ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2032.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2032/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené Mgr. Alešem Podrábským, advokátem se sídlem v Děčíně 1, Masarykovo náměstí č. 193/20, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října č. 3, o 5.000,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 8 C 358/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. prosince 2008, č. j. 36 Co 262/2008-118, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 18. 11. 2004 (změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 5.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši „dle nař. vl. č. 142/1994 Sb. z částky 5.000,- Kč za období od 1. 1. 2003 do zaplacení“. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že byla u žalované (jejích právních předchůdců) v pracovním poměru od 2. 9. 1985 ve funkci kuchařka a vedoucí školní jídelny, že dne 17. 10. 2002 obdržela výpověď z pracovního poměru s tím, že pracovní poměr měl skončit dne 31. 1. 2002, že však na základě její žaloby byla uvedená výpověď z pracovního poměru pravomocným rozhodnutím soudu určena neplatnou (když „v občanském soudním řízení bylo dne 14. 1. 2004 Krajským soudem v Liberci, č. j. 29 Co 177/2003, potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě, č. j. 7 C 65/2002, ze dne 16. 10. 2002“) a že žalobkyni v důsledku porušení právních povinností ze strany zaměstnavatele vznikla škoda spočívající v tom, že v roce 2002 neobdržela „další plat“, na který jí vznikl nárok. Žalovanou označila jako: „Česká republika - Ministerstvo financí, Letenská 15, 118 10 Praha 1“.
Žalobkyně v průběhu řízení – poté, co podáním ze dne 19. 3. 2007 navrhla, aby „do řízení vstoupil na místo dosavadní žalované jiný subjekt, a to krajský úřad“, a co ji Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 C 358/2004-33, vyzval, aby ve lhůtě 5 dnů „odstranila neurčitost svého návrhu z 19. 3. 2007 spočívající v nedostatečném označení účastníka, který má v řízení nahradit žalovanou Českou republiku, a v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností“ - třemi samostatnými podáními všemi datovanými dnem 30. 6. 2007 (označenými jako „Návrh na procesní úkon dle §107a o. s. ř.“) oznámila soudu, že po zahájení tohoto řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod povinnosti účastníka řízení (v tomto případě žalované); za takovou právní skutečnost označila „den nabytí právní moci rozsudku o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, č. j. 7 C 65/2002-29, potvrzeného rozsudkem odvolacího Krajského soudu v Liberci, č. j. 29 Co 177/2003-98“, tj. den 13. 2. 2004, který „změnil právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou v tom smyslu, že od tohoto dne bylo najisto určeno, že pracovní poměr nebyl ukončen platně a v důsledku toho je žalobkyně oprávněna požadovat náhradu škod vzniklých z neplatného rozvázání pracovního poměru“. Žalobkyně proto navrhla, aby na místo dosavadní žalované České republiky vstoupili do řízení jako žalovaní „Město Nový Bor, IČO 002260771“, „Základní škola Nový Bor, Generála Svobody 114, okres Česká Lípa, příspěvková organizace se sídlem Generála Svobody 114, IČO 72743964“, nebo „Krajský úřad Libereckého kraje, U Jezu 642/2a, 46180 Liberec 2“, s tím, že každý z nich je „jedním z možných nabyvatelů povinností po zaniklém okresním úřadu“.
Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 C 358/2004-46, návrh žalobkyně, aby na místo dosavadní žalované České republiky vstoupili do řízení jako žalovaní „Město Nový Bor, IČ: 00260771“, „Základní škola Nový Bor, Generála Svobody 114, okres Česká Lípa, příspěvková organizace, IČ: 72743964. sídlem Nový Bor, Generála Svobody 114“, „Krajský úřad Libereckého kraje, sídlem Liberec 2, U Jezu 642/2“, zamítl. Dospěl k závěru, že podmínky pro připuštění procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. nejsou splněny, neboť „není ničím prokázáno, že by k přechodu či převodu nároku došlo po zahájení řízení“. Za důvod pro zamítnutí návrhu na vstup Krajského úřadu Libereckého kraje považoval soud prvního stupně také skutečnost, že „jmenovanému úřadu zákon nepřiznává způsobilost vystupovat v dané věci před soudem jako účastník řízení (§19 o. s. ř. část věty za středníkem) a úřad samotný nemá způsobilost mít práva a povinnosti (nemá právní subjektivitu).
Okresní soud v České Lípě poté rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 C 358/2004-55, žalobu, „kterou se žalobkyně domáhá zaplacení 5.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši dle nař. vl. č. 142/1994 Sb. z částky 5.000,- Kč za období od 1. 1. 2003 do zaplacení“, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10.903,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela. Dospěl k závěru, že „žalobkyni nevznikl v roce 2002 nárok na další plat, protože neodpracovala potřebných 65 dnů, podobně jako jí nevznikl nárok na plat za dobu, kdy nepracovala“. Otázku pasivní legitimace žalované řešil „jen okrajově“ a dovodil, že „žalobkyně (jako zaměstnanec pracující ve školní jídelně základní školy, tedy zaměstnanec, jehož činnost přešla do působnosti krajského úřadu) minimálně ke dni 1. 1. 2003 přestala být zaměstnancem státu a stala se zaměstnancem jiného subjektu, na který ve smyslu §249 odst. 2 ZP přešla veškerá práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou“.
K odvolání žalobkyně proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 C 358/2004-46, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 19. 12. 2008, č. j. 36 Co 262/2008-118, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl stejně jako soud prvního stupně k závěru, že podmínky, za nichž lze vyhovět návrhu žalobkyně na vstup nového subjektu do řízení na místo dosavadní žalované postupem podle ustanovení §107a o. s. ř., nejsou splněny, avšak z jiných důvodů. Zdůraznil, že „rozhodovací praxe soudu v žádném případě nepočítá s tím, že žalobce má právo navrhnout několik eventualit v úvahu přicházejících subjektů, na které přešlo právo nebo povinnost“, ale „má povinnost označit toho, o kterém se domnívá, že je adresátem práva nebo povinnosti, o které v řízení jde“. Z toho dovodil, že žalobkyně zřejmě zaměnila dva instituty přicházející v úvahu, a to institut právního nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. s institutem přistoupení nebo záměny účastníka řízení podle ustanovení §92 o. s. ř., jehož aplikace přichází v úvahu i v průběhu řízení, není-li si žalobce jist, který ze subjektů povinností je věcně legitimován.
K odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 C 358/2004-55, Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 29. 1. 2009, č. j. 36 Co 263/2008-120, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.927,- Kč k rukám advokáta JUDr. Alana Korbela. Odvolací soud se ohledně posouzení pasivní legitimace žalované ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně s tím, že se již „k otázce pasivní legitimace ve věci těchto účastníků řízení vyjadřoval se závěrem, že po zániku okresních úřadů k 1. 1. 2003 je pasivně legitimována Obec Nový Bor“.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 19. 12. 2008, č. j. 36 Co 262/2008-118, podala žalobkyně dovolání, v němž – s poukazem na to, že její návrhy ze dne 30. 6. 2007 „lze subsumovat pod dvě odlišné právní normy, konkrétně ust. §92 odst. 2 o. s. ř. o záměně účastníků a dále ust. §107a o. s. ř. o procesním nástupnictví“ - soudům vytýká, že pochybily, když je bez dalšího „subsumovaly toliko pod ust. §107a o. s. ř.“, ačkoliv „měly uvedenou neurčitost postupem dle ust. §43 odst. 1 o. s ř. odstranit“; jestliže tak neučinily, „odňaly žalobkyni její oprávnění disponovat předmětem řízení v části vymezení účastníků řízení“. Kdyby soudy „postupovaly procesně souladným způsobem“ a žalobkyně svůj procesní návrh k výzvě soudu opravila, a to tak, že se „domáhá záměny žalované dle ust. §92 odst. 2 o. s. ř.“, musely by návrhu (pod podmínkou souhlasu původní žalované) vyhovět. Další procesní vadu spatřuje žalobkyně v tom, že soud prvního stupně vyhlásil usnesení ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 C 358/2004-46, jímž zamítl procesní návrhy žalobkyně, přímo při jednání konaném dne 20. 7. 2007, usnesení „ihned po vyhlášení předal účastníkům“ a při témže jednání vydal rozhodnutí ve věci samé; učinil tak za situace, kdy „ještě nenabylo právní moci jeho procesní usnesení mající vliv na vymezení účastenství v řízení“ a kdy „nebyl najisto postaven okruh účastníků řízení“. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Účastníky občanského soudního řízení jsou žalobce a žalovaný (§90 o. s. ř.).
Má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (§107a odst. 1 o. s. ř.). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (§107a odst. 2 o. s. ř.).
Nastane-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (v důsledku universální nebo singulární sukcese), nemá to samo o sobě vliv na okruh účastníků řízení tak, jak byl vymezen podle ustanovení §90 o. s. ř. K procesnímu nástupnictví může dojít jen tehdy, jestliže žalobce s poukazem na konkrétní právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, navrhne, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka (jeho právního předchůdce), a jestliže soud tuto změnu v okruhu účastníků připustí.
Navrhne-li žalobce, aby nabyvatel povinnosti vstoupil do řízení na místo žalovaného, soud - jak vyplývá z ustanovení §107a odst. 1 a 2 o. s. ř. - ve vztahu k jím označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde vůbec o právní skutečnost, zda se jedná o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují přechod nebo převod povinností (tedy zda nejde o takovou právní skutečnost, která podle právních předpisů nemůže mít za následek přechod nebo převod povinností), zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je v konkrétním případě způsobilá mít za následek přechod nebo převod povinnosti, o něž v řízení jde (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 306/2003, které bylo uveřejněno pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Otázkou, zda tvrzená povinnost, která měla být převedena nebo která měla přejít na jiného, tu opravdu je nebo zda podle uvedené právní skutečnosti povinnost opravdu na jiného přešla nebo byla převedena, se přitom soud nezabývá, neboť se netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., ale již posouzení věci samé (v posuzovaném případě opodstatněnosti žaloby na zaplacení 5. 000,- Kč s úrokem z prodlení z titulu náhrady škody spočívající v tom, že v roce 2002 neobdržela „další plat“).
Ustanovení §107a o. s. ř. lze použít - jak výše uvedeno - jen tehdy, nastala-li právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod povinnosti na jiného, po zahájení řízení (v daném případě po zahájení řízení o žalobě na zaplacení 5.000,- Kč s úrokem z prodlení). V případě, že právní skutečnost, s níž právní předpisy přechod nebo převod povinnosti, o kterou v řízení jde, nastala v době před zahájením řízení (před podáním žaloby), není postup podle ustanovení §107a o. s. ř. možný.
V projednávané věci žalobkyně – jak vyplývá z obsahu spisu - ve třech samostatných podáních ze dne 30. 6. 2007 označených jako „Návrh na procesní úkon dle §107a o. s. ř.“, navrhla, aby do řízení na místo dosavadní žalované (České republiky - Ministerstva financí) nastoupily „Město Nový Bor, IČO 002260771“, „Základní škola Nový Bor, Generála Svobody 114, okres Česká Lípa, příspěvková organizace se sídlem Generála Svobody 114, IČO 72743964“, nebo „Krajský úřad Libereckého kraje, U Jezu 642/2a, 46180 Liberec 2“, s tím, že každý z nich je „jedním z možných nabyvatelů povinností po zaniklém okresním úřadu“. Jako právní skutečnost, v důsledku níž měla přejít na některého z „možných nabyvatelů povinností po zaniklém okresním úřadu“ povinnost uspokojit její nárok na „další plat“ za rok 2002 ve výši 5.000,- Kč, označila „den nabytí právní moci rozsudku o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, č. j. 7 C 65/2002-29, potvrzeného rozsudkem odvolacího Krajského soudu v Liberci, č. j. 29 Co 177/2003-98“, za který považuje den 13. 2. 2004, který „změnil právní vztahy mezi žalobkyní a žalovanou v tom smyslu, že od tohoto dne bylo najisto určeno, že pracovní poměr nebyl ukončen platně a v důsledku toho je žalobkyně oprávněna požadovat náhradu škod vzniklých z neplatného rozvázání pracovního poměru“.
Žalobkyní označený „rozsudek o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, č. j. 7 C 65/2002-29, potvrzený rozsudkem odvolacího Krajského soudu v Liberci, č. j. 29 Co 177/2003-98“ (správně jde o rozsudek Krajského soudu v Ústí na Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 9. 2006, č. j. 29 Co 219/2006-186, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 10. 2002, č. j. 7 C 65/2002-29, ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni dne 17. 10. 2001), však není takovou právní skutečností, která by byla způsobilá mít za následek přechod nebo převod povinností z pracovněprávních vztahů. Předmětem žaloby o neplatnost rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §64 zákoníku práce (ve znění do 31. 12. 2006) je posouzení právní skutečnosti [neplatnosti určitého (konkrétního) právního úkonu učiněného zaměstnancem nebo zaměstnavatelem a směřujícího k rozvázání pracovního poměru] a jejím důsledkem je, že je postaveno najisto, zda pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem trvá (trval) nebo zda skončil v důsledku soudem přezkoumávaného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru. S rozhodnutím soudu o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru však zákoník práce ani zvláštní právní předpisy nespojují přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů (srov. též obdobné věci se týkající usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5294/2007).
Právní skutečností, s níž byl v posuzované věci spojen přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř., bylo zřízení příspěvkové organizace Základní školy Nový Bor, Generála Svobody 114, jejím zřizovatelem městem Nový Bor ke dni 1. 1. 2003. Vzhledem k tomu, že uvedená právní skutečnost nastala před zahájením řízení o žalobě na zaplacení 5. 000,- Kč s úrokem z prodlení (žaloba byla podána dne 18. 11. 2004), nebyly splněny předpoklady k vydání usnesení podle ustanovení §107a odst. 2 o. s. ř., tedy pro vyhovění návrhu, kterým se žalobkyně domáhala, aby na místo dosavadní žalované (České republiky – Ministerstva financí) do řízení vstoupil některý z žalobkyní označených subjektů.
Dovolací soud je - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. - při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka v dovolání namítá, že její návrhy ze dne 30. 6. 2007 „lze subsumovat pod dvě odlišné právní normy, konkrétně ust. §92 odst. 2 o. s. ř. o záměně účastníků a dále ust. §107a o. s. ř. o procesním nástupnictví“, a vytýká soudům, že pochybily, když její návrhy ze dne 30. 6. 2007 bez dalšího „subsumovaly toliko pod ust. §107a o. s. ř.“, ačkoliv „měly uvedenou neurčitost postupem dle ust. §43 odst. 1 o. s ř. odstranit“.
Žalobce má - jak vyplývá z dispoziční zásady ovládající zahájení sporného řízení (a o takové řízení se jedná i v posuzovaném případě) - procesní právo navrhnout, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný (srov. §92 odst. 2 větu první o. s. ř.). Záměnu účastníka podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. je však třeba odlišit od procesního nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. Hmotněprávní universální nebo singulární sukcese, k níž došlo za řízení, není důvodem k připuštění záměny účastníka (srov. §92 odst. 3 o. s. ř.).
V projednávané věci obsah všech tří podání žalobkyně ze dne 30. 6. 2007 nevzbuzuje žádné pochybnosti o tom, že se jimi žalobkyně – jak správně dovodil soud prvního stupně i odvolací soud – domáhala postupu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., nikoliv záměny účastníků podle ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř.
Vytýká-li proto dovolatelka soudům, že její návrhy ze dne 30. 6. 2007 bez dalšího „subsumovaly toliko pod ust. §107a o. s. ř.“, ačkoliv „měly uvedenou neurčitost postupem dle ust. §43 odst. 1 o. s ř. odstranit“, přehlíží, že svůj návrh „na vstup do řízení“ podle ustanovení §107a o. s. ř. učinila (v podáních ze dne 30. 6. 2007) přesně a určitě (bezvadně) a že proto soudy neměly žádný důvod vést ji (postupem podle ustanovení §43 o. s. ř.) k opravě nebo doplnění tohoto návrhu.
Spatřuje-li dovolatelka další procesní vadu v tom, že soud prvního stupně vyhlásil usnesení ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 C 358/2004-46, jímž zamítl procesní návrhy žalobkyně, přímo při jednání konaném dne 20. 7. 2007, že při témže jednání vydal rozhodnutí ve věci samé a že tak učinil za situace, kdy „ještě nenabylo právní moci jeho procesní usnesení mající vliv na vymezení účastenství v řízení“ a kdy „nebyl najisto postaven okruh účastníků řízení“, nepolemizuje tím se závěry odvolacího soudu z hlediska správnosti dovoláním napadeného usnesení o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. Těmito námitkami se dovolací soud nemohl zabývat, neboť vyjadřují nesouhlas žalobkyně s rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 20. 7. 2007, č. j. 8 C 358/2004-55, a s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 29. 1. 2009, č. j. 36 Co 263/2008-120, který však dovoláním nebyl napaden.
Z uvedeného je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu je správné. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu