ručit svými nemovitostmi". Žalobci proto uzavřeli dne 24.10.1995 zástavní smlouvu, jíž dali předmětné nemovitosti do zástavy k zajištění pohledávky z půjčky ve výši 945.600,- Kč, kterou žalovaný poskytl K. V.; posléze (v dohodě ze dne 27.3.1996) žalobci zmocnili žalovaného, aby k uspokojení své pohledávky zastavené nemovitosti prodal. Podle názoru žalobců je kupní smlouva ze dne 30.6.1997, kterou žalovaný prodal zastavené nemovitosti J. D., neplatná, neboť překročil rozsah zmocnění.
Žalovaný a J. D. namítali, že kupní smlouva ze dne 30.6.1997 je platným právním úkonem, Pro případ, kdyby soud žalobě vyhověl, podal žalovaný vzájemnou žalobu, kterou se domáhal určení, že předmětné nemovitosti jsou "zatíženy zástavním právem pro pohledávku 945.600,- Kč ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalovaným a K. V., ve prospěch žalovaného".
Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 13.1.2003 č.j. 6 C 126/2000-230 zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby řízení proti žalovanému a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 15.629,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Všetečky; k odvolání žalobců bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7.4.2003 č.j. 23 Co 163/2003-236 potvrzeno a rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 8.7.2003 č.j. 6 C 126/2000-270 vůči J. D. určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky "domu čp. 350 na st.p.č. 382/1, pozemku st.p.č. 382/1, garáže na st.p.č. 381 a pozemku st.p.č. 381, vše v k.ú. Holice v Čechách, obci Holice na okrese Pardubice, a to každý v rozsahu jedné ideální poloviny", a rozhodl, že J. D. je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 44.250,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé, a rozsudkem ze dne 4.1.2005 č.j. 6 C 126/2000-323 zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o určení, že "nemovitosti, a to dům čp. 350 na st.p.č. 382/1, pozemek st.p.č. 382/1, garáž na st.p.č. 381 a pozemek st.p.č. 381 jsou zatíženy zástavním právem pro pohledávku 945.600,- Kč ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalovaným a K. V.", a rozhodl, že žalobci a J. D. vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 12.150,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé.
K odvolání žalovaného a J. D. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13.7.2005 č.j. 23 Co 157/2004-362 rozsudky soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích o určení podílového spoluvlastnictví žalobců a o náhradě nákladů řízení mezi žalobci a J. D. a zrušil ve výrocích, v nichž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného o určení zástavního práva a v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení o vzájemné žalobě, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že odvolání J. D. proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného, se odmítá a že J. D. je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobcům "oprávněným každý z nich v rozsahu jedné poloviny" 14.369,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé. K dovolání J. D. a žalovaného podanému proti tomuto rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 3.7.2007 č.j. 21 Cdo 2037/2006-426 rozhodl tak, že dovolání J. D. a žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení o určení vlastnického práva žalobců mezi žalobci a J. D., kterým bylo odmítnuto odvolání J. D. proti rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v části, v níž bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě žalovaného a o náhradě nákladů řízení uvedených v doplňujícím rozsudku soudu prvního stupně, a věc v tomto rozsahu byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobci a J. D., se odmítají, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobců, se odmítá, že dovolání J. D. proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o určení vlastnictví žalobců, se zamítá a že ve vztahu mezi žalobci a J. D. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 22.11.2007 č.j. 6 C 126/2000-461 zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o určení, že "nemovitosti, a to dům č.p. 350 na st. p. č. 382/1, pozemek st. p.č. 382/1, garáž na st. p.č. 381 a pozemek st. p.č. 381, jsou zatíženy zástavním právem pro pohledávku 945.600,- Kč ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalovaným a K. V., ve prospěch žalovaného", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 22.045,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé. Dospěl k závěru, že žalovaný nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm.c) o.s.ř., neboť jím nelze "odstranit nejistotu v právním postavení zástavního věřitele nebo zástavního dlužníka nebo zamezit ohrožení jejich práv". Dokazováním bylo navíc zjištěno, že "půjčka, která měla být zajištěna zástavním právem ve výši 945.600,- Kč, nevznikla" a že proto nemovitosti nemohou být zatíženy zástavním právem ve prospěch takové pohledávky.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 30.9.2008 č.j. 23 Co 110/2008-501 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalovaný má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, přičemž otázka, zda byla K. V. poskytnuta půjčka ve výši 945.600,- Kč nebo v nižší výši, může být "posuzována v rámci požadavku na splnění platební povinnosti, a že "bude třeba v dalším průběhu řízení zvážit na základě již poměrně obsáhlého dokazování otázku vzniku pohledávky, tedy zda a v jaké výši pohledávka vznikla a především, zda nadále trvá a dále pak okolnosti související se vznikem zástavy".
Okresní soud v Pardubicích poté rozsudkem ze dne 23.2.2009 č.j. 6 C 126/2000-529 znovu zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o určení, že "nemovitosti, a to dům č.p. 350 na st. p. č. 382/1, pozemek st. p.č. 382/1, garáž na st. p.č. 381 a pozemek st. p.č. 381, jsou zatíženy zástavním právem pro pohledávku 945.600,- Kč ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalovaným a K. V., ve prospěch žalovaného", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 85.353,- Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé. Poté, co dovodil, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem, soud prvního stupně z provedeného dokazování zjistil, že "žalobci a) byl K. V. dán příslib na půjčku, a to z finančních prostředků, které získá z půjčky, jež mu poskytne žalovaný, a že, ačkoliv žalobci podepsali dne 24.10.1995 k zajištění pohledávky žalovaného za K. V. smlouvu o zřízení zástavního práva ke svým nemovitostem, K. V. žalobci slibovanou půjčku neposkytl a ze smlouvy o půjčce neplnil", a uzavřel, že "zástavní právo ve smyslu tak, jak bylo žalovaným tvrzeno, platně nevzniklo, neboť pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo, ve skutečnosti platně nevznikla, a proto tu není zástavní právo".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 10.11.2009 č.j. 23 Co 210/2009-557 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že "nemovitosti žalobců, a to dům č.p. 350 na stavební parcele č. 328/1, stavební parcela 382/1, garáž na stavební parcele č. 381 a stavební parcela č. 381, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. 675 pro obec Holice, v k.ú. Holice v Čechách, jsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalovaného pro pohledávku 945.600,- Kč ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi žalovaným a K. V.", a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 90.347,50 Kč (každý ze žalobců jednou polovinou) a na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.879,- Kč (každý ze žalobců jednou polovinou), vše k rukám advokáta JUDr. Jiřího Všetečky. Poté, co dovodil, že mezi žalovaným a žalobci byla dne 24.10.1995 platně uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem (ve smlouvě byly řádně vymezeny nemovitosti - předmět zástavního práva a pohledávka, která je zástavním právem zajišťována, a zástavní právo bylo vloženo do katastru nemovitostí), že mezi žalovaným a dlužníkem K. V. byla platně uzavřena smlouva o půjčce a finanční prostředky byly ze strany věřitele dlužníku předány (žalovaný předložil smlouvu o půjčce uzavřenou s dlužníkem K. V. dne 24.10.1995, ve které je uvedeno, že poskytuje dlužníku půjčku ve výši 945.600,- Kč, že prostředky byly složeny věřitelem k rukám dlužníka, že budou vráceny do 10.1.1996 a že půjčená částka se neúročí) a že byla splněna "reálná povaha smlouvy o půjčce", i když nebyla dlužníku předána celá částka 945.600,- Kč, ale částka nižší 600.000,- Kč až 650.000,- Kč nebo 800.000,- Kč, odvolací soud uzavřel, že ve prospěch žalovaného bylo na předmětných nemovitostech zřízeno zástavní právo. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že nebylo prokázáno, jaká "konkrétní částka" byla K. V. předána, popř. zda je neplatná smlouva v části sjednaných úroků, neboť zjišťování "výše aktuálního dluhu obligačního dlužníka spadá až do fáze případné realizace zástavního práva"; smyslem určení zástavního práva je odstranit stav nejistoty v otázce zatížení předmětných nemovitostí, a nikoliv řešit "závazkový vztah, který má být tímto zástavním právem zajištěn".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají v první řadě, že K. V. měla být podle smlouvy ze dne 24.10.1995 poskytnuta půjčka ve výši 945.600,- Kč s tím, že "půjčená částka bude věřiteli vrácena nejpozději do 10.1.1996 a tato se neúročí", že mu však ve skutečnosti částka 945.600,- Kč nikdy nebyla předána (dokazováním nebylo zjištěno, jaká částka byla skutečně půjčena) a že částka 945.600,- Kč nemohla představovat "půjčenou částku i s úroky"; kdyby totiž byla půjčka "hodnocena jako úročná", muselo by být vzato v úvahu, že úroková výše byla nepřiměřená a odporující dobrým mravům a že by proto taková smlouva musela být "neplatná jako celek i proto, že ujednání o úrocích nelze oddělit od ostatního obsahu". Podle názoru dovolatelů "lze mít pochybnosti o ujednání, k jaké půjčce (v jaké výši) se zástavní právo váže", dovozují, že "smlouva o půjčce nikdy nevznikla" a že proto nemohlo vzniknout ani zástavní právo ve prospěch žalovaného pro pohledávku 945.600,- Kč. Žalobci mají za to, že odvolací soud napadeným rozsudkem také "rozhodl o výši pohledávky zajištěné zástavním právem, přestože sám uzavřel, že provedenými důkazy bylo postaveno na jisto, že půjčka ve shora uvedené výši poskytnuta nebyla", a že "odvolací soud svým rozhodnutím založil další sporné řízení", v němž "žalobci budou muset znovu prokazovat, že částka 945.600,- Kč nebyla dlužníkovi nikdy poskytnuta, nebo že poskytnutá částka byla částečně splacena poskytnutím osobního automobilu Mercedes v hodnotě 350.000,- Kč". Žalobci navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 24.10.1995, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb. a č. 118/1995 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.5.1996 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Z akcesorické povahy zástavního práva dále vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla. Nebyly-li prostředky poskytnuty v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě, pak z toho vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové pohledávky, v jaké výši byly prostředky skutečně poskytnuty.
Podle ustanovení §657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004 sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, který byl uveřejněn pod č. 110 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dokazováním před soudy bylo zjištěno, že žalovaný poskytl dne 24.10.1995 K. V. půjčku ve výši 600.000,- Kč až 650.000,- Kč nebo 800.000,- Kč a že zbývající finanční prostředky do částky 945.600,- Kč uvedené v zástavní smlouvě ze dne 24.10.1995 představovaly (měly představovat) "úroky z poskytnuté půjčky". Protože zajišťovaná pohledávka ve skutečnosti vznikla (k půjčce poskytnuté žalovaným K. V. opravdu došlo, i když možná v menším rozsahu, než se uvádí v zástavní smlouvě), dospěl odvolací soud ke správnému závěru, že zástavní smlouva ze dne 24.10.1995 byla platným právním úkonem a že podle ní vzniklo zástavní právo. Jak výše uvedeno - a jak správně dovodil i odvolací soud - nebyla-li půjčka poskytnuta v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě ze dne 24.10.1995, potom platí, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové půjčky (v takové výši), kterou žalovaný opravdu K. V. poskytl. Předmětem tohoto řízení - jak vyplývá ze vzájemné žaloby žalovaného - bylo určení, že nemovitosti žalobců jsou zatíženy zástavním právem, pro něž je významné zejména to, zda zástavní právo platně vzniklo a na nemovitostech žalobců "dále vázne", a nikoliv také okolnost, jak vysoká je zajištěná pohledávka.
Důvodná není ani námitka dovolatelů, že by "soud výrokem, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalovaného pro pohledávku 945.600,- Kč, rozhodl o výši pohledávky zajištěné zástavním právem", neboť, jak uvedeno výše, otázku, pro jak vysokou pohledávku bylo zástavní právo zřízeno, nelze řešit na základě žaloby o určení, zda tu zástavní právo je či není, když pro ně není právně významná; údaj o výši zajištěné pohledávky tu slouží výlučně k označení sporného zástavního práva. Rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že nemovitosti žalobců jsou zatíženy zástavním právem ve prospěch žalovaného pro pohledávku 945.600,- Kč ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalovaným a K. V., navíc není způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy; takovým rozhodnutím může být výlučně rozhodnutí, které ukládá povinnost zástavnímu dlužníku zaplatit zajištěnou pohledávku (popřípadě její příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Není proto důvodné ani tvrzení žalobců, že "odvolací soud svým rozhodnutím založil další sporné řízení". Kdyby žalovaný chtěl cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) realizovat předmětné zástavní právo, musel by podat žalobu o zaplacení pohledávky, která je zajištěna předmětným zástavním právem, s tím, že uspokojení této pohledávky se může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy, a v tomto řízení by teprve soud mohl řešit otázku, jak vysoká je pohledávka, pro níž bylo zástavní právo zřízeno, případně zda tato pohledávka nebyla již částečně uhrazena.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolateli tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou (další) vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní, a proto na náhradu nákladů řízení nemají právo, a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu