ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.279.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 279/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. D. O. , zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí č. 20, proti žalovanému Národnímu památkovému ústavu, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Valdštejnské nám. č. 162/3, IČO 75032333, zastoupenému JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova č. 217/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 411/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. června 2009 č.j. 10 Co 669/2008-174, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30.3.2006, doručeným žalobci dne 3.4.2006, žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „založeného pracovní smlouvou ze dne 1.2.1996 v platném znění, a to podle §46 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že v souladu se „Statutem Národního památkového ústavu“, čl. II. ze dne 23.1.2006 pod č.j. 1547/2006 vzniklo s účinností od 6.2.2006 v rámci ústavu nové územní odborné pracoviště pro Liberecký kraj v Liberci, „a to delimitací částí ze stávajícího územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem pro Ústecký kraj a Liberecký kraj a splynutím dosud samostatného územního odborného pracoviště v Sychrově“, a že na základě této organizační změny „se zrušuje původní organizační struktura žalobcova stávajícího pracoviště v Ústí nad Labem a vnikají dvě nová pracoviště - redukované a restrukturované pracoviště v Ústí nad Labem a nově zřízené v Liberci, do něhož se část zaměstnanců převádí“, „tedy přemisťuje se část zaměstnavatele“. Zaměstnavatel nemá možnost žalobce dál zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu jeho práce, a ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě.
Žalobce se mimo jiné domáhal, aby bylo určeno, že výše uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl zařazen na územní pracoviště Ústí nad Labem v „oddělení péče o nemovité památky pro správní obvod pověřeného obecního úřadu Žatec“, kde vykonával práci terénního pracovníka. Namítá, že v rámci tvrzeného přemístění části územního pracoviště z Ústí nad Labem do Liberce nedošlo k přemístění pracovního místa žalobce, neboť územní pracoviště v Ústí nad Labem „nadále vykonává činnost, kterou dosud zajišťoval žalobce“. Je toho názoru, že, došlo-li podle předmětné výpovědi k přemístění části územního pracoviště v Ústí nad Labem do Liberce s účinností od 6.2.2006, avšak žalobce i po tomto datu až do 31.7.2006 (kdy uplynula výpovědní doba) vykonával práci terénního pracovníka, nemohlo tvrzené přemístění části územního pracoviště zahrnovat i jeho pracovní místo, neboť v takovém případě by tuto práci musel „zajišťovat jiný zaměstnanec působící již na územním pracovišti v Liberci“; a také, že „správní obvod, jež spravoval žalobce (Žatec), se nachází v kraji Ústeckém“ a proto v rámci delimitace jeho pracovní místo přemístěno nebylo. Žalobce rovněž namítá neurčitost výpovědi z pracovního poměru, neboť z ní „neplyne, jaká část zaměstnavatele byla přemístěna“. Podle názoru žalobce navíc žalovaný vůči němu nesplnil nabídkovou povinnost, ačkoliv měl možnost ho dále zaměstnávat, neboť práci, kterou žalobce vykonával, převzala v průběhu výpovědní doby zaměstnankyně Mgr. L. R., a zároveň územní pracoviště Ústí nad Labem přijalo dva nové zaměstnance, a to Ing. D. H. „(zejm. péče o historickou zeleň) a Bc. V. B. (terénní pracovník pro město Lovosice a okolí)“, jejichž práce „by byla pro žalobce vzhledem k jeho vzdělání i desetileté praxi v oboru vhodná“.
Okresní soud v Ústí nad Labem „částečným“ rozsudkem ze dne 26.8.2008 č.j. 11 C 411/2006-128 určil, že „výpověď z pracovního poměru datovaná dnem 30.3.2006 a daná dne 3.4.2006 ze strany žalovaného žalobci je neplatná“, a zároveň rozhodl, že „o uplatněném nároku na náhradu mzdy a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Soud prvního stupně vycházel z názoru, že „není věcí soudu hodnotit po provedeném dokazování, zda byl naplněn jiný než ve výpovědi uvedený výpovědní důvod“, zabýval se proto pouze tím, „zda k 30.3.2006 byl dán žalovaným uvedený důvod výpovědi, tj. přemísťoval-li se zaměstnavatel či jeho část“ a dospěl k závěru, že uvedený výpovědní důvod naplněn nebyl. Podle názoru soudu prvního stupně „v rámci oddělení péče o nemovité památky při územním odborném pracovišti v Ústí nad Labem nebylo možné určit konkrétní část, která měla být přemisťována do Liberce, a to např. proto, že tak „široce určeným druhem práce, tzn. bez omezení práce na konkrétní památku (vedoucí mohl žalobci přidělit v rámci pracoviště v Ústí nad Labem i jinou oblast památkové péče) se žalovaný dostal do situace, kdy nemohl konkrétně označit svou část, která se přemisťuje“, že z územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem na územní odborné pracoviště v Liberci došlo k „přemístění financí“ a k „přemístění kapacity péče o památky“, což však nejsou „pojmy zákoníku práce upravující důvody skončení pracovního poměru“ nebo, že pro přesun z Ústí nad Labem do Liberce bylo stanoveno 68 systematizovaných míst, „což při znalosti nestejnosti úvazků zaměstnanců žalovaného mohlo znamenat přesun neurčeného počtu zaměstnanců“, a žalovaný tak neprokázal, že by „znal skutečnou potřebu zaměstnanců jednak pro Ústecký kraj a jednak pro kraj Liberecký“. O neexistenci výpovědního důvodu svědčí podle názoru soudu prvního stupně také skutečnost, že k 31.1.2006 došlo k uvolnění jednoho celého úvazku v oddělení péče o nemovité památky, přičemž v rámci žalovaným tvrzeného přemístění kapacity péče o památky by právě „kapacita odcházejícího památkáře, tj. paní K., byla přemístěna do Liberce a u žalobce tak nebyl dán důvod výpovědi“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 17.6.2009 č.j. 10 Co 669/2008-174 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však vycházel z názoru, že „právní kvalifikací citovanou ve výpovědi není soud posuzující její platnost vázán, podstatou jeho zkoumání je možnost podřadit skutkové vylíčení důvodu podané výpovědi konkrétní skutkové podstatě některého z výpovědních důvodů obsažených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce“, a dospěl k závěru, že předmětnou výpověď je třeba kvalifikovat jako výpověď podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, neboť v řízení byla prokázána existence organizačního opatření i skutečnost, že žalobce se v důsledku realizace tohoto organizačního opatření stal nadbytečným. Tento závěr vyvozuje odvolací soud z předmětné výpovědi, v níž „žalovaný nejprve zmiňuje konkrétní organizační opatření, poté z něj plynoucí organizační změny spočívající v redukci a restrukturalizaci pracoviště žalovaného a z toho plynoucí důsledek, že žalovaný nemá dál možnost žalobce zaměstnávat ve sjednaném místě ani v místě jeho bydliště“. Skutečnost, že v důsledku organizačního opatření žalovaný „snižoval celkový stav zaměstnanců prakticky ve všech svých odděleních“, vylučuje podle odvolacího soudu možnost žalovaného ve sjednaném místě výkonu práce žalobce dále zaměstnávat, a, skončili-li někteří ze zaměstnanců žalovaného dobrovolně pracovní poměr anebo dohodou o změně pracovní smlouvy přešli na nově vzniklé pracoviště žalovaného, nedošlo – jak dále odvolací soud dovodil – k vytvoření „nové nabídky pracovních míst na zeštíhlovaném pracovišti v Ústí nad Labem“, nýbrž se jednalo o „zúžení počtu těch zaměstnanců, se kterými v důsledku organizačního opatření a podle své volby žalovaný pro nadbytečnost končil pracovní poměr“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá zejména, že výpovědní důvod spočívající v jeho nadbytečnosti nebyl v řízení prokázán, neboť žalovaný v řízení neuvedl žádná skutková tvrzení, že bylo přijato rozhodnutí, jímž by se „výkon památkové péče na území Ústeckého či Libereckého kraje omezoval“, a že by proto mělo dojít ke zrušení místa památkáře. Uvádí, že byl „výslovně vybrán mezi zaměstnanci, jichž se měl týkat převod“ na nové pracoviště v Liberci a že mu takové místo bylo na konci roku 2005 nabídnuto, a dovozuje, že tedy „žalovaný nadále pro plnění svých úkolů pracovní výkony žalobce potřeboval, ovšem na novém místě“. Jestliže s přeložením nesouhlasil, „absenci souhlasu zaměstnance s přeložením na jiné místo nelze obcházet podáním výpovědi z pracovního poměru“. Závěr o tom, že se pro žalovaného nestal nadbytečným, dovolatel vyvozuje také ze skutečnosti, že mu žalovaný přiděloval původně sjednanou práci i po účinnosti rozhodnutí o organizační změně, jestliže až do konce výpovědní doby (31.7.2006) „vypracovával analýzu památkové péče města Žatec“. V neposlední řadě dovolatel namítá, že v samotné výpovědi není tvrzení o nadbytečnosti žalobce uvedeno výslovně, ale ani nepřímo, neboť „z textu o nemožnosti dalšího zaměstnávání ve sjednaném místě nelze v žádném případě dovodit závěr o tom, že by tím žalovaný informoval žalobce o jeho nadbytečnosti“. Odvolací soud se podle názoru dovolatele nevypořádal ani s námitkou, že žalovaný nesplnil vůči němu nabídkovou povinnost, ačkoli v průběhu řízení bylo zjištěno, že do 31.1.2006 byla na pracovišti v Ústí nad Labem zaměstnána Bc. K., „jejíž pracovní náplň byla totožná s pracovní náplní žalobce“, a toto uvolněné pracovní místo žalobci nabídnuto nebylo a do dne doručení výpovědi žalobci nebylo ani nikým jiným obsazeno. „Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že ve výpovědi uvedený výpovědní důvod lze subsumovat pod skutkovou podstatu výpovědního důvodu přemístění části zaměstnavatele dle ust. §46 odst. 1 písm. b) zák práce“ dovolatel zdůraznil, že v rámci oddělení péče o nemovité památky na pracovišti v Ústí nad Labem, kde byl žalobce zaměstnán, nebylo možno určit konkrétní samostatnou oddělitelnou část žalovaného způsobilou přemístění, neboť žalovaný nepřemísťoval památkáře mající na starosti památky na území Libereckého kraje, nýbrž jen pravomoc k výkonu státní památkové péče. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl, že výpověď považuje „za skutkově podrobně odůvodněnou“, a, dospěl-li odvolací soud k závěru, že „skutkové okolnosti nejsou dostatečným důvodem výpovědního důvodu dle ustanovení §46 odst. 1 písm. b), ale naplňují výpovědní důvod dle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce“, je jeho závěr správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem dovolání je otázka platnosti výpovědi z pracovního poměru dané dopisem ze dne 30.3.2006, doručené dne 3.4.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.6.2006, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
S názorem dovolatele, že „výpověď trpí vadou neurčitosti“, a že je proto z důvodu nedostatečné konkretizace výpovědního důvodu po stránce skutkové neplatná, nelze souhlasit.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst.1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit (k tomu srov. rozsudek býv. bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.11.1967 sp.zn. 6 Cz 193/67, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968). Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.
Při posouzení, z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel dal zaměstnanci výpověď z pracovního poměru, soud vychází ze skutkového vylíčení použitého výpovědního důvodu; okolnost, zda, popřípadě jak zaměstnavatel tento důvodu právně kvalifikoval, tu není sama o sobě významná (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 1524/98, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999). Není-li možné ze samotného znění písemné výpovědi z pracovního poměru pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je třeba pomocí výkladu projevu vůle (§240 odst.3 zák. práce) objasnit, proč byla zaměstnanci dána výpověď; výklad projevu vůle přitom může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, neboť pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Není-li ani pomocí výkladu projevu vůle možné dovodit, v čem spočívá skutkové vymezení výpovědního důvodu, je výpověď neplatná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci je výpověď ze dne 30.3.2006 skutkově odůvodněna tím, že „vzniklo s účinností od 6. února 2006 v rámci ústavu nové územní pracoviště pro Liberecký kraj v Liberci delimitací částí ze stávajícího územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem pro Ústecký kraj a Liberecký kraj“, že „vznikají dvě nová pracoviště – redukované a restrukturované pracoviště v Ústí nad Labem a nově zřízené v Liberci, do něhož se část zaměstnanců převádí“, a jak žalovaný dále uvádí – „tedy přemisťuje se část zaměstnavatele z Ústí nad Labem do Liberce“, a že za těchto okolností zaměstnavatel nemá možnost žalobce zaměstnávat ani ve sjednaném místě výkonu práce, ani v místě bydliště žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že nelze důvodně namítat, že skutkový důvod výpovědi není po stránce skutkové dostatečně konkretizován, a že by bylo nejasné, jaké skutkové okolnosti jsou podkladem jednostranného právního úkonu žalovaného směřujícího ke skončení pracovního poměru se žalobcem. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že právní kvalifikací použitého skutkového důvodu výpovědi není soud vázán, a že je na něm, aby sám „podřadil skutkové vylíčení výpovědi konkrétní skutkové podstatě některého z výpovědních důvodů obsažených v ust. §46 odst. 1 zák. práce“. Jeho závěr, že výpověď ze dne 30.3.2006, je třeba posuzovat podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, však nelze sdílet.
Podle ustanovení §46 odst. 1 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď – kromě jiného
b) přemísťuje-li se zaměstnavatel nebo jeho část,
c) stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Při úvaze, pod které z obou uvedených ustanovení lze výpověď ze dne 30.3.2006 podřadit, je třeba mít na zřeteli, že oběma výpovědním důvodům je společné, že spočívají v organizačních změnách probíhajících u zaměstnavatele, a že se liší pouze v tom, že v případě výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce v důsledku přemístění části zaměstnavatele, nemůže zaměstnanec ve sjednaném místě práci vykonávat, neboť organizační útvar, ve kterém je zaměstnán, se přemísťuje jinam, zatím co v případě výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce se zaměstnanec stal nadbytečným, neboť vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách není jeho práce potřebná nejen ve sjednaném místě výkonu práce, ale není pro zaměstnavatele potřebná vůbec. Vzhledem k tomu pak není významné, že – jak z této jinak logické úvahy vychází odvolací soud – žalovaný „musel snížit počet stávajících pracovních úvazků na územním odborném pracovišti v Ústí nad Labem (sjednaném místě výkonu práce žalobce)“, podstatné je, že práce žalobce jako taková není považována za nepotřebnou (aby byla naplněna skutková podstata ustanovení §46 odst. 1 písm. c/ zák. práce), nýbrž že důvod výpovědi je dáván do souvislosti se zrušením původní organizační struktury, zřízením nového pracoviště v Liberci, „do něhož se část zaměstnanců převádí“, což je považováno (z hlediska právní kvalifikace samotného posuzovaného projevu vůle lhostejno, zda přiléhavě) za přemístění části zaměstnavatele – jak se výslovně uvádí – „dle §46 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
Za těchto okolností bylo třeba posuzovat, zda skutkové okolnosti, tak, jak byly ve výpovědi vymezeny, naplňují skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle uvedeného ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce, tedy zda skutečně došlo k přemístění části žalovaného a zda se v důsledku tohoto přemístění stala práce žalobce ve sjednaném místě výkonu práce v Ústí nad Labem nepotřebnou.
Zaměstnavatelem se pro účely zákoníku práce rozumí právnické osoby, které zaměstnávají občany v pracovněprávních vztazích, a pokud to stanoví zákon, také v obdobných pracovních vztazích (§8 odst. 1 zák. práce); co se rozumí „částí zaměstnavatele“, však zákon výslovně neuvádí.
Část zaměstnavatele, stejně jako zaměstnavatele samotného, nelze mechanicky ztotožňovat s kolektivem (skupinou) pracovníků v něm působících. Pro její vymezení je v první řadě podstatné, že představuje určitý soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, které slouží k plnění úkolů zaměstnavatele. Součástí tohoto souboru je i osobní prvek (zaměstnanci v ní působící). Pro část zaměstnavatele je tak charakteristické spojení hmotných a osobních složek činnosti. Dochází-li ke zrušení, přemístění nebo převedení části zaměstnavatele, pak takovéto opatření se nemůže dotýkat jen jejího osobního prvku (zaměstnanců v něm působících), ale vždy také jejích hmotných složek; takové organizační opatření se zpravidla projeví v tom, že zaměstnavatel přestane nadále vyvíjet takovou činnost, kterou dosud vykonávala zrušená nebo převedená složka, nebo že nadále tuto činnost začne vykonávat na jiném místě.
Ustálená soudní praxe dospěla z uvedených důvodů k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.5.1997 sp. zn. 2 Cdon 1053/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1998 pod č. 1), že částí zaměstnavatele se rozumí ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zák. práce organizační jednotka, útvar nebo jiná složka zaměstnavatele, která vyvíjí v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílí na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného. Taková složka zaměstnavatele má vyčleněny určité prostředky (budovy, stroje, nářadí apod.) a prostory k provozování této činnosti; zpravidla je uvedena ve vnitřním organizačním předpisu zaměstnavatele (např. v organizačním řádu) a v jejím čele zpravidla stojí vedoucí pracovník zaměstnavatele (9 odst. 3 zák. práce).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že dovolatel pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.2.1996 jako památkář, jako místo výkonu práce bylo sjednáno Ústí nad Labem. Příkazem ředitele ÚOP v Ústí nad Labem ze dne 12.9.2005 č. 19/2005 „k delimitaci a reorganizaci pracovních míst“ bylo v rámci zahájení příprav ke vzniku nového ÚOP v Liberci kromě jiného stanoveno, že z důvodu reorganizace budou zrušena tři pracovní místa (údržbáře-elektrikáře, průvodce a uměleckého truhláře), a že „v souvislosti s delimitací a převodem pracovních míst do Liberce“ budou konány pohovory s celkem sedmi zaměstnanci (uveden je i žalobce) „o převedení na místo výkonu do Liberce“ s tím, že „v případě, že zaměstnanec nebude akceptovat změnu místa výkonu práce, bude se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr na základě ZP §46 b)“. Žalobce dne 19.9.2005 návrh na změnu místa výkonu práce neakceptoval.
Rozhodnutím generálního ředitele Národního památkového ústavu ze dne 2.2.2006 č.j. 989/2006 bylo ke dni 6.2.2006 zřízeno územní odborné pracoviště pro Liberecký kraj – v Liberci „delimitací částí ze stávajícího územního odborného pracoviště v Ústí nad Labem a splynutím dosud samostatného územního odborného pracoviště v Sychrově“. Dodatkem k příkazu ředitele č. 19/2005 ze dne 8.2.2006 v souvislosti se vznikem nového ÚOP v Liberci byla ke dni 6.2. 2006 zrušena „stávající struktura NPÚ ÚOP v Ústí nad Labem“. Dopisem ze dne 30.3.2006, který žalobce převzal dne 3.4.2006, žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď „dle §46 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, která byla odůvodněna tím, že s účinností od 6. února 2006 „vzniklo v rámci ústavu nové územní odborné pracoviště pro Liberecký kraj v Liberci“, že touto „organizační změnou se zrušuje původní organizační struktura“ žalobcova stávajícího pracoviště v Ústí nad Labem, že „vznikají dvě nová pracoviště – redukované a restrukturované pracoviště v Ústí nad Labem a nově zřízené v Liberci, do něhož se část zaměstnanců převádí“, a že za tohoto stavu, s nímž žalobce „byl zaměstnavatelem seznámen“, zaměstnavatel nemá dále možnost jej zaměstnávat v místě výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě.
Z uvedeného vyplývá, že k přemístění části zaměstnavatele ve výše uvedeném směru nedošlo. Příkaz ředitele ÚOP v Ústí nad Labem ze dne 12.9.2005 č. 19/2005 „k delimitaci a reorganizaci pracovních míst“ a rozhodnutí generálního ředitele Národního památkového ústavu ze dne 2.2.2006 č.j. 989/2006 směřovaly jen k tomu, aby na nově zřizované ÚOP v Liberci bylo převedeno z útvaru památkové péče „3,15 úvazku“ včetně 0,85 „neobsazeného místa“, tedy směřovaly jen k přemístění části zaměstnanců, aniž byl přemísťován útvar jako organizační jednotka žalovaného. V tomto rámci potom důvod k výpovědi spatřoval žalovaný – jak z výpovědi ze dne 30.3.2006 vyplývá - v tom, že poté, co žalobce neakceptoval návrh na změnu místa výkonu práce do ÚOP v Liberci, se jeho práce památkáře (s úvazkem 0,30) ve sjednaném místě výkonu práce v ÚOP v Ústí nad Labem stala nepotřebnou. Výpověď netvrdí, a ani z dokazování nevyplývá, že by došlo k přemístění organizační jednotky, útvaru nebo jiné složky žalovaného, ve které žalobce konal práci, a která vyvíjela v rámci zaměstnavatele relativně samostatnou činnost, jíž se podílela na plnění úkolů (na předmětu činnosti) zaměstnavatele samotného.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. dubna 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu