ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.202.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 202/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Obce Zátor se sídlem obecního úřadu v Zátoru č. 107, IČO 00296473, zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Dr. E. Beneše č. 1497/21, proti žalovanému MATE SLOVAKIA spol. s r. o. se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Záruby č. 6, IČO 31448682, zastoupenému JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Přerově, Čechova č. 2, o určení, že „ze zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo“, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 153/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. května 2009, č. j. 56 Co 49/2008-192, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5.760,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Květoslava Hlíny, advokáta se sídlem v Přerově, Čechova č. 2.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně, původně proti žalovanému ALTEC INVEST spol. s r.o. se sídlem ve Zlíně, Lešetín č. I/659, IČO 60746700), aby bylo určeno, že zástavní smlouva „č. 3493-03 k nemovitostem, uzavřená mezi obcí Zátor a Velkomoravskou bankou a. s. dne 17. 11. 1993“, je neplatná, že „žalobkyně není zástavním dlužníkem“ a že „ze zástavní smlouvy k nemovitostem č. 3493-03 uzavřené mezi obcí Zátor a Velkomoravskou bankou a. s. dne 17. 11. 1993, nevzniklo zástavní právo k nemovitostem, a to k budově č. pop. 107 - občanská vybavenost s pozemkem p. č. St. 148- zastavěná plocha a nádvoří, které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 216 pro k. ú. Zátor, obec Zátor, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský Kraj, Katastrální pracoviště Krnov, a dále k budově č. pop. 93 - občanská vybavenost s pozemkem p. č. St. 140 zastavěná plocha a nádvoří, a k budově č. pop. 219 - občanská vybavenost s pozemkem p. č. St. 314 - zastavěná plocha a nádvoří, které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 229 pro k. ú. Loučky u Zátoru, obec Zátor u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že „při uzavírání zástavní smlouvy ze dne 17. 11. 1993 nepředcházely úkony, které vyžadoval tehdy platný zákon o obcích“.
Okresní soud v Bruntále – poté, co usnesením ze dne 16. 6. 2005, č. j. 12 C 153/2003-54, připustil, aby žalovaný ALTEC INVEST spol. s r.o. se sídlem ve Zlíně, Lešetín č. I/659, IČO 60746700 z řízení vystoupil a na jeho místo vstoupila společnost MATE SLOVAKIA spol. s r. o. se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Záruby č. 6, IČO 31448682 – rozsudkem ze dne 10. 9. 2007, č. j. 12 C 153/2003-114, určil, že „ze zástavní smlouvy k nemovitostem č. 3493-03 uzavřené mezi obcí Zátor a Velkomoravskou bankou a. s. dne 17. 11. 1993, nevzniklo zástavní právo k nemovitostem, a to k budově č. pop. 107 - občanská vybavenost s pozemkem p. č. St. 148- zastavěná plocha a nádvoří, které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 216 pro k. ú. Zátor, obec Zátor, u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský Kraj, Katastrální pracoviště Krnov, a dále k budově č. pop. 93 - občanská vybavenost s pozemkem p. č. St. 140 zastavěná plocha a nádvoří, a k budově č. pop. 219 - občanská vybavenost s pozemkem p. č. St. 314 - zastavěná plocha a nádvoří, které jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 229 pro k. ú. Loučky u Zátoru, obec Zátor u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Krnov“, žalobu, aby bylo určeno, že zástavní smlouva „č. 3493-03 k nemovitostem, uzavřená mezi obcí Zátor a Velkomoravskou bankou a. s. dne 17. 11. 1993“, je neplatná, a aby bylo určeno, že žalobce není zástavním dlužníkem, zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V první řadě dovodil, že na požadovaném určení, že z uvedené zástavní smlouvy nevzniklo zástavní právo, má žalobkyně naléhavý právní zájem, neboť v případě úspěchu s touto žalobou by žalobkyně dosáhla výmazu vyznačeného zástavního práva z katastru nemovitostí. Při posuzování platnosti zástavní smlouvy č. 3493-03 uzavřené dne 17. 11. 1993 mezi žalobkyní a Velkomoravskou bankou a. s. vyšel z toho, že „tak zásadní rozhodnutí obecního zastupitelstva, jakým je zastavení nemovitého majetku, musí být učiněno v písemné formě“, a dovodil, že pouhá vědomost členů tehdejšího obecního zastupitelstva o jednání obce, zastupované starostou, se společností BISMARCK s. r. o. a o záměru uzavřít zástavní smlouvu, tvrzená jednotlivými členy zastupitelstva, nemůže žádným způsobem nahradit absentující právní úkon obecního zastupitelstva vyjadřující vůli tohoto orgánu k uzavření konkrétní zástavní smlouvy s konkrétním peněžním ústavem týkající se konkrétních nemovitostí. Výslovné určení, že zástavní smlouva je neplatná, přímo ve výroku rozsudku považoval za nadbytečné, stejně jako určení, že žalobkyně není zástavním dlužníkem, neboť tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že zástavní právo na základě smlouvy nevzniklo; v této části proto žalobu zamítl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 5. 2009, č. j. 56 Co 49/2008-192, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části o věci samé změnil tak, že žalobu, aby bylo určeno, že „ze zástavní smlouvy ze dne 17. 11. 1993 nevzniklo zástavní právo k nemovitostem zapsaným na LV č. 216 pro k. ú. a obec Zátor, tj. k budově č. p. 107 - občanská vybavenost na pozemku parc. č. St. 148 - zastavěná plocha a nádvoří včetně tohoto pozemku, a na LV č. 229 pro k. ú. Loučky u Zátoru, obec Zátor, tj. k budově č. p. 93 - občanská vybavenost na pozemku parc. č. St. 140 - zastavěná plocha a nádvoří a k budově č. p. 219 - občanská vybavenost na pozemku p. č. St. 314 - zastavěná plocha a nádvoří, včetně těchto pozemků“, zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému k rukám „jeho advokáta“ na náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně 14.627,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 29.100,- Kč a České republice „na účet Okresního soudu v Bruntále“ na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.180,- Kč. Po doplnění dokazování výslechem svědků (bývalých členů obecního zastupitelstva) a „podstatným obsahem spisů“ Policie ČR o vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu bývalým starostou žalobkyně č. ČTS: ORBR-244/KR-OHK-2003 a č. ORBR-23/KR-HK-2005 - dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně - k závěru, že uzavření zástavní smlouvy k poskytnutí záruky za úvěr pro společnost BISMARCK s. r. o. bylo zastupitelstvem žalobkyně projednáno, že zastavení nemovitostí ve vlastnictví obce bylo schváleno a že podpisem zástavní smlouvy byl pověřen tehdejší starosta obce Mgr. Š.. Protože o „existenci dobré víry žalovaného při uzavírání zástavní smlouvy není důvod pochybovat“, uzavřel, že došlo k uzavření platné zástavní smlouvy k zajištění pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem společností BISMARK s. r. o. a že požadavek žalobce na určení, že ze zástavní smlouvy ze dne 17. 11. 1993 zástavní právo k označeným nemovitostem nevzniklo, neobstojí.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že zástavní smlouvu č. 3493-03 ze dne 17. 11. 1993 zastupitelstvo žalobkyně nikdy neschválilo, že tehdejší starosta nebyl zmocněn tuto zástavní smlouvu podepsat a že žalobkyně prokázala, že „pro absenci souhlasu obecního zastupitelstva s tímto úkonem“ je uvedená zástavní smlouva neplatná. Nesouhlasí s tím, jak odvolací soud zhodnotil provedené důkazy, neboť ze zápisu z jednání obecního zastupitelstva žalobkyně ze dne 4. 10. 1993 se podává pouze to, že do zástavy budou dány nemovitosti žalobkyně, aniž se uvádí které a za jakých podmínek [obsah usnesení (zápisu) ze dne 4. 10. 1993 je tak neurčitý], a že se tak má stát pouze na dobu jednoho roku; tomu však neodpovídá obsah zástavní smlouvy. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
K „doplnění dovolání“ žalobkyně ze dne 22. 9. 2010 dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolací důvody lze měnit a doplňovat jen po dobu trvání lhůty k dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.).
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, případně zamítnuto, neboť podle jeho přesvědčení bylo v řízení prokázáno, že obecní zastupitelstvo žalobkyně dalo k zastavení souzených nemovitostí souhlas.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že dovolání podává z důvodu, že „toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, tedy že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jejích námitek není kritika právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka zejména namítá, že zástavní smlouvu č. 3493-03 ze dne 17. 11. 1993 „zastupitelstvo žalobkyně nikdy neschválilo“ a že tehdejší starosta „nebyl zmocněn k podpisu této zástavní smlouvy“, a nesouhlasí s tím, jak odvolací soud zhodnotil provedené důkazy, neboť „v usnesení ze dne 4. 10. 1993 není sebemenší zmínka o tom, které nemovitosti a za jakých podmínek se dávají do zástavy“, ale že z něj „vyplývá omezení platnosti zástavy na 1 rok“, čemuž však neodpovídá obsah zástavní smlouvy. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalobkyně z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne.
Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Přisuzování hodnoty pravdivosti jednotlivým důkazům se děje jejich zhodnocením jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Myšlenkové závěry o pravdivosti či nepravdivosti důkazů, k nimž soud dospěl, proto nepředstavují akt libovůle soudu a nejsou ani věcí pouhého osobního dojmu, či obecné úvahy. Vnitřní přesvědčení o nepravdivosti (nevěrohodnosti) svědecké výpovědi je výsledkem logického myšlenkového postupu vycházejícího z posouzení objektivních skutečností vnějšího světa (skutkových okolností) zjištěných v konkrétní projednávané věci, jako kupříkladu z rozporů ve výpovědi svědka, jakož i z rozporů mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, ze způsobu jeho výpovědi, z jeho osobního (nikoli z obecně postulovaného) vztahu k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že „uzavření zástavní smlouvy k poskytnutí záruky za úvěr pro společnost BISMARCK s. r. o. bylo zastupitelstvem žalobkyně projednáno“, že „zastavení nemovitostí ve vlastnictví obce bylo schváleno“ a že "podpisem zástavní smlouvy byl pověřen tehdejší starosta obce Mgr. Š.“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z listinných důkazů – spisů Policie ČR o vyšetřování podezření ze spáchání trestného činu bývalým starostou žalobkyně č. ČTS: ORBR-244/KR-OHK-2003 a č. ORBR-23/KR-HK-2005 a smlouvy o tichém společenství uzavřené dne 5. 11. 1993 mezi společností BISMARCK s. r. o. a žalobkyní, jakož i z obsahu výpovědí svědků - bývalých členů obecního zastupitelstva M. K., J. K., MVDr. I. S., Ing. Z. K., H. R., P. Š., E. B., V.P. a Mgr. J. Š.), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil (časový odstup od data události, o které svědci vypovídali). Odvolací soud důvodně akcentoval, že žalobkyně zastavením nemovitostí „sledovala své další majetkové zájmy (viz účast na podnikání společnosti BISMARCK s. r. o. v podobě tichého společenství za úplatu)“, jakož i to, že žalobkyně ještě v roce 1997, „tedy po 4 letech od uzavření zástavní smlouvy, její neplatnost při jednání se zástavním věřitelem – Velkomoravskou bankou a. s. nenamítala“ a že „do podání žaloby k datu 15. 5. 2003 žalobkyně neplatnost zástavní smlouvy pro absenci souhlasu obecního zastupitelstva nezpochybnila“. Protože odvolací soud provedené důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř., mají skutková zjištění odvolacího soudu týkající se okolností uzavření zástavní smlouvy oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy vyšlo jinak najevo) je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Dovozuje-li dovolatelka jiné závěry (že zástavní smlouvu č. 3493-03 ze dne 17. 11. 1993 zastupitelstvo žalobkyně nikdy neschválilo a že tehdejší starosta nebyl zmocněn tuto zástavní smlouvu podepsat), činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů a ve skutečnosti tedy napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 4.500,- Kč [srov. §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Květoslav Hlína osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) ve výši 960,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 5.760,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu