ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2768.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 2768/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) S. N. , zastoupeného Mgr. Katarínou Mihokovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova č. 12, a b) J. N., zemřelého dne 4.8.2006, , proti žalované E. N. , zastoupené Mgr. Janou Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici, U Brány č. 16, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 20 C 32/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. prosince 2008 č.j. 69 Co 526/2008-168 takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti závěti sepsané dne 12.10.2003, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se odmítá .
II. Rozsudek krajského soudu ve výroku, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu o určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele T. N., a ve výrocích o náhradě nákladů řízení a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 2.7.2008 č.j. 20 C 32/2005-148 (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti závěti sepsané dne 12.10.2003) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 26.5.2005 domáhali určení, že "závěť zůstavitele T. N. sepsaná dne 12.10.2003 není platná a žalovaná není dědičkou zůstavitele ze závěti z uvedeného dne". Žalobu odůvodnili zejména tím, že zůstavitel (otec žalobců) pořídil závěť "v duševní poruše, která jej činila k tomuto právního úkonu neschopným". Žalobci měli "vážné pochybnosti o duševní způsobilosti jejich otce disponovat svým majetkem pár dní před smrtí" a zdravotní stav otce žalobců byl již tak vážný, že nemohl chápat a vnímat své jednání, natož sepisovat závěť, když několik dní poté, co došlo k sepsání závěti, v Psychiatrické léčebně ve Šternberku zemřel.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 23.10.2007 č.j. 20 C 32/2005-122 zastavil řízení "ve vztahu k žalobci b)". Zjistil, že žalobce b) dne 4.8.2006 zemřel a že zanechal pouze nepatrný majetek, který byl vydán žalobci a) jako vypraviteli jeho pohřbu. Podle názoru soudu prvního stupně je "vyloučeno rozhodnutí o pokračování v řízení s procesním nástupcem" podle ustanovení §107 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť žalobce b) nemá dědice a "vypravitele pohřbu za procesního nástupce považovat nelze".
Žalobce a) podáním ze dne 20.11.2007, které došlo soudu prvního stupně dne 22.11.2007, sdělil soudu, že žádá, aby "žaloba byla změněna tak, že za č.l. IV se doplňují články IVa) a IVb)", v nichž namítl absolutní neplatnost závěti ze dne 12.10.2003 z důvodu uvedeného v ustanoveních §37 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť je neurčitá a nesrozumitelná (v závěti se uvádí, že zůstavitel pořizuje pro případ smrti nemovitostí - bytem, ačkoliv podle zápisu o předběžném projednání dědictví zůstavitel nebyl ke dni smrti vlastníkem žádné nemovitosti, se kterou by mohl jakkoliv disponovat; byl pouze členem bytového družstva a z toho titulu mu náležel členský podíl a měl členská práva), a v němž poukázal na neplatnost závěti také z důvodu uvedeného v ustanovení §479 občanského zákoníku, když není v závěti uveden jako neopominutelný dědic, přičemž "současně není listina o jeho vydědění".
Okresní soud v Olomouci - poté, co usnesením ze dne 23.4.2008 č.j. 20 C 32/2005-145 nepřipustil změnu žaloby "učiněnou podáním žalobce a) ze dne 22.11.2007" - rozsudkem ze dne 2.7.2008 č.j. 20 C 32/2005-148 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10.766,- Kč k rukám advokátky Mgr. Jany Hamplové a 2.000,- Kč "k rukám žalované" a že žalobce a) je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Olomouci" na náhradě nákladů řízení 8.286,- Kč. Ze znaleckého posudku MUDr. Jaromíra Vachutky, CSc. a z výpovědí svědků "v zásadě znaleckému posudku neodporujících" soud prvního stupně dovodil, že zůstavitel v době sepisu závěti (ke dni 12.10.2003) sice trpěl duševní poruchou, že však neovlivňovala jeho volní a rozpoznávací složku "zásadním způsobem", a uzavřel, že zůstavitelova závěť ze dne 12.10.2003 není neplatná z důvodu uvedeného v ustanovení §38 odst.2 občanského zákoníku. Žaloba o určení neplatnosti závěti navíc musela být zamítnuta proto, že žalobce a) na takovém určení nemá naléhavý právní zájem. Okolnostmi namítanými žalobcem a) v podání ze dne 20.11.2007 se soud prvního stupně věcně nezabýval s odůvodněním, že žalobci je v dědickém řízení vůbec nenamítali a že žalobci byli odkázáni na podání žaloby o určení, že žalovaná není závětní dědičkou z důvodu námitky neplatnosti závěti pro duševní nezpůsobilost zůstavitele.
K odvolání žalobce a) Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 18.12.2008 č.j. 69 Co 526/2008-168 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že "žalovaná není dědičkou zůstavitele T. N., zemřelého dne 19.10.2003,ze závěti sepsané dne 12.10.2003"; ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti závěti sepsané dne 12.10.2003, jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že žalobce a) je povinen zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Olomouci" na náhradě nákladů řízení 4.143,- Kč a že žalovaná je povinna zaplatit České republice "na účet Okresního soudu v Olomouci" na náhradě nákladů řízení 4.143,- Kč. Odvolací soud nejprve dovodil, že žalobce a) ve svém podání ze dne 20.11.2007 doplnil svá rozhodná tvrzení a že proto o něm "nebylo důvodu rozhodovat podle ustanovení §95 občanského soudního řádu", vyhodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně ve vztahu ke všem námitkám vzneseným v žalobě a v průběhu řízení a dospěl k závěru, že závěť ze dne 12.10.2003 je neurčitým právním úkonem, a to "v otázce označení bytu, který není nijak specifikován, a z obsahu této listiny nelze seznat, o jaký byt se má jednat", přičemž tuto neurčitost "nelze odstranit a překlenout" ani za použití výkladových pravidel ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že zůstavitel byl (podle obsahu protokolu o předběžném šetření, provedeném v dědickém řízení) spolu se žalovanou společným členem Okresního stavebního bytového družstva Olomouc a společným nájemcem družstevního bytu v domě č.p. , na ulici ; nemohl proto "odkázat samotný byt", neboť nebyl vlastníkem bytu, a, "bylo-li snad vůlí zůstavitele" pořídit závětí ohledně členských práv a povinností v družstvu (členského podílu), pak "není zřejmé, k čemu jeho vůle směřovala, neboť zákonným důsledkem smrti jednoho z manželů společných členů bytového družstva ve smyslu ustanovení §707 odst. 2 občanského zákoníku je to, že zaniká společný nájem bytu a že jediným členem družstva zůstává pozůstalý manžel, jemuž náleží členský podíl, a že k tomuto právnímu následku soud přihlédne v řízení o dědictví. V případě, že zůstavitel chtěl závětí odkázat hodnotu členských práv a povinností v Okresním stavebním bytovém družstvu Olomouc (která však náleží oběma manželům, nikoli pouze zůstaviteli) žalované (pozůstalé manželce), pak taková vůle ze závěti ze dne 12.10.2003 "výslovně nevyplývá a projevená vůle je tak neurčitá". Protože je závěť ze dne 12.10.2003 neplatná pro její neurčitost, nemůže být žalovaná na jejím základě dědičkou po zůstaviteli T. N.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla, že "v době, kdy měla se zůstavitelem pouze jeden byt, je závěť takto formulovaná dostatečně určitá a srozumitelná" a že, kdyby soud "měl o tom pochybnosti", žalovaná mohla "tvrzení i důkaz o tom mohla předložit". Žalovaná dále odvolacímu soudu vytýká, že měl, považoval-li závěť za neurčitou, rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, aby "bylo možné tomuto nepředvídatelnému názoru soudu oponovat v důkazním řízení". Za nesprávné žalovaná pokládá i to, že by měla hradit "náklady za znalecký posudek", přestože jím byla prokázána "nepravdivost tvrzení žalobce a) o duševním stavu zůstavitele", a že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, i když v její prospěch hovořily "důvody hodné zvláštního zřetele". Žalovaná navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se "potvrzuje rozsudek okresního soudu".
Žalobce a) navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkami subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání žalované proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože případnou újmu lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti závěti sepsané dne 12.10.2003. Protože v tomto směru nebylo žalobě vyhověno a protože tím žalované nevznikla (nemohla vzniknout) žádná újma na jejích právech, nemůže mít žalovaná z objektivního hlediska žádný skutečný zájem, aby toto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno. K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaná tedy není oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud ČR její dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.b) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná podala dovolání též proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (§237 až §239 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle hledisek uvedených v ustanoveních §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Protože dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov.též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, které bylo uveřejněno pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), bylo dovolání žalované podané také proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítnuto.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje, že "žalovaná není dědičkou zůstavitele T. N.a, zemřelého dne 19.10.2003, ze závěti sepsané dne 12.10.2003", je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v tomto výroku ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že je v tomto směru opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitel T. N., který zemřel dne 19.10.2003, byl ženatý (se žalovanou) a měl dva syny (žalobce). V řízení o dědictví, vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 65 D 1172/2003, byla předložena vlastnoruční závěť pořízená dne 12.10.2003, v níž se uvádí: "Kdyby se se mnou něco stalo, byt bude mé manželky. Stále se o mě stará v mé nemoci. Manžel T. N.". Protože žalobci zpochybnili platnost závěti, Okresní soud v Olomouci jim usnesením ze dne 25.3.2005 č.j. 65 D 1172/2003-29 uložil, aby ve stanovené lhůtě podali žalobu o určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele ze závěti.
Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že vlastnoruční závěť pořízená zůstavitelem dne 12.10.2003 je neplatná pro neurčitost v označení bytu, který v závěti není nijak specifikován, a z obsahu této listiny tudíž nelze seznat, o jaký byt se má jednat. Podle odvolacího soudu tuto nejasnost nelze "odstranit a překlenout" ani za použití výkladových pravidel ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §37 odst.1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst.2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit - jak správně uvedl odvolací soud - pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§35 odst. 2 občanského zákoníku). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
V projednávané věci je zřejmé, že obsah závěti ze dne 12.10.2003 není zcela jednoznačný a že sám o sobě spolehlivě nepostačuje k označení bytu, který zůstavitel odkazuje žalované. S názorem odvolacího soudu, podle něhož nejednoznačnost obsahu závěti nelze "odstranit a překlenout" ani za použití výkladových pravidel ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, však dovolací soud nesouhlasí. Z okolností pořízení závěti, zejména s přihlédnutím k tomu, že v době pořízení závěti zůstavitel neměl jiný byt než "družstevní byt v domě č.p., na ulici ", je totiž zcela zřetelná vůle zůstavitele, o jaký byt šlo a co měl zůstavitel na mysli při povolání žalované za svou dědičku. Na újmu určitosti závěti v tomto směru není ani nedostatek označení v tom, zda byt je předmětem vlastnictví nebo nájmu (jako družstevní byt). I kdyby zůstavitel neměl byt ve vlastnictví, je nepochybné, že členství v bytovém družstvu, spojené s nájmem družstevního bytu, jsou majetkem (majetkovou hodnotou), prostřednictvím kterého lze v závěti stanovit dědické právo (dědický podíl). Nejvyšší soud ČR z uvedených důvodů dospěl k závěru, že zůstavitelovu vlastnoručně sepsanou závěť ze dne 12.10.2003 nelze pokládat za neurčitou jenom proto, jak v ní byl "označen byt", který "bude", kdyby se se zůstavitelem "něco stalo", jeho manželky (žalované).
Zemře-li jeden z manželů, kteří byli společnými nájemci bytu, stane se jediným nájemcem pozůstalý manžel (srov. §707 odst.1 občanského zákoníku). Jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů společný nájem bytu manžely (srov. §707 odst.2 větu první občanského zákoníku). Bylo-li právo na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne soud v řízení o dědictví (srov. §707 odst.2 větu druhou občanského zákoníku). Jestliže zemřel manžel, který nabyl právo na družstevní byt před uzavřením manželství, přechází jeho smrtí členství v družstvu a nájem družstevního bytu na toho dědice, jemuž připadl členský podíl; jde-li o více předmětů nájmu, může členství zůstavitele přejít na více dědiců (srov. §707 odst.2 větu třetí a čtvrtou občanského zákoníku).
Z uvedeného vyplývá, že členství zůstavitele v bytovém družstvu je předmětem dědění, jen jestliže zůstavitel nabyl právo na družstevní byt ještě před uzavřením manželství. V případě, že právo na družstevní byt bylo nabyto za trvání manželství zůstavitele a jeho manžela, platí, že zůstavitelovou smrtí se ze zákona stává členem bytového družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl, aniž by mohl být předmětem dědění (dědického řízení); k tomuto právnímu následku pak soud přihlédne v řízení o dědictví při vypořádání vztahů mezi pozůstalým manželem a zůstavitelovými dědici tak, že se hodnota práv a povinností přímo přešlých na pozůstalého manžela započte na jeho podíl ze společného jmění, které měl se zůstavitelem (k tomu srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.3.1995 sp. zn. Cpjn 37/95, uveřejněné pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, nebo zhodnocení býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.11.1989 sp. zn. Cpj 38/89, uveřejněné pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1990). Stanovil-li zůstavitel ve své závěti výslovně jen členský podíl v bytovém družstvu, který má připadnout jeho manželu jako závětí povolanému dědici, ačkoliv právo na družstevní byt bylo nabyto za trvání jejich manželství (a oba se tak stali společnými členy družstva), je závěť neplatná (a při určování dědického práva z ní nelze vycházet), neboť v ní označený majetek patří (již od okamžiku smrti zůstavitele) ze zákona pozůstalému manželovi a není sám o sobě způsobilým předmětem dědění; proto ani taková závěť nemůže být způsobilým právním prostředkem k povolání dědice zůstavitelova majetku.
Odvolací soud dovodil (z dosavadních výsledků dědického řízení), že zůstavitel byl spolu se žalovanou společným členem Okresního stavebního bytového družstva Olomouc a že zůstavitel a žalovaná byli společnými nájemci "družstevního bytu v domě čp. na ulici". Z výsledků dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 65 D 1172/2003 (tj. z protokolu o předběžném šetření a z korespondence mezi notářkou JUDr. Janou Elšíkovou jako soudní komisařkou a Okresním stavebním bytovým družstvem Olomouc se sídlem v Uničově) však takový závěr bez dalšího nevyplývá, neboť pro něj nebyly za dědického řízení zjištěny všechny rozhodné skutečnosti, a soudy se samy objasňováním této otázky dosud nezabývaly. Závěr o tom, že zůstavitel byl spolu se žalovanou společným členem Okresního stavebního bytového družstva Olomouc a že byli společnými nájemci "družstevního bytu v domě čp. na ulici", proto zatím nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se určuje, že "žalovaná není dědičkou zůstavitele T. N., zemřelého dne 19.10.2003, ze závěti sepsané dne 12.10.2003", není správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v tomto výroku, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen měnící výrok rozsudku odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým bylo rozhodnuto o žalobě o určení neplatnosti závěti sepsané dne 12.10.2003) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu