ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3040.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3040/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Z. Š., zastoupené JUDr. Petrem Holubem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Tyršova č. 504/5, proti žalované V. O. , zastoupené JUDr. Josefem Fojtíkem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova č. 1516, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 6 C 161/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2010, č. j. 16 Co 89/2008-189, ve znění usnesení ze dne 16. března 2010, č. j. 16 Co 89/2008-207, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 13. 7. 2005 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobkyně v průběhu pracovního poměru dopustila „několika porušení pracovní kázně“ spočívajících v „opakovaném špatném vyúčtování tržby a neplnění pracovní náplně“ (za což byla žalobkyni dne 27. 1. 2005 a 30. 3. 2005 uložena „písemná důtka“, v druhém případě s upozorněním na možnost ukončení pracovního poměru) a že následně se po ukončení pracovní neschopnosti trvající od 4. 4. 2005 do 28. 6. 2005 nedostavila do zaměstnání s odůvodněním, že do 7. 7. 2005 bude čerpat dovolenou, ač „tuto neměla se zaměstnavatelem sjednanou“. Jelikož žalobkyně „ani po ukončení dovolené dne 8. 7. 2005 na svou směnu nenastoupila a do práce se dostavila až dne 12. 7. 2005“, považuje žalovaná jak „nenastoupení do zaměstnání po ukončení pracovní neschopnosti“, tak „absence v zaměstnání ve dnech 8. 7., 9. 7. a 10. 7. 2005“ za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 30. 7. 2003 a „následného dodatku č. 1“ jako číšnice a že „přes jisté neshody týkající se neoprávněně udělené důtky v měsíci lednu, která však s okamžitým zrušením pracovního poměru nesouvisí“, „vždy pracovala řádně a svědomitě“ a nedopustila se žádného jednání, které by mohlo být považováno za důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru. Na nástupu na řádnou dovolenou dne 29. 6. 2005 byly s žalovanou „předem dohodnuty“ a žalovaná proti tomu „neměla námitek“. Podle názoru žalobkyně bylo okamžité zrušení pracovního poměru následkem jejího nesouhlasu s rozvázáním pracovního poměru dohodou.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 6 C 161/2005-59, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení 6.911,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Fojtíka. Po zjištění, že písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 7. 2005 „splňuje náležitosti ustanovení §55 zák. práce“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyně tím, že ve dnech 8. až 10. 7. 2005 bez omluvy nenastoupila na svou pracovní směnu, porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přihlížel k celkové situaci, která nastala mezi účastnicemi, i k osobě žalobkyně, která „se jeví jako labilní a nespolehlivá“. Podle názoru soudu prvního stupně, i kdyby bylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že jí žalovaná po jejím návratu z dovolené nehodlala přidělovat práci podle pracovní smlouvy, měla se žalobkyně po skončení dovolené dne 8. 7. 2005 řádně dostavit na svou pracovní směnu a teprve poté, co by jí na této směně žalovaná odmítla sjednanou práci přidělovat, „mohla situaci řešit v souladu se zákoníkem práce“. Jestliže se tak nestalo a žalobkyně vůbec na směnu nenastoupila, je „neomluvená 3denní absence žalobkyně takovým porušením pracovní kázně, na které dopadá ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 9. 2006, č. j. 16 Co 180/2006-91, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 8.389,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Fojtíka. Odvolací soud z výsledků doplněného dokazování „vzal za prokázané“, že mezi účastnicemi proběhl dne 7. 7. 2005 telefonický rozhovor, „v jehož průběhu se účastnice dohodly na rozvázání pracovního poměru dohodou ke dni 8. 7. 2005“, a to poté, co žalobkyně nesouhlasila s rozvázáním pracovního poměru dohodou zpětně ke dni 28. 6. 2005. Na základě tohoto telefonického hovoru žalovaná ještě téhož dne navštívila žalobkyni v jejím bytě a přinesla jí písemnou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005, kterou ovšem žalobkyně odmítla podepsat s tím, že si vše následně promyslela a že s ukončením pracovního poměru nesouhlasí. I když – jak odvolací soud zdůraznil – zákoník práce stanoví písemnou formu dohody o rozvázání pracovního poměru, „její nedodržení nesankcionuje neplatností (§242 odst. 2 věta druhá zák. práce)“. Jestliže tedy účastnice dne 7. 7. 2005 ústně uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005, pak podle jeho názoru skutečnost, že žalobkyně následně s ukončením pracovního poměru nesouhlasila a odmítla podepsat písemnou formu této dohody, „nemůže nic změnit na platnosti ústně uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005“. Protože za této situace v době okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 13. 7. 2005 již mezi účastnicemi neexistoval pracovní poměr, jednalo by se podle ustálené judikatury – jak odvolací soud dále uvedl – o neplatný právní úkon, neboť zrušovací projev vůle byl učiněn někým jiným než druhým účastníkem pracovního poměru. Určení neplatnosti takovéhoto právního úkonu se ovšem nelze domáhat žalobou podle ustanovení §64 zák. práce, nýbrž pouze žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., je-li na takovém určení naléhavý právní zájem. Jelikož však žalobkyně přes poučení soudu podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. svá tvrzení o existenci naléhavého právního zájmu nedoplnila, odvolací soud uzavřel, že „její žaloba nemůže být důvodná“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 1. 3. 2008, č. j. 21 Cdo 1969/2007-126, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul odvolacímu soudu, že pro úsudek o vůli žalobkyně vycházel izolovaně jen z její, ne zcela jisté výpovědi a v ní použitých slovních vyjádření, která nejsou sama o sobě způsobilá být skutkovým podkladem pro závěr, že žalobkyně v průběhu telefonického rozhovoru s žalovanou, který se uskutečnil 7. 7. 2005, objektivně projevila vůli uzavřít s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005. Vysvětlil, jak měl odvolací soud při zjišťování skutkového základu věci ve vztahu k možnému skončení pracovního poměru mezi účastnicemi postupovat, a uzavřel, že zjištění, že „účastnice dne 7. 7. 2005 ústně uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 8. 7. 2005“ nemá oporu v provedeném dokazování.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č. j. 16 Co 89/2008-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni přípisem žalované ze dne 13. 7. 2005, je neplatné“ a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy všech stupňů 26.387,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Holuba. Vycházeje ze zrušovacího rozsudku dovolacího soudu znovu zhodnotil provedené dokazování a dovodil, že pracovní poměr mezi účastnicemi nebyl ukončen dohodou ke dni 8. 7. 2005. Zabývaje se dále důvody, pro něž žalovaná dopisem ze dne 13. 7. 2005 okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobkyní, dospěl k závěru, že žalobkyně vytýkaným jednáním neporušila pracovní kázeň, a proto ani nebyly splněny podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Vycházel přitom z toho, že praxe zaměstnavatele, podle níž zaměstnanec požádá o udělení dovolené a zaměstnavatel mu dá k čerpání dovolené souhlas, není v rozporu s ustanovením §108 odst. 1 zák. práce, neboť „v tomto je totiž možno spatřovat určení doby čerpání dovolené“. Protože podle názoru odvolacího soudu bylo prokázáno, že účastnice se na uvedeném termínu čerpání dovolené (od 29. 6. do 7. 7. 2005) již v únoru 2005 ústně dohodly, tj. že žalovaná dala žalobkyni k čerpání dovolené v tomto termínu souhlas a žalobkyně v tomto termínu dovolenou také čerpala, nejednalo se ze strany žalobkyně o zaviněné porušení pracovní kázně. Vzhledem k tomu, že (jak vyplynulo z korespondence mezi účastnicemi) žalobkyně odmítala nejen ukončení pracovního poměru dohodou, ale také převedení na jinou práci (z dojednané práce číšnice), nebyly splněny podmínky pro převedení na jinou práci podle §37 zák. práce, a proto ani v tom, že žalobkyně odmítla vykonávat jinou práci a že se ve dnech 8. 7. až 10. 7. 2005 nedostavila do práce, nelze spatřovat porušení pracovní kázně.
K dovolání žalované Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č. j. 21 Cdo 4285/2008-166 (správně 21 Cdo 4285/2008-169), rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Souhlasil s odvolacím soudem v tom, že žalobkyně se ve dnech 8. 7. až 10. 7. 2005 nedostavila do práce proto, že jí žalovaná sdělila, že ji překládá na práci uklízečky a že jinou práci pro ni nemá. Ve vztahu k závěru, že účastnice se na termínu čerpání dovolené žalobkyní (od 29. 6. do 7. 7. 2005) dohodly ústně, vytknul odvolacímu soudu, že „sice důkaz výslechem svědkyně G. zopakoval, nikoli však k tomu, co je jí známo o případném ujednání účastnic ohledně dovolené žalobkyně v roce 2005“. V rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud k části výpovědi svědkyně S. G., která učinila výpověď pouze před soudem prvního stupně dne 8. 3. 2006, přihlédl a na ní postavil svůj skutkový závěr (že účastnice se na termínu čerpání dovolené žalobkyní předem dohodly ústně), který byl významný pro právní posouzení věci.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 3. 2010, č. j. 16 Co 89/2008-189, ve znění usnesení ze dne 16. března 2010, č. j. 16 Co 89/2008-207, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni přípisem žalované ze dne 13. 7. 2005 je neplatné“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy všech stupňů 37.324,- Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Holuba a České republice – Okresnímu soudu v Novém Jičíně na nákladech řízení 1.515,- Kč a na soudních poplatcích 7.000,- Kč. Vzhledem k závěrům dovolacího soudu odvolací soud opětovně vyslechl svědkyni S. G. a dospěl k závěru, že účastnice se na termínu čerpání dovolené od 29. 6. 2005 do 7. 7. 2005 ústně dohodly, tj., „že žalovaná dala žalobkyni k čerpání dovolené v tomto termínu souhlas“; jestliže žalobkyně v tomto termínu dovolenou také čerpala, nejednalo se z její strany o zaviněné porušení pracovní kázně. Vycházel přitom z toho, že - na rozdíl od tvrzení žalované - je tvrzení žalobkyně podporováno dalšími důkazy, „a to zejména výpovědí svědkyně G.“. Odvolací soud neshledal žádný důvod, který by věrohodnost výpovědi této svědkyně zpochybňoval (skutečnost, že svědkyně G. je přítelkyní žalobkyně, není sama o sobě dostatečným důvodem k závěru o nevěrohodnosti její výpovědi, ve výpovědi svědkyně nejsou žádné rozpory, které by znevěrohodnotily její výpověď a stejně tak nelze akceptovat názor, že výpověď je nepoužitelná z toho důvodu, že z výpovědi svědkyně nelze zjistit, ve kterém konkrétním termínu měla být dovolená domluvena); pro úsudek, že účastnice se na termínu čerpání dovolené předem dohodly, svědčí i obsah dopisu žalobkyně ze dne 28. 6. 2005. Vzhledem k tomu, že (jak vyplynulo z korespondence mezi účastnicemi) žalobkyně odmítala nejen ukončení pracovního poměru dohodou, ale také převedení na jinou práci (z dojednané práce číšnice), nebyly splněny podmínky pro převedení na jinou práci podle ustanovení §37 zák. práce; proto ani v tom, že žalobkyně odmítla vykonávat jinou práci a že se ve dnech 8. 7. až 10. 7. 2005 nedostavila do práce, nelze spatřovat porušení pracovní kázně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud napadené rozhodnutí postavil na opakované výpovědi svědkyně G., přičemž žalovaná je přesvědčena, že „způsob, jakým odvolací soud s výpovědí svědkyně naložil, je za hranicí ústavního práva na spravedlivý proces“, protože skutkové zjištění, že se žalovaná se žalobkyní v únoru 2005 dohodla na termínu čerpání dovolené žalobkyně v období od 29. 6. 2005 až 7. 7. 2005, vyvozené z výpovědi svědkyně G., jsou „v zásadním rozporu s provedeným dokazováním a obsahem spisu“. Je totiž zcela nezpochybnitelné, že žalobkyně v uvedené době na pracovišti nebyla a kdyby tato absence nebyla omluvena, jednalo by se o zvlášť hrubé porušení pracovní kázně žalobkyní, protože pracovala na pracovišti sama a zmařila by tak provoz podniku. Žalobkyně proto musí prokázat nejen to, že důvodem její nepřítomnosti byla nařízená, případně dohodnutá, dovolená, ale také to, že nařízení, případně dohoda na dovolené, se vztahovaly právě na daný termín v celém rozsahu. Opakuje rovněž výhrady k věrohodnosti svědkyně G., která je blízkou přítelkyní žalobkyně, což se „s nejvyšší pravděpodobností podepisuje“ na obsahu výpovědi svědkyně. Namítá dále, že „s ohledem na v řízení prokázanou dlouhou pracovní neschopnost“ žalobkyni vůbec nevznikl nárok na dovolenou v daném rozsahu. S těmito „chybnými skutkovými závěry“ koresponduje podle dovolatelky i nesprávné právní posouzení, že „absence žalobkyně v období od 29. 6. 2005 do 7. 7. 2005 není důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru“. Nesouhlasí ani se závěrem, že nebyla neomluvenou absencí nepřítomnost žalobkyně v termínu od 7. 7. 2005 do 10. 7. 2005, neboť „přinejmenším prvotní příchod na pracoviště je naprostým minimem, jak může zaměstnanec projevit svou připravenost konat práci dle smlouvy“. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího přezkumu je okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 13. 7. 2005 – podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 12. 9. 2005, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 342/2005 Sb., o změnách některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o veřejných výzkumných institucích (srov. §364 odst. 2 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
S odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
V projednávané věci žalovaná zrušila s žalobkyní pracovní poměr (jak vyplývá z dopisu ze dne 13. 7. 2005) proto, že se žalobkyně po ukončení pracovní neschopnosti nedostavila do zaměstnání s odůvodněním, že do 7. 7. 2005 bude čerpat dovolenou, a že „ani po ukončení dovolené nenastoupila do práce ve dnech 8. 7., 9. 7. a 10. 7. 2005. Odvolací soud opřel své (dovoláním napadené) rozhodnutí mimo jiné o závěr, že účastnice se na termínu čerpání dovolené žalobkyní (od 29. 6. do 7. 7. 2005) dohodly již v únoru 2005 ústně, že žalobkyně odmítala nejen ukončení pracovního poměru dohodou, ale také převedení na jinou práci (z dojednané práce číšnice), a že z toho důvodu se ve dnech 8. 7. až 10. 7. 2005 nedostavila do práce. Právě tyto skutkové závěry odvolacího soudu žalovaná v dovolání znovu zpochybňuje a uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Jak uvedl dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 11. 3. 2008, č. j. 21 Cdo 1969/2007-126, a ze dne 10. 11. 2009, č. j. 21 Cdo 4285/2008-166 (správně 21 Cdo 4285/2008-169), za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že účastnice se na termínu čerpání dovolené žalobkyní (od 29. 6. do 7. 7. 2005) dohodly již v únoru 2005 ústně, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědí svědkyně Sylvy G., výpovědi obou účastnic, pracovní smlouvy ze dne 30. 7. 2003, dopisů ze dne 28. 6. 2005 a z další korespondence, kterou účastnice v rozhodném období mezi sebou vedly), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, proč uvěřil výpovědi svědkyně Sylvy G. („skutečnost, že svědkyně G. je přítelkyní žalobkyně, není sama o sobě dostatečným důvodem k závěru o nevěrohodnosti její výpovědi“, „ve výpovědi svědkyně nejsou žádné rozpory, které by znevěrohodnotily její výpověď a stejně tak nelze akceptovat názor, že výpověď je nepoužitelná z toho důvodu, že z výpovědi svědkyně nelze zjistit, ve kterém konkrétním termínu měla být dovolená domluvena“). Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Zpochybňuje-li dovolatelka obsah a věrohodnost výpovědi svědkyně Sylvy G., pak přehlíží, že odvolací soud považoval výpověď svědkyně za rozhodující nikoli proto, že by tato svědkyně měla potvrdit přesný termín dovolené žalobkyně, ale proto, že tato svědkyně potvrdila, že mezi účastnicemi dovolená dohodnuta byla i s nějakým termínem [„já jsem slyšela jak paní Orlová (žalovaná) říkala, že žalobkyně má dovolenou ve stejném termínu jako ona, a tedy že žalovaná paní Orlová bude muset situaci nějak řešit, a to tak, že si bude muset změnit termín své dovolené“, paní Orlová mi říkala: „Sylvo, víte co se stalo? Zdenička má dovolenou ve stejném termínu jako já“] a že odvolací soud vysvětlil, proč – přes námitky žalované – této svědkyni uvěřil. Dovozuje-li dovolatelka dále z provedených důkazů jiné závěry než odvolací soud, polemizuje s hodnocením důkazů, které samo o sobě – jak výše uvedeno – nemůže být dovolacím důvodem.
Rozebírá-li dále dovolatelka závěr odvolacího soudu, že nepřítomnost žalobkyně v termínu od 7. 7. 2005 do 10. 7. 2005 nebyla neomluvenou absencí, přehlíží, že uvedený závěr byl jako správný posouzen již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, č. j. 21 Cdo 4285/2008-166 (správně 21 Cdo 4285/2008-169), na jehož závěry - od nichž nemá důvod se odchylovat - dovolací soud odkazuje.
Námitkou dovolatelky, že „s ohledem na v řízení prokázanou dlouhou pracovní neschopnost“ žalobkyni vůbec nevznikl nárok na dovolenou v daném rozsahu, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť uvedené tvrzení žalovaná v řízení před soudy (do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu) neuplatnila a podle ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu o věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o. s. ř.), v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu