ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2795.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2795/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. L. , zastoupeného JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 23, proti žalované České televizi se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory, IČO 00027383, o 76.911,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 76/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009 č.j. 62 Co 411/2009-46, takto:
I. Dovolání žalobce proti rozsudku městského soudu, kterým byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 76.911,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu 76.911,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikoval. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 6.4.2006 uzavřeli se žalovanou dohodu o narovnání, na jejímž základě zanikly původně sporné nároky z důvodu rozvázání pracovního poměru, žalovaná se zavázala vyplatit žalobci 550.000,- Kč „čistého“, odvést daň z příjmu fyzických osob a jako plátce pojistného odvést pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení „z brutto částky 918.124,- Kč“. Žalovaná však nesplnila svůj závazek odvést pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, neboť „z vyplacené sumy náhrady mzdy odvedla jenom část pojistného na zdravotní pojištění“, a „dluží proto žalobci celkem částku 76.911,- Kč s příslušenstvím“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 8.4.2009 č.j. 15 C 76/2008-27 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 28.346,- Kč „na účet právního zástupce žalobce“. Podle názoru soudu prvního stupně bylo v dohodě o narovnání „jasně řečeno, že se jedná o náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru“, a obě strany tedy věděly, že se jedná o nárok mzdový, z něhož „je povinna žalovaná společnost jako zaměstnavatel odvést všechny zákonné dávky“. Jestliže žalovaná neodvedla „zálohu na zdravotní pojištění“ a „zálohu na sociální zabezpečení“, získala tak „neoprávněný majetkový prospěch v částce neodvedené částky“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.2009 č.j. 62 Co 411/2009-46 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3.080,- Kč. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že předmětem dohody o narovnání mezi žalobcem a žalovanou byl závazek žalované „zaplatit žalobci částku 550.000,- Kč jako čistou mzdu s tím, že žalobce vezme zpět žalobu o neplatnost výpovědi z pracovního poměru“, že „k ničemu jinému se žalovaná vůči žalobci nezavázala“, a dovodil, že zavázala-li se žalovaná „též provést odvod daně z příjmů a odvody pojistného na zdravotní a sociální pojištění, pak v této části je dohoda ve vztahu mezi účastníky neúčinná, neboť povinnost provést příslušné odvody“ má žalovaná vůči příslušným orgánům, a „žalobci z tohoto ujednání obsaženého v dohodě nevyplývají žádná práva“. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že na straně žalované „nemohlo k žádnému bezdůvodnému obohacení dojít“, a žaloba je nedůvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za významný považuje závěr o tom, komu mají náležet „peněžní prostředky ze sjednané brutto mzdy“, které je zaměstnavatel povinen odvést „na zákonné odvody“. Je toho názoru, že neodvede-li zaměstnavatel tyto částky „z jakéhokoliv důvodu“, „je povinen je vyplatit zaměstnanci, nikoliv si je ponechat“. „Titulem pro výplatu žalované částky je již samotné smluvní ujednání o nároku na brutto mzdu“ (náhradu mzdy ve výši 918.124,- Kč), a proto „není potřeba, aby zaměstnanec nejprve spornou část pojistného sám ze svého vyplatil (odvedl) příslušným institucím, a teprve poté se domáhal náhrady škody“. Vzhledem k tomu se dovolatel neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že by vyplacením žalované částky vzniklo zaměstnanci bezdůvodné obohacení, a navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem řízení je nárok žalobce na zaplacení peněžitého vyrovnání z „dohody o sporných nárocích“ uzavřené mezi účastníky dne 6.4.2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2006, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil obsah ujednání účastníků uvedený v dohodě o sporných nárocích ve smyslu §259 zák. práce v čl. III odst. 4), neboť podle jeho názoru „není pochyb“ o tom, že účastníci smlouvy ujednali jako výši náhrady mzdy sumu 918.124,- Kč a že proto částky ze „sjednané brutto mzdy“, které je povinen zaměstnavatel odvést na zákonné odvody, náleží – vzhledem k tomu, že zaměstnavatel svou povinnost nesplnil – zaměstnanci, resp. zaměstnavatel je povinen tyto zaměstnanci (dovolateli) vyplatit.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci – mohou vzniknout pochybnosti. Ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pro tento případ uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat původní vůli, kterou účastník projevil. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajících účastníků, tj. k tomu, jaký význam přikládali použitému slovnímu vyjádření sami účastníci); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – při rozhodování o opodstatněnosti uplatňovaného nároku žalobce na vyplacení částky ve výši 76.911,- Kč z uvedených výkladových pravidel důsledně vycházel. Z obsahu ujednání uvedeného v čl. III bod 4. dohody o sporných nárocích podle §259 zák. práce jednoznačně vyplývá, že žalovaná se zavazuje vyplatit žalobci částku 550.000,- Kč „s tím, že žalobce vezme zpět žalobu o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod. sp.zn. 15 C 230/2005“. Z předmětné dohody vyplývá rovněž závazek žalované zaplatit žalobci „náklady na soudní poplatky ve výši 7.000,- Kč“ a „poukázat právnímu zástupci pana L.“ částku 50.000,- Kč plus DPH. Odvolací soud rovněž správně dovodil a také náležitě vysvětlil, že závazek žalované obsažený v článku III bod 4. k úhradě daně z příjmů a k odvodu pojistného na zdravotní a sociální pojištění není účinný vůči žalobci, neboť tuto povinnost má žalovaná vůči příslušným úřadům. Namítá-li žalobce, že v předmětné dohodě je uvedeno, že částka 550.000,- Kč je „netto částkou po zdanění a odvodech“ a že příslušné platby, které je žalovaná povinna odvést, jsou vypočteny z hrubé mzdy ve výši 918.124,- Kč, je toto pro posuzovanou věc nerozhodné, neboť rozhodující je jen to, jaká byla vůle účastníků projevená v dohodě o sporných nárocích. Vůlí účastníků bylo, aby se žalobci dostalo částky 550.000,- Kč již poté, co žalovaná odvede „příslušné odvody na sociální a zdravotní pojištění“. Okolnost, že se ukázal nesprávným původní předpoklad, že dohodnuté částce „v čistém“ odpovídají „příslušné odvody“ z částky 841.212,- Kč, a nikoliv z částky o 76.912,- Kč vyšší (jak bylo původně uvažováno), je z hlediska závazků žalované vůči žalobci nerozhodná. Úvaha odvolacího soudu je proto z hlediska dodržení výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce možné považovat za odpovídající zákonu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá dovoláním „v celém rozsahu“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu