ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.2905.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 2905/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. Š. , proti žalované Léčebně dlouhodobě nemocných Vršovice, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 10, Oblouková č. 837/7, IČO 00879649, zastoupené JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palác YMCA, Na Poříčí č. 12, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 205/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 39 Co 209/2009-72, takto:
Dovolání žalované do výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že „se určuje, že výpověď daná žalobkyni žalovanou dne 17. 3. 2006 je neplatná“, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17. 3. 2006 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, pro něž by mohla s žalobkyní „okamžitě zrušit pracovní poměr dle §53 zákoníku práce“, spatřovala v tom, že ačkoliv žalobkyně „byla přeřazena na IV. patro, toto odmítla přes informaci paní S., že přesun mezi jednotlivými pracovišti v rámci organizace bez změny pracovní náplně je právem organizace“, a že „odmítla uposlechnout výzvy statutára organizace dostavit se na jednání na ředitelství v doprovodu předsedkyně odborové organizace paní T. s tím, že nikam nepůjde, že se bojí, že jí bude ublíženo a ať přijde ředitel za ní“. Navíc se závažných pochybení dopustila i „při rozpisování nočních služeb jejích podřízených, čímž došlo ke škodě“ a „na oddělení pod jejím vedením docházelo k falšování podpisů v knize docházky“; tyto skutečnosti byly žalobkyni písemným způsobem vytýkány.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) ze dne 17. 3. 2006 je neplatná“, a aby žalované bylo uloženo „uhradit žalobkyni náhradu mzdy“ ve výši, kterou specifikovala a úroky z prodlení, které rovněž rozvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že od 17. 3. 2005 do 16. 3. 2006 byla v pracovní neschopnosti a v této době, dne 13. 9. 2005, ji žalovaná s účinností od 15. 9. 2005 odvolala z funkce staniční sestry. Dne 17. 3. 2006, když nastoupila po pracovní neschopnosti do zaměstnání, jí bylo zástupkyní hlavní sestry sděleno, že „je přeřazena jako staniční sestra na IV. patro“, přičemž tam již jedna staniční sestra byla. K vyřešení této záležitosti se měla žalobkyně, spolu se staniční sestrou ze IV. patra, dostavit k řediteli žalované s tím, že u něj bude věc definitivně vyřešena. Z tohoto jednání, bez účasti „svého advokáta“, vyjádřila žalobkyně obavy, protože „problematiku odvolání řešila právě prostřednictvím svého právního zástupce“ a také proto, že „ředitel je znám svým vulgárním až násilnickým chováním“. Bezprostředně poté obdržela žalobkyně výpověď z pracovního poměru, kterou jí předala vrchní sestra, současně s výpovědí z pracovního poměru obdržela příkaz k čerpání 8 dnů dovolené, která měla skončit 30. 3. 2006. Po vyčerpání nařízené dovolené nebyla však bezpečnostní službou vpuštěna do objektu žalované s odkazem na „příkaz ředitele LDN o zákazu vstupu žalobkyně do LDN“.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. 1. 2009, č. j. 6 C 205/2006-45, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náklady řízení 10.353,- Kč k rukám JUDr. Petra Vaňka. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, protože porušení pracovní kázně (spočívající v chybném rozepisování služeb) bylo žalovanou žalobkyni vytčeno 20. 2. 2005, „následně dne 17. 3. 2005 žalobkyně nastoupila dlouhodobou pracovní neschopnost“, kterou ukončila 16. 3. 2006, 17. 3. 2006 nastoupila do zaměstnání, ze kterého odešla (podle vlastního záznamu v knize docházky) v 11.30 hodin. Soud prvního stupně dovodil, že „se jedná o závažné porušení pracovní kázně s rozsáhlými následky na chod a funkci žalované, neboť žalovaná je povinna zabezpečovat péči o těžce nemocné pacienty a odchod zdravotní sestry z pracoviště jí způsobil problémy v její základní funkci“. Protože shledal výpověď z pracovního poměru platnou, „nezabýval se nadále náhradou mzdy, kterou požadovala žalobkyně po žalované“.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j.39 Co 209/2009-72, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že „se určuje, že výpověď daná žalobkyni žalovanou dne 17. 3. 2006 je neplatná“, jinak jej „v tomto výroku“ (ve výroku o náhradě mzdy) a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně „v rozporu s ust. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce nerespektovala pokyny zaměstnavatele“, neztotožnil se však s právním názorem soudu prvního stupně v tom, že „toto porušení pracovní kázně dosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně ve smyslu ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“. Vytkl soudu prvního stupně, že se zabýval skutečnostmi, které nastaly až po doručení výpovědi z pracovního poměru (předčasný odchod žalobkyně z pracoviště), že výtku žalované ze dne 21. 2. 2005 považoval za upozornění zaměstnance na možnost výpovědi, ačkoliv nebyla splněna šestiměsíční lhůta od písemného upozornění zaměstnance na možnost rozvázání pracovního poměru (došlo k němu dne 17. 3. 2006), a že nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně žalobkyní. Ke zrušení pracovního poměru (a k jednání vytýkanému žalobkyni) došlo za mimořádné situace, v době, kdy žalobkyně vedla ještě se žalovanou spor ohledně jejího neplatného převedení na jinou práci, nesplněním pokynu žalované provoz pracoviště žalobkyně neohrozila a žalovaná neprokázala, že by žalobkyni po celou dobu jejího trvání pracovního poměru u žalované (34 let) bylo, kromě zmíněného dopisu (ze dne 21. 2. 2005), vytknuto porušení pracovní kázně, naopak byla hodnocena velmi pozitivně, a ani netvrdila, že by jí žalobkyně skutky, popsanými ve výpovědi, způsobila škodu. Uzavřel, že žalobkyně sice porušila pracovní kázeň tím, že dne 17. 3. 2006 odmítla vykonávat přidělenou práci a dostavit se k řediteli, avšak toto porušení pracovní kázně nedosáhlo intenzity závažného porušení pracovní kázně. Zrušovací výrok odůvodnil tím, že soud prvního stupně se bude muset zabývat nárokem žalobkyně na náhradu mzdy za období od 17. 3. 2006 do 31. 5. 2006, neboť přisvědčil žalobkyni, že nejde o nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61 zákoníku práce, nýbrž o nároky na náhradu mzdy za dobu trvání pracovního poměru.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že „odvolací soud pochybil při posouzení závažnosti porušení pracovní kázně žalobkyní“, a že „není pravdivé” tvrzení odvolacího soudu, že v době nástupu žalobkyně na pracoviště trval spor žalobkyně se žalovanou o pracovní zařazení (ten byl následkem zpětvzetí žaloby žalobkyní již předtím pravomocně ukončen), a že žalobkyně trvala na návratu na své pracoviště za přítomnosti své právní zástupkyně. Podle dovolatelky žalobkyně „toliko trvala na tom, aby se dostavil ředitel na 4. patro, leč odmítla se dostavit sama do jeho kanceláře“. Opuštění pracoviště žalobkyní je navíc třeba vykládat v rámci celkového porušení pracovní kázně žalobkyní, která „dala již předem jednoznačně najevo trvale pracoviště opustit a vůbec se již na ně nevrátit v případě, že nebude vyhověno jejímu ultimátu“. Odvolací soud podle názoru dovolatelky pochybil také ve zrušovacím výroku, neboť žalobkyni, protože dne 17. 3. 2006 trvale opustila pracoviště a nevrátila se již zpět, nepřísluší žádné mzdové náhrady. Naopak žalovaná v řízení před soudem prvního stupně prokázala, že je to žalobkyně, která jí dluží na náhradě škody. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto jako nedůvodné. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je v souladu s důkazy, provedenými v soudním řízení, a to i s důkazy, které předložila sama dovolatelka.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na to, že žalovaná se žalobkyní rozvázala pracovní poměr dopisem ze dne 17. 3. 2006, podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 3. 2006, to je do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 72/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří – jak správně uvedl odvolací soud – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Dovolatelka v první řadě odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr o intenzitě porušení pracovní kázně žalobkyní opřel o skutková zjištění, která z provedeného dokazování nevyplývají, když namítá, že „není pravdivé“ tvrzení odvolacího soudu, že v době nástupu žalobkyně na pracoviště (dne 17. 3. 2006) trval spor žalobkyně se žalovanou o pracovní zařazení (ten byl následkem zpětvzetí žaloby žalobkyní již předtím pravomocně ukončen), a že žalobkyně trvala na návratu na své pracoviště za přítomnosti své právní zástupkyně. Zpochybňuje tak skutková zjištění odvolacího soudu v uvedeném směru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly z řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, kterému svědkovi měl soud uvěřit, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr nebo že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že ke zrušení pracovního poměru (a k jednání vytýkanému žalobkyni) došlo za mimořádné situace, v době, kdy žalobkyně vedla ještě se žalovanou spor ohledně jejího neplatného převedení na jinou práci, učinil odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování, zejména z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 34 C 357/2005 (podáním ze dne 30. 3. 2006 vzala žalobkyně žalobu o uložení povinnosti přidělovat žalobkyni práci staniční sestry zpět, zpětvzetí bylo soudu doručeno dne 31. 3. 2006, řízení bylo zastaveno usnesením ze dne 16. 6. 2006, jež nabylo – podle záznamu ve spise - právní moci dne 1. 8. 2006), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Odvolací soud také vysvětlil, proč uvěřil žalobkyni, že chtěla, aby jednání proběhlo v přítomnosti její advokátky (po předložení lékařského potvrzení sice dostala formální pokyn k výkonu práce staniční sestry, kterou však měla vykonávat ve čtvrtém patře zcela nestandardním způsobem „pod dozorem” druhé staniční sestry M. T., měla z přístupu žalované obavy, a to i s přihlédnutím k tomu, že dosud nebylo zrušeno předchozí písemné rozhodnutí žalované o jejím převedení na jinou práci). Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Poukazuje-li dovolatelka dále na to, že žalobkyně dne 17. 3. 2006 opustila pracoviště, přehlíží, že toto jednání žalovaná ve výpovědi z pracovního poměru žalobkyni ze dne 17. 3. 2006 nevytýkala a ani vytýkat nemohla, neboť k němu došlo až po doručení výpovědi z pracovního poměru.
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že odvolací soud nesprávně posoudil intenzitu porušení pracovní kázně žalobkyní.
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním, které bylo uvedeno ve výpovědi ze dne 17. 3. 2006, závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud [stejně jako soud prvního stupně, s jehož vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce souhlasil] při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní vyšel z toho, že žalobkyně se sice dne 17. 3. 2006 dopustila skutky, popsanými ve výpovědi z pracovního poměru, porušení pracovní kázně, neboť odmítla vykonávat přidělenou práci a odmítla se dostavit k řediteli, ale přihlédl k tomu, že žalobkyni po celou dobu trvání jejího pracovního poměru u žalované – za dobu 34 let – nebylo, kromě dopisu žalované ze dne 21. 2. 2005, vytknuto porušení pracovní kázně; naopak byla svojí nadřízenou hodnocena velmi pozitivně, tedy k osobě žalobkyně a k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k charakteru práce, kterou vykonávala, i k okolnostem, za kterých k porušení pracovních povinností došlo (za mimořádné situace, v době, kdy žalobkyně vedla ještě se žalovanou spor ohledně jejího neplatného převedení na jinou práci, ve čtvrtém patře navíc měly podle rozhodnutí ředitele pracovat dvě staniční sestry, což byl postup zcela neobvyklý). Uvedené vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze považovat za úplné a dostatečně poskytující náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v měnícím výroku z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalované v této části podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu též ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení v zamítavém výroku o náhradě mzdy a ve výroku o nákladech řízení. Proti takovým výrokům odvolacího soudu však dovolání přípustné není (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1800/2006, které bylo uveřejněno pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti zrušovacímu výroku - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 4 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. července 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu