ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3178.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3178/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. R. K. , zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská třída č. 60, proti žalované České spořitelně, a.s. se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 123/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu V Praze ze dne 12. listopadu 2009, 17 Co 318/2009-161, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1. 8. 2007 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě ruší pracovní poměr podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že se žalobce aktivně zúčastnil přípravy a schvalování svých vlastních úvěrových žádostí a žádostí o poskytnutí úvěrů osob jemu blízkých, ačkoliv byl seznámen s textem pokynu, jehož cílem je i naplnit požadavek ustanovení §12 odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, že úvěry získal ne za součinnosti zaměstnanců příslušné pobočky žalované, ale za aktivního přispění své manželky, obchodního partnera žalované, a že nemůže přijmout jeho vysvětlení týkající se jeho angažovanosti při schvalování „úvěrových obchodů (HYPO) (úvěr M. P., V. B., M. K. K.)“, které zprostředkovala jeho manželka, jíž byla vyplacena provize.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se přípravy ani schvalování úvěrů č. 185501169 a č. 247094109 poskytnutých manželům K. (žalobce a jeho manželka) nezúčastnil, že M. P., V. B., M. K. K. nejsou ve vztahu k žalobci osobami blízkými ve smyslu ustanovení §116 obč. zák. a že svým jednáním nepoškodil zájmy vkladatelů ani neohrozil bezpečnost a stabilitu banky.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 11. 2008, č. j. 15 C 123/2007-90, ve spojení s usnesením ze dne 26. 8. 2009, č. j. 15 C 123/2007-132, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru provedené dopisem žalované dne 1. 8. 2007 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 12.067,- Kč, „na účet právního zástupce žalobce“ a „na účet zdejšího soudu svědečné v částce 5.901,- Kč“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce porušil předpisy, ať vnitřní nebo jiné, které by vedly k tomu, že úvěr, který byl poskytnut jemu a jeho manželce nebo osobám známým, nějak obcházel způsob, jak se postupuje při poskytování úvěrů u žalované. Žalobce nikdy nezasahoval do žádného procesu, který by ovlivnil poskytnutí úvěru jeho osobě, a stejně tak bylo postupováno také u osob, u nichž žádost o úvěr zpracovala jeho manželka. Z tohoto důvodu neshledal žádné porušení pracovních povinností a předpisů souvisejících s pracovní činností, kterou žalobce činil, jež by vedly k tomu, že by žalovaná byla poškozena, že by byl poškozen její „image“ a že by došlo k obcházení pravidel, která jsou u žalované stanovena pro poskytování úvěrů.
K odvolání žalované Městský soud V Praze rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, 17 Co 318/2009-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 26. 8. 2009“ tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru učiněného dopisem žalované ze dne 1. 8. 2007, zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 22.063 Kč k rukám jejího zástupce advokáta JUDr. Miroslava Běliny a „na účet Obvodního soudu pro Prahu 4“ na náhradě nákladů řízení státu 5.901 Kč. Po doplnění dokazování dovodil, že žalobce se dopustil pochybení, jestliže rozhodoval o schválení úvěrů v případě, kdy na tomto schválení byla závislá provize jeho manželky. Tím nastolil situaci, kdy nastal finanční střet osobních finančních zájmů žalobce (příliv poměrně vysoké provize do společného jmění manželů) se zájmy spořitelny na zcela objektivním a nezaujatém hodnocení rizik úvěrů při jeho schvalování, a jeho postup odporoval ustanovení čl. 12 odst. 1 pracovního řádu žalované. Pro posouzení tohoto pochybení není podle odvolacího soudu významné, zda se konkrétní úvěry týkaly známých žalobce, zda se skutečně staly rizikovými, ani to, nakolik byly úspěšné a přinesly žalované zisk. Významné je to, že střet zájmů objektivně hrozil a že tento střet je zcela zjevný i pro nestranného hodnotitele (vzbuzuje pochybnost o korektním přístupu žalované). Žalobce rovněž pochybil, když svoji vlastní žádost o poskytnutí úvěru předložil prostřednictvím své manželky a nad rámec výhodné úrokové sazby do společného jmění manželů získal i vyplacenou provizi, ač jako zaměstnanec spořitelny, navíc ve vysoké funkci, musel být schopen žádost předložit bez pomoci zprostředkovatele za provizi. Porušil tím ustanovení č. 5 bod 2 a 3 Etického a hodnotového kodexu Finanční skupiny České spořitelny, protože poškodil finanční zájem svého zaměstnavatele a získal tak neoprávněnou finanční výhodu. Vycházeje dále z toho, že pro hodnocení intenzity závadného chování nestanoví právní předpis žádná hlediska a ponechává na soudu, aby toto hodnocení sám provedl, a z toho, že pro toto posouzení jsou rozhodující okolnosti v době, kdy k porušení povinnosti došlo, dovodil, že není důležité, zda zmíněné úvěry byly rizikové nebo v jejich splácení k žádnému problému nedošlo, ale že významný je dopad chování pro zaměstnavatele. Přihlédl jednak k tomu, že se nejednalo o ojedinělý případ a že při hodnocení většího množství pracovníků byly tyto případy zjištěny právě jen u žalobce, že jeho postavení u žalované bylo „poměrně vysoké“ a ve své „výrazné vedoucí funkci“ dával žalobce signál o chování v bance ostatním pracovníkům, že nelze vycházet pouze z konkrétních zákazů, ale i z v interních předpisech obecně stanovených povinností, které ukládají pracovníkům morální a etické závazky a ukládají jim povinnost chovat se ke svému zaměstnavateli loajálně jak po stránce morální, tak i po stránce finanční, a k tomu, že z obecné formulace pracovního řádu i etického kodexu je snadno dovoditelné (zejména pro vedoucího pracovníka), že takový postup je v rozporu se zájmy zaměstnavatele. Hodnotit je třeba též dopad jednání žalobce na důvěru klientů. K pochybení došlo v oboru bankovnictví, tedy oblasti, která může způsobit celospolečenský ekonomický dopad, přičemž právě poskytování úvěrů vede v této sféře k možným zásadním ztrátám a dopadu na ekonomiku. Důvěra veřejnosti v bankovnictví je velmi citlivým faktorem a je závislá na často předem neočekávaných skutečnostech. Střety zájmů jsou často veřejně vytýkány v této citlivé sféře obdobně jako v oblasti politiky, protože bankovnictví má na ekonomiku země zásadní vliv. Proto na jednání vedoucích pracovníků musí být kladeny zvýšené nároky a bance musí být ponechán prostor pro zásadní preventivní opatření. Souhlasil se žalovanou, že uvedené porušení povinností žalobcem je tak významné, že jeho setrvání v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty by pro žalovanou bylo nepřijatelné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce odvolacímu soudu vytýká, že „na jedné straně uznává, že jednání žalobce nebylo v předpisech žalované výslovně zakázáno, na druhé straně bez pečlivějšího zdůvodnění ve vztahu k žalobci uzavírá, že tak významné opatření jako je okamžité zrušení pracovního poměru bylo na straně žalované zcela namístě“. Při posuzování intenzity (eventuálního) porušení žalobcových povinností nepostupoval odvolací soud dostatečně pečlivě, když nepřihlédl např. k tomu, že z úvěrů zprostředkovaných manželkou žalobce měla žalovaná profit, že sama žalovaná (v interním auditu) hodnotila porušení povinností žalobcem jako „středně závažné“), že k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila žalovaná až s časovým odstupem od zjištění vytýkaných porušení povinností žalobcem, že úvěry které zprostředkovala manželka žalobce a na jejichž schvalování se podílel žalobce, byly v pořádku nebo že žalobce byl až do doby vytčeného pochybení hodnocen žalovanou dobře. Nesouhlasí ani s tím, že žalobci vytýkaná jednání jsou porušením pracovních povinností. V této souvislosti poukazuje mimo jiné na to, že soudy se zabývaly něčím, co žalobci v dopise ze dne 1. 8. 2007 vůbec nebylo vytýkáno, že na schvalování dvou jeho vlastních úvěrů se nepodílel, že při schvalování úvěrů panu M., paní B. a K. se do rozporu s interním předpisem žalované nedostal a navíc o nich rozhodoval až ve „druhém schvalovacím kole“, že uvedené osoby nebyly osoby žalobci blízké ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku a že v době, kdy žalobce svoji žádost o poskytnutí úvěru předložil prostřednictvím své manželky žalované, neexistoval žádný interní předpis, který by znemožňoval, aby za toto zprostředkování úvěrů jeho manželka obdržela provizi. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť odvolací soud věc správně posoudil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1. 8. 2007 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (tj. do dne, než nabyly účinnosti zákony č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, č. 296/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé zákony v souvislosti s jeho přijetím, a č. 362/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §38 odst. 1 písm. b) zák. práce]. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§55 odst. 1 písm. b), §52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].
Pracovní povinnosti jsou zaměstnanci stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Jednotícím kritériem pro všechny druhy těchto povinností je, že vyplývají z pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu k zaměstnavateli; jednání zaměstnance, jímž nebyly porušeny povinnosti z pracovněprávního vztahu, nemůže být posouzeno jako porušení pracovních povinností.
Podle ustanovení §301 písm. d) zák. práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Uvedené povinnosti, které patří k základním povinnostem zaměstnanců, představují ve své obecnosti mravní imperativ kladený na každého zaměstnance, jenž ve svém obsahu znamená určitou míru loajality ve vztahu ke svému zaměstnavateli, a zároveň též i obecnou prevenční povinnost zaměstnance ve vztahu k majetku a oprávněným zájmům zaměstnavatele; jde o požadavek na určitou úroveň kvality chování zaměstnance. Zákon zde vedle povinností vyplývajících z právních předpisů a jiných předpisů vztahujících se k práci zaměstnance [§301 písm. c) zák. práce] ukládá zaměstnanci, aby celým svým chováním v souvislosti s pracovním vztahem nezpůsoboval zaměstnavateli škodu, ať už majetkovou nebo morální (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 59/2005, uveřejněný pod č. 86/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Takového jednání se zaměstnanec může dopustit, i když jinak dodrží všechny právní a ostatní předpisy vztahující se bezprostředně k práci jím vykonávané. Rozhodující pro posouzení toho, zda se zaměstnanec chová v souladu s ustanovením §301 písm. d) zák. práce, tedy není to, zda jeho jednání je v souladu nebo v rozporu s právními nebo jinými předpisy (případně pokyny zaměstnavatele), které se vztahují k práci jím vykonávané, ale to, zda objektivně jednání zaměstnance směřovalo k ochraně majetku zaměstnavatele nebo proti němu, případně, zda jednal či nejednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
Stejným způsobem postupoval v projednávané věci i odvolací soud, když v dopise ze dne 1. 8. 2007 vytýkaná jednání žalobce posuzoval nejen z hlediska porušení povinností stanovených žalobci mimo jiné Pracovním řádem a Etickým a hodnotovým kodexem Finanční skupiny České spořitelny, ale také z hlediska úrovně kvality chování žalobce ve vztahu k dobrému jménu a majetku žalované. Zdůraznil, že nelze vycházet pouze z konkrétních zákazů, ale i z v interních předpisech žalované obecně stanovených povinností, které ukládají pracovníkům morální a etické závazky a ukládají jim povinnost chovat se ke svému zaměstnavateli loajálně jak po stránce morální, tak i po stránce finanční, a že z obecné formulace pracovního řádu i etického kodexu je snadno dovoditelné (zejména pro vedoucího zaměstnance), že takový postup je v rozporu se zájmy zaměstnavatele. Správně také v této souvislosti uzavřel, že se žalobce jednáním vytýkaným mu žalovanou v dopise ze dne 1. 8. 2007 dopustil pochybení, jestliže rozhodoval o schválení úvěrů v případě, kdy na tomto schválení byla závislá provize jeho manželky, neboť tím nastolil situaci, kdy nastal finanční střet osobních finančních zájmů žalobce (příliv poměrně vysoké provize do společného jmění manželů) se zájmy žalované na zcela objektivním a nezaujatém hodnocení rizik úvěrů při jejich schvalování, a že pro posouzení tohoto pochybení není významné, zda konkrétní úvěry se týkaly známých žalobce, zda se skutečně staly rizikovými, ani to, nakolik byly úspěšné a přinesly bance zisk, neboť významné je, že střet zájmů objektivně hrozil a že tento střet je „zcela zjevný i pro nestranného hodnotitele - vzbuzuje tak pochybnost o korektním přístupu spořitelny“ - žalované. Rovněž správně ze stejných důvodů považoval odvolací soud za porušení povinností, jestliže žalobce svoji vlastní žádost o poskytnutí úvěru předložil prostřednictvím své manželky a nad rámec výhodné úrokové sazby do společného jmění manželů získal i vyplacenou provizi, ač „jako zaměstnanec spořitelny, navíc ve vysoké funkci, musel být schopen žádost předložit bez pomoci zprostředkovatele za provizi“. Obě tato jednání z uvedených důvodů představují porušení povinností, jež jsou zaměstnanci uloženy ustanovením §301 písm. d) zák. práce. Dovolatelem namítaná skutečnost, že při jednáních, jež jsou mu vytýkána v dopise ze dne 1. 8. 2007, postupoval v souladu s vnitřními předpisy žalované, se míjí s důvody okamžitého zrušení pracovního poměru i dovoláním napadeného rozsudku, neboť porušení obecných pravidel žalované pro poskytování úvěrů žalobci vytýkáno nebylo; žalobce porušil právě ty povinnosti, jež se týkaly etického a loajálního jednání zaměstnance k zaměstnavateli (srov. např. čl. 12 Pracovního řádu žalované - podjatost zaměstnance).
Souhlasit lze s odvolacím soudem (a dovolatel se k tomu rovněž hlásí), že ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, zda žalobce jednáním, které bylo uvedeno v dopise ze dne 1. 8. 2007, porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že porušování povinností žalobcem bylo kumulováno do relativně krátkého časového období, že se nejednalo o ojedinělý případ a při hodnocení většího množství pracovníků byla tato pochybení zjištěna právě jen u žalobce, že jeho postavení u žalované bylo „poměrně vysoké“ a ve své „výrazné vedoucí funkci“ dával žalobce signál o chování v bance ostatním zaměstnancům, že je třeba hodnotit též dopad jednání žalobce na důvěru klientů, že k pochybení došlo v oboru bankovnictví, tedy oblasti, která může způsobit celospolečenský ekonomický dopad, přičemž právě poskytování úvěrů vede v této sféře k možným zásadním ztrátám a dopadu na ekonomiku (důvěra veřejnosti v bankovnictví je velmi citlivým faktorem a je závislá na často předem neočekávaných skutečnostech a střety zájmů jsou často veřejně vytýkány v této citlivé sféře obdobně jako v oblasti politiky, protože bankovnictví má na ekonomiku země zásadní vliv), a že proto na jednání vedoucích zaměstnanců musí být kladeny zvýšené nároky a bance musí být ponechán prostor pro zásadní preventivní opatření. Okolnost, zda vytýkaným jednáním žalobce vznikla žalované také škoda je v této souvislosti bezvýznamná. Odůvodněn je tak i závěr, že porušení povinností žalobcem bylo tak významné, že jeho setrvání v pracovním poměru po dobu výpovědní lhůty by pro žalovanou bylo nepřijatelné.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce zvlášť hrubým způsobem porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci), lze úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovních povinností opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobcem rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Namítá-li dovolatel, že při posuzování intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci měl odvolací soud přihlédnout i k jiným okolnostem (např. k dosavadní činnosti žalobce, k tomu, že nevznikla škoda, že sama žalovaná hodnotila porušení povinností žalobcem jako „středně závažné“, že k okamžitému zrušení pracovního poměru přistoupila žalovaná až s časovým odstupem), pak přehlíží, že při hodnocení stupně intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není soud vázán tím, jak zaměstnavatel sám hodnotí určité jednání zaměstnance, a že pouze soudu přísluší – jak výše uvedeno – posouzení, zda zjištěné porušení pracovní kázně dosáhlo zákonem předvídané intenzity (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, č. j. 21 Cdo 2375/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 142, ročník 2005). Současně platí, že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovaného zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu