ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3046.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3046/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. K. , zastoupené JUDr. Karolem Stano, advokátem se sídlem v Táboře, Ústecká č. 704, proti žalovanému "Úřadu práce v Táboře, Tábor, Husovo nám. č. 2938" , o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 190/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. února 2007 č.j. 15 Co 646/2006-111, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.4.2005 Úřad práce v Táboře sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce z důvodu "porušování pracovní kázně, spojeného nejprve s ústním a následně také písemným upozorněním na možnost výpovědi ze strany zaměstnavatele". Porušování pracovní kázně žalobkyní spatřoval Úřad práce v Táboře v tom, že
- koncem června 2004 si na hrubé jednání žalobkyně v souvislosti s dotazem na zjišťování průměrného výdělku uchazečky o zaměstnání L. D. stěžovala zaměstnavatelka Lukášová z Tábora, přičemž "nevhodný způsob jednání s veřejností" byl žalobkyni vytknut ředitelem Úřadu práce v Táboře za přítomnosti vedoucí oddělení s tím, že "se nejedná o ojedinělý případ nevhodného jednání s občany" (dále jen "skutek A"),
- v srpnu 2004 si na Úřadu práce v Táboře stěžovala personalistka společnosti ELK, a.s. Opatrná, že žalobkyně odmítla vydat uchazečce o zaměstnání I. B. potvrzení o době vedení v evidenci uchazečů s odůvodněním, že v pátek nejsou úřední hodiny, ačkoliv Úřad práce v Táboře taková potvrzení běžně vydává všem uchazečům "kdykoliv, protože se jedná o nástup zaměstnání a posláním úřadu práce je především umísťování uchazečů o zaměstnání na volná pracovní místa" (dále jen "skutek B"),
- dne 23.11.2004 si na žalobkyni stěžovala uchazečka o zaměstnání M. B., neboť nebyla žalobkyní "řádně poučena o možných důsledcích odmítnutí vhodného zaměstnání v souvislosti s předáním doporučenky na volné místo pokladní" u zaměstnavatele B. Ť. (dále jen "skutek C2"), a žalobkyně následně s touto uchazečkou "neadekvátně jednala" (dále jen "skutek C1"); obě tato jednání byla žalobkyni ředitelem Úřadu práce v Táboře ústně vytknuta za přítomností vedoucí oddělení zprostředkování a dopisem ze dne 29.11.2004 byla v souvislosti s těmito jednáními upozorněna na možnost výpovědi,
- dne 6.4.2005 si na žalobkyni stěžovala uchazečka o zaměstnání Š. pro "nevhodné chování a výroky vůči této uchazečce" (dále jen "skutek D1"), přičemž při šetření stížnosti bylo zjištěno, že žalobkyně pozvala uchazečku o zaměstnání k jednání na Úřad práce v Táboře na místo zásilky určené do vlastních rukou pouhým korespondenčním lístkem (dále jen "skutek D3") a že "zaviněním" žalobkyně došlo v řešení záležitosti uchazečky o zaměstnání Š. k "prodlení o cca 3 měsíce" (dále jen "skutek D2)".
Žalobkyně se žalobou podanou proti Úřadu práce v Táboře dne 23.6.2005 domáhala určení, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že písemné upozornění na možnost výpovědi ze dne 29.11.2004 je "nekonkrétní, není skutkově vymezeno, výraz neadekvátně, obecné tvrzení o stížnostech neumožňuje žalobkyni bránit se proti těmto tvrzením", že jednotlivé skutky, k nimž mělo dojít "koncem června 2004, nezjištěný den v srpnu 2004, 23.11.2004 a dne 6.4.2005", na sebe nenavazují a nemůže se proto jednat o "soustavné porušování pracovní kázně" a že výpověď z pracovního poměru trpí nedostatečným skutkovým vymezením výpovědního důvodu. Žalobkyně dále popírá, že by jednáním popsaným v dopise ze dne 27.4.2005 porušila pracovní kázeň.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 14.11.2005 č.j. 7 C 190/2005-31 žalobě vyhověl a rozhodl, že Úřad práce v Táboře je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.300,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karola Stano. Poté, co dovodil, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 27.4.2005 a že tedy žaloba o neplatnost výpovědi byla podána před uplynutím lhůty uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce, soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy a dospěl k závěru, že skutek B "se vůbec nestal", že ohledně skutku A nebylo "jednoznačně prokázáno, že by se žalobkyně dopustila méně závažného porušení pracovní kázně", neboť mezi žalobkyní a zaměstnavatelkou Lukášovou "došlo spíše k nějakému nedorozumění, neboť L. položila takový dotaz, na který by zcela kvalifikovaně mohla okamžitě odpovědět jen mzdová účetní a svoji nespokojenost s nezodpovězením takového dotazu nesprávně a v nějakém afektu ventilovala vůči osobě žalobkyně", že skutek D1 nebyl prokázán, že skutky D2 a D3 nelze považovat "za takovou skutečnost, která by naplňovala důvod pro ukončení pracovního poměru výpovědí", že písemné upozornění na možnost výpovědi ze dne 29.11.2004 z důvodu použití "výrazu neadekvátně" je "poněkud zmatečné" a že skutek C2 nenaplňuje výpovědní důvod, neboť potřebné poučení bylo uchazečce o zaměstnání M. B. poskytnuto písemně. Výpověď z pracovního poměru je proto neplatným právním úkonem.
K odvolání Úřadu práce v Táboře Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 16.2.2006 č.j. 15 Co 18/2006-55 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně jen s "hodnocením" skutku B a ohledně dalších skutků mu vytknul, že provedené důkazy řádně nevyhodnotil, že nezjistil všechny rozhodné skutečnosti a že Úřad práce v Táboře náležitě nepoučil podle ustanovení §118a o.s.ř. Podle odvolacího soudu je třeba na rozsudek soudu prvního stupně "hledět jako na nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů" a soudu prvního stupně uložil, aby provedl "řádné hodnocení dosud provedených důkazů a důkazů, které budou k návrhu účastníků provedeny, dle zásad stanovených v ustanovení §132 o.s.ř." a aby "po zhodnocení všech důkazů učinil konkrétní a jednoznačné závěry o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru dle §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce".
Okresní soud v Táboře poté rozsudkem ze dne 28.8.2006 č.j. 7 C 190/2005-80 žalobě vyhověl a rozhodl, že Úřad práce v Táboře je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.750,- Kč k rukám advokáta JUDr. Karola Stano. Po provedení dalších důkazů a po jejich zhodnocení soud prvního stupně dovodil, že Úřad práce v Táboře dopisem ze dne 29.11.2004 upozornil žalobkyni ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce na možnost výpovědi, "byť text upozornění není zestylizován právě nejlépe, ale z obsahu písemnosti je zřejmé, co tím žalovaný mínil", že skutek A "se skutečně stal, šlo o méně závažné porušení pracovní kázně", že skutek B nebyl "důkazy provedenými v tomto řízení nijak prokázán", že skutek C1 nepředstavuje "žádné méně závažné porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně", že Úřad práce v Táboře neprokázal porušení pracovní kázně u skutku C2, i když byl "v tomto směru" poučen podle ustanovení §118a o.s.ř., že skutek D1 se nestal, že skutek D2 "nelze považovat za výslovné porušení pracovní kázně" a že skutek D3 je méně závažným porušením pracovní kázně ze strany žalobkyně. Protože z celkem sedmi skutků, popsaných v dopise ze dne 27.4.2005, byly jako méně závažná porušení pracovní kázně prokázány pouze dva, nejedná se o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce. Výpověď z pracovního poměru je proto neplatná.
K odvolání Úřadu práce v Táboře Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 6.2.2007 č.j. 15 Co 646/2006-111 změnil rozsudek soudu prvního tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Poté, co dovodil, že žalobkyně byla dopisem ze dne 29.11.2004 řádně upozorněna na možnost výpovědi pro porušení pracovní kázně "v souvislosti se slečnou B.", odvolací soud na základě výsledků dokazování provedeného před soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně porušila pracovní kázeň nejen skutky A a D3, ale také skutky C1, C2 a D2. Protože žalobkyně porušila pracovní kázeň méně závažným způsobem celkem v pěti případech a protože mezi jednotlivými skutky byla shledána časová "souvislost", představuje jednání žalobce soustavné méně závažné porušování pracovní kázně; žalobkyně sice nezpůsobila svému zaměstnavateli škodu, podle odvolacího soudu je třeba při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně přihlédnout zejména k tomu, že "její přístup a chování k více uchazečům o zaměstnání či jiným osobám, které bylo hodnoceno až jako arogantní či povýšené, má nutně negativní dopad na žalovaného jako státní orgán, který prostřednictvím svých zaměstnanců každodenně jedná s veřejností, a proto také na jejich chování klade zvýšené požadavky", jakož i k tomu, že "ve dvou případech u jedné uchazečky došlo hned ke dvěma porušením pracovní kázně" a že "nevhodného jednání s veřejností se žalobkyně dopustila opakovaně, byť jí to bylo vytýkáno". Úřad práce v Táboře proto přistoupil k výpovědi z pracovního poměru v souladu s ustanovením §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V první řadě namítá, že odvolací soud ve svém usnesení ze dne 16.2.2006 č.j. 15 Co 18/2006-55 pochybil, když poté, co sám zevrubně v odvolacím řízení zhodnotil skutkový stav (zcela rozdílně od jeho hodnocení soudem prvního stupně) přikázal soudu prvního stupně, aby řádně zhodnotil dosud provedené důkazy a důkazy, které budou k návrhu účastníků provedeny, a s odkazem na nález Ústavního soudu "č.j. II/ÚS 397/06 ze dne 28. 3. 2007" odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 o.s.ř. Dovozuje dále, že odvolací soud se "přesvědčivě nevypořádal s její námitkou, když tvrdila, že upozornění ze dne 29.11.2004 bylo právně neúčinné", ani "s jejím tvrzením, že mezi jednotlivými skutky není časová souvislost". Žalobkyně připomíná, že v celém řízení byla "stěžejním důvodem méně závažných porušení pracovní kázně dovolatelkou zvolená forma jednání a tón jejího hlasu", zpochybňuje skutkové závěry soudů a "odkazuje zcela na své odvolání ze dne 12.10.2006 pod písm. a)"; tvrdí, že "její vyjádření nebyla vulgární, hrubá, síla hlasu normální, odpovídající jejímu hlasovému fondu". Pochybení soudů spatřuje i v tom, že "některé skutky, kromě skutků pod body A, B, posoudily jako několik méně závažných porušení pracovní kázně", a dovozuje, že u těchto skutků (označených jako "C1, C2, D1, D2, D3"), i kdyby byly porušením pracovní kázně, "může jít pouze o pokračující jednání" ("jde o stejnou osobu, časovou i místní souvislost, jde tedy pouze o dva samostatné skutky"). S odkazem na žalobu a své odvolání opakuje, že její jednání odpovídalo normám a zvyklostem na úřadě a že se porušení pracovní kázně nedopustila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
O dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozhodl tak, že rozsudkem ze dne 26.8.2008 č.j. 21 Cdo 3542/2007-137 zrušil rozsudky soudů obou stupňů a řízení zastavil; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů. Dovolací soud dospěl k závěru, že žalovaný Úřad práce v Táboře neměl již v době zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení a že proto řízení trpí nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovolací soud k této zmatečnosti podle ustanovení §229 odst.1 písm.b) o.s.ř. přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna, rozsudky soudů obou stupňů zrušil (§243b odst.2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 o.s.ř.) a řízení podle ustanovení §243b odst.4 o.s.ř. (za přihlédnutí k ustanovení §104 odst.1 věty první o.s.ř.) zastavil.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 9.4.2009 sp. zn. III ÚS 2690/08 byl uvedený rozsudek dovolacího soudu zrušen. Ústavní soud dospěl k závěru, že řízení před soudy nemělo být zastaveno, neboť netrpí nedostatkem podmínky řízení, který by nebylo možné odstranit.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se proto opětovně zabýval dovoláním žalobkyně podaným proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 6.2.2007 č.j. 15 Co 646/2006-111. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že pracovní poměr byl rozvázán výpovědí ze dne 27.4.2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., č. 225/1999 Sb., č. 29/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 238/2000 Sb., č. 257/2000 Sb., č. 258/2000 Sb., č. 177/2001 Sb., č. 6/2002 Sb., č. 136/2002 Sb., č. 202/2002 Sb., č. 309/2002 Sb., č. 311/2002 Sb., č. 312/2002 Sb., č. 274/2003 Sb., č. 362/2003 Sb., č. 46/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 628/2004 Sb., č. 562/2004 Sb. a č. 563/2004 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.4.2005 - dále jen "zák. práce" (srov. též §364 odst.1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů).
Podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení §46 odst.1 písm. f) a §53 odst.1 písm.b) zák. práce - mezi porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, závažným porušením pracovní kázně a méně závažným porušením pracovní kázně. Nižší stupeň intenzity porušení pracovní kázně než je méně závažné porušení zákoník práce neupravuje; každé porušení pracovní kázně, které nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní kázně, je proto vždy méně závažným porušením pracovní kázně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.4.2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, který byl uveřejněn pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002).
Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm.b), §46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Závažné porušení pracovní kázně je důvodem výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm.f) část věty před středníkem zák. práce]. Méně závažná porušení pracovní kázně jsou podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) části věty za středníkem zák. práce důvodem k výpovědi z pracovního poměru jen tehdy, jde-li o soustavné zaviněné porušování pracovních povinností a byl-li zaměstnanec v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
O soustavné méně závažné porušování pracovní kázně se jedná podle ustálené judikatury tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994). O soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
Písemné upozornění zaměstnance na možnost výpovědi není právním úkonem ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 zák. práce, neboť nejde o takový projev vůle, s nímž by právní předpisy spojovaly vznik, změnu nebo zánik práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu. Soudní praxe v tomto směru zaujala již dříve stanovisko (srov. Zhodnocení rozhodování soudů o některých otázkách skončení pracovního poměru, Cpj 42/76, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím IV, SEVT Praha 1986, str. 191), že se jedná pouze o skutečnost (tzv. faktický úkon), která je hmotněprávním předpokladem pro právní úkon - pro výpověď z pracovního poměru z důvodu méně závažného porušování pracovní kázně podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce.
Povinnost písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi z pracovního poměru zákoník práce ukládá zaměstnavateli, aniž by výslovně stanovil, při kterém méně závažném porušení pracovní kázně má být provedeno. Protože tzv. upozorňovací povinnost zaměstnavatele je dána v souvislosti s porušením pracovní kázně a protože účelem (smyslem) této povinnosti je, aby zaměstnanec věděl o následcích, jaké bude (budou) [může (mohou)] mít jeho případné další méně závažné porušení pracovní kázně, a aby tím byl od dalšího porušování pracovní kázně odrazen, je třeba dovodit, že zaměstnavatel - má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) části věty za středníkem zák. práce platným právním úkonem - musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní kázně, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru.
V projednávané věci byla žalobkyně písemně upozorněna na možnost výpovědi v dopise zaměstnavatele ze dne 29.11.2004. I když - jak výstižně uvedl soud prvního stupně - "text upozornění není zestylizován právě nejlépe", lze z jeho obsahu bez pochybností dovodit, že žalobkyně byla na možnost výpovědi písemně upozorněna a že k tomu došlo v souvislosti s porušením pracovní kázně, kterého se dopustila při jednání s uchazečkou o zaměstnání M. B. Soudy proto dospěly v souladu se zákonem k závěru, že uvedený hmotněprávní předpoklad pro podání výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zák. práce byl naplněn.
S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by mezi jednotlivými porušeními pracovní kázně nebyla přiměřená časová souvislost. Dopustila-li se - jak dovodil odvolací soud - žalobkyně celkem 5 méně závažných porušení pracovní kázně v době od konce června 2004 do začátku dubna 2005, která mají obdobnou povahu (nevhodný přístup a chování vůči uchazečům o zaměstnání, zaměstnavatelům a dalším osobám, které bylo hodnoceno jako "arogantní či povýšené"), je i podle názoru dovolacího soudu opodstatněn závěr, že je mezi nimi dána přiměřená časová souvislost, neboť lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by její jednání "odpovídalo normám i zvyklostem na úřadě". Dovolací soud souhlasí s hodnocením odvolacího soudu, podle kterého mělo (muselo mít) jednání žalobkyně "negativní dopad na činnost žalovaného jako státního orgánu, který prostřednictvím svých zaměstnanců každodenně jedná s veřejností", a dodává, že takové jednání je u zaměstnance působícího ve správním úřadu zcela nepřijatelné a netolerovatelné; opatření zvolené Úřadem práce v Táboře vůči žalobkyni v nejmírněji možné alternativě postihu proto nelze považovat za neplatné.
Žalobkyně ve svém dovolání označuje skutky C1, C2, D1, D2 a D3 za "pokračující jednání" a dovozuje, že jde pouze o "dva samostatné skutky". S tímto názorem nelze souhlasit, neboť porušení pracovní kázně představuje porušení (nesplnění) každé povinnosti, která je stanovena právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Žalobkyně navíc přehlíží, že podle závěrů odvolacího soudu žalobkyně porušila pracovní kázeň skutky A, C1, C2, D2 a D3; i kdyby opravdu šlo u skutků C1, C2, D2 a D3 o "pokračující jednání", dopustila se žalobkyně tří porušení pracovní kázně a jednalo by se z hlediska její četnosti stejně o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně.
Z uvedeného vyplývá, že z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozsudek odvolacího soudu správný. Protože rozsudek odvolacího soudu není postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a Úřadu práce v Táboře v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. července 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu