ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2545.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2545/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) A. B., b) JUDr. V. B. , c) JUDr. V. H. , d) M. Ch. , e) J. K. , f) JUDr. J. N. , g) Ing. O. N. , h) M. Š. , i) Ing. K. V. , j) Ing. Z. Z. , k) Ing. Š. S. , l) Mgr. J. K. , m) Ing. P. B. , a n) J. K. , proti žalované České republice - České obchodní inspekci , se sídlem Praha 2, Štěpánská č. 567/15, IČO 00020869, o mimořádné odměny za 1. čtvrtletí roku 2007, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 245/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 62 Co 208/2009-256, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 62 Co 208/2009-256, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 1. 2009, č. j. 26 C 245/2007-195, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobcům a) 120.000,- Kč, b) 120.000,- Kč, c) 100.000,- Kč, d) 90.000,- Kč, e) 19.800,- Kč, f) 150.000,- Kč, g) 7.000,- Kč, h) 86.000,- Kč, i) 27.000,- Kč, j) 150.000,- Kč, k) 6.000,- Kč, l) 150.000,- Kč, m) 90.000,- Kč a n) 6.500,- Kč, spolu s úrokem z prodlení za dobu a ve výši, které uvedl, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (ve věci nebylo vydáno rozhodnutí soudu prvního stupně, které by odvolací soud zrušil) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku (a správnost jejího řešení odvolacím soudem dovolatelka napadá), za jakých okolností se nenároková (fakultativní) složka platu stává složkou nárokovou (obligatorní).
Uvedenou otázkou se již dovolací soud v dřívější době zabýval a zaujal názor, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy - odměny) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva anebo jestli je mzda sjednána v pracovní či jiné smlouvě, je zejména podstatné, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu (její část) anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok - bez ohledu na splnění dalších sjednaných předpokladů a podmínek pro její poskytnutí - až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy).
Přitom je třeba mít na zřeteli, že uplatněním nárokových nebo nenárokových pobídkových složek mzdy je vyjádřena stimulační a motivační funkce mzdy spočívající ve spojení určité formy mzdy s pracovním výkonem zaměstnance. Závislost mzdy na žádoucím výkonu práce v předpokládaném množství a kvalitě pak bývá vyjádřena stanovením předpokladů, které musí být splněny, aby zaměstnanec mohl tuto mzdovou složku obdržet. Z hlediska míry konkrétnosti jejich obsahu se úprava těchto předpokladů pohybuje v širokém rozpětí, od stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů až po zcela obecně postulovaný příslib odměn (pobídkových složek mzdy), kupř. za „dlouhodobě dosahované kvalitní výsledky práce“, kdy je okolnost, zda zaměstnanec obdrží odměnu (pobídkovou složku mzdy), závislá na zhodnocení dosažených pracovních výsledků na základě úvahy příslušného nadřízeného vedoucího zaměstnance a jeho rozhodnutí má v tomto smyslu konstitutivní význam. Na druhé straně pak mohou jít předpoklady vzniku nároku na pobídkovou složku mzdy až po stanovení naprosto konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů a stanovení konkrétní výše odměny přislíbené zaměstnanci v případě jejich dosažení, kdy je zjištění výše této části mzdy již jen věcí pouhého aritmetického výpočtu. V takovém případě, jsou-li reálné předpoklady pro vznik nároku naplněny, je třeba posuzovat rozhodnutí příslušného vedoucího zaměstnance o přiznání odměny jen jako formální stvrzení těchto předpokladů, nikoliv jako reálný předpoklad sám, a v tomto smyslu má uvedené rozhodnutí pouze deklaratorní význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 21 Cdo 537/2004, uveřejněný pod č. 28/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 810/2010).
Stejných východisek se držel i odvolací soud, když za situace, že Platový řád žalované ve svém bodu 15. Odměny, odstavci (1) písm. a), stanovil, že „ČOI může zaměstnancům poskytnout odměnu v souladu s §134 ZP a 224 odst. 2 písm. a) ZP za úspěšné splnění mimořádného nebo zvlášť významného pracovního úkolu“, dovodil, že tato odměna představovala nenárokovou složku mzdy, která se v okamžiku, kdy byla zaměstnanci přiznána rozhodnutím zaměstnavatele (žalované), stává složkou nárokovou. Platový řád žalované totiž neobsahoval naprosto konkrétní, objektivně měřitelné a kvantifikovatelné cíle a stanovení konkrétní výše odměn přislíbených žalobcům v případě jejich dosažení. Jestliže v projednávané věci byla rozhodnutím žalované odměna žalobcům přiznána, stala se bez dalšího platovou složkou nárokovou. Tvrdí-li dovolatelka, že podmínkou vzniku tohoto nároku je, že „odměny byly přiznány v souladu se zákonem, resp. aby byly přiznány platně, v souladu se zákonem, příp. vnitřními předpisy zaměstnavatele“, přičemž rozpor s vnitřními předpisy spatřuje v tom, že „odměny přitom byly prokazatelně poskytnuty za standardní pracovní výkony, písemná odůvodnění byla neúplná, vágní a naprosto nedostačující“, pak přehlíží, že – jak správně uvedl odvolací soud – soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí o přiznání odměny, ani to, zda odměny byly vyplaceny efektivně a zda žalovaná nakládá hospodárně se svěřenými prostředky.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o. s. ř, neboť nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobcům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu