ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.3218.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 3218/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. V. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 30a, proti žalované 1. jihočeské zemědělské a.s. se sídlem Svébohy č. 49, IČO 25162012, zastoupené Mgr. Danielem Kauckým, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 39/51, o 1,110.000,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 71/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. dubna 2010 č. j. 7 Co 506/2010-351, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21.4.2010 č. j. 7 Co 506/2010-351, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 30.11.2009 č.j. 4 C 71/2008-308 ve věci samé (tj. ve výroku, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci na náhradě mzdy za období od 1.8.2004 do 31.8.2007 částku 1,016.050,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval), není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (oběma rozsudky vydanými v této věci rozhodl soud prvního stupně ohledně dovoláním dotčeného předmětu řízení stejně – žalobě vyhověl) a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované, aby mu zaplatila na náhradě mzdy celkem 1,110.000,- Kč s úroky z prodlení, jednak z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele (žalované) za období od 1.8.2004 do 31.10.2004, kdy žalovaná neoprávněně bránila žalobci ve výkonu funkce ředitele, z níž ho neplatně odvolala a neplatně převedla na jinou práci, a jednak z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany žalované za období od 1.11.2004, tj. ode dne následujícího po dni, kdy měl pracovní poměr účastníků skončit podle neplatné výpovědi, do 31.8.2007.
Opodstatněnost obou uplatněných nároků žalobce bylo třeba i v současně době posuzovat podle právních předpisů platných v době jejich vzniku. Vzhledem k tomu, že oba nároky vznikly v roce 2004, odvolací soud správně – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – projednávanou věc posoudil podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006, tj. přede dnem, než byl zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb.) – dále jen „zák. práce“.
V podaném dovolání žalovaná především namítá, že „v řízení nebylo prokázáno“, že žalobce „doručil žalované oznámení, že trvá na tom, aby ho žalovaná dále zaměstnávala“, které je předpokladem vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce. Podle jejího názoru „samotné doklady o odeslání, tj. podací lístky, které žalobce v řízení před soudem prvního stupně předložil, mohou doložit pouze to, že žalobce odeslal žalované blíže neurčenou zásilku, neprokazují však, že obsahem těchto zásilek skutečně bylo oznámení žalobce podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce“.
Závěr o tom, zda se zásilka dostala do sféry dispozice adresáta, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o. s. ř.). Shora uvedenými námitkami proto dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale porobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že žalobce dopisem ze dne 2.9.2004 a 19.10.2004 oznámil žalované, že „podané výpovědi z pracovního poměru považuje za neplatné a trvá na svém pracovním zařazení a na dalším zaměstnávání podle manažerské smlouvy“, a že je „dostatečně prokázané, že tyto písemnosti se dostaly do sféry dispozice žalované“. Podstatou námitek dovolatelky, jimiž zpochybňuje „důkazní hodnotu podacího lístku“ a namítá, že obsah zásilek „mohl být jakýkoli“, je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil. Závěr o „důkazní hodnotě“ určitého typu listinného důkazu, neposouvá závěr o tom, zda se zásilka dostala do sféry dispozice adresáta, z roviny skutkové do roviny právní. V tomto směru tedy dovolání žalované (posuzováno z hlediska jeho obsahu - srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) představuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.; z hlediska tohoto dovolacího důvodu však dovolací soud nemohl správnost rozsudku odvolacího soudu přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Přípustnost dovolání v této souvislosti nemůže založit ani argumentace dovolatelky, která spatřuje „zásadní nesprávnost postupu soudů obou instancí“ též v tom, že za situace, kdy měly „za prokázané“, že došlo k „doručení oznámení o trvání na dalším zaměstnávání ke dni 2.9.2004 (což žalovaná i nadále sporuje)“, „nemohly přiznat žalobci náhradu mzdy za období od 1.8.2004 do 2.9.2004 včetně příslušenství, jak zcela nesprávně a v evidentním rozporu s ustanovením §61 odst. 1 zák. práce učinily“. Dovolatelka ve prospěch svých úvah přehlíží, že soudy obou stupňů za uvedené období přiznaly žalobci nárok na náhradu mzdy nikoli z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, nýbrž z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, jehož předpokladem vzniku (oproti nároku podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce) není – jak se dovolatelka mylně domnívá - oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání.
Žalovaná v dovolání dále vytýká soudům, že při rozhodování o snížení, resp. nepřiznání žalobcem požadované náhrady mzdy přesahující šest měsíců ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce nezkoumaly „důvody, které by žalobci objektivně bránily v získání jiného zaměstnání“, ohledně nichž „má příslušná procesní břemena žalobce“, a v této souvislosti podle názoru dovolatelky „nesprávně“ posoudily „otázku nesení procesních břemen (tj. břemene tvrzení a břemene důkazního) zaměstnancem ohledně důvodu, proč se zaměstnanec nezapojil do práce“.
Ani tato námitka dovolatelky nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce (§237 odst.3 o. s. ř.). V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že ve sporu o náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní) (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9.3.2006 sp. zn. 21 Cdo 784/2004, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Zaměstnavatel – aby ve sporu byl úspěšný - tedy musí nejen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele (vykonával nebo mohl vykonávat podnikatelskou činnost) za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale musí též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že zde taková možnost pro zaměstnance skutečně byla. V pojednávané věci odvolací soud – jak se podává z odůvodnění napadeného rozsudku – z uvedeného obecně přijímaného právního názoru, na kterém dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jeho změně, důsledně vycházel. Protože se žalované žádnou z výše zmíněných relevantních skutečností prokázat nepodařilo [soudy obou stupňů z provedených důkazů dovodily, že „nebylo zjištěno, že by žalobce v oborech živnostenského podnikání, na které má živnostenské oprávnění, dosahoval v rozhodné době (od května 2005 do srpna 2007) příjmu srovnatelného s příjmem, který by mu náležel podle manažerské smlouvy u žalované“, a ani „nebylo zjištěno, že by žalobce měl možnost vykonávat u jiného zaměstnavatele práci srovnatelného pracovního zařazení, za srovnatelných platových podmínek], nebyl ani důvod k tomu, aby soudy za této situace zjišťovaly důvody, proč se žalobce do takové práce nezapojil.
Další námitky dovolatelky v tomto směru (zejména, že žalovaná „doložila, že žalobce v mezidobí vyvíjel podnikatelkou činnost“ a že jako nájemce „měl na svoji provozovnu uzavřenou nájemní smlouvu s MUDr. N. N., které platil pravidelné měsíční nájemné“, a že za tohoto stavu „si těžko lze představit, že by žalobce nedosahoval žádných příjmů, jak sám tvrdí“) představují kritiku hodnocení důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění odvolacím soudem, a tedy uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však – jak bylo uvedeno již výše - není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Závěr o zásadním právním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze učinit ani na základě námitky dovolatelky, že soudy „zjevně v rozporu s hmotným právem posoudily otázku platnosti manažerské smlouvy žalobce ze dne 14.4.2003, když ji shodně shledaly jako právně platnou“, ačkoli „zákon č. 65/1965 Sb. uzavírání manažerských smluv vůbec nepřipouštěl“. V této otázce je v soudní praxi jako správný přijímán názor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod. č. 7, roč. 2000, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5.12.2002, sp. zn. 21 Cdo 698/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,, pod č. 58, ročník 2003), že jinou smlouvou ve smyslu ustanovení §4 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (ve znění účinném do 31.12.2006), je i tzv. manažerská smlouva, kterou – byť není právními předpisy upravena jako smluvní typ – se v právní praxi obvykle rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vzniká jmenováním nebo volbou a který se podílí na vrcholných stupních řízení u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou funkci. Z uvedeného je zřejmé, že manažerskou smlouvu účastníků ze dne 14.4.2003, která sloužila jako smluvní podklad mzdových a jiných pracovněprávních nároků žalobce jmenovaného do vedoucí funkce ředitele společnosti, nelze považovat za odporující zákonu.
Přípustnost dovolání nemůže konečně založit ani námitka dovolatelky, že soudy obou stupňů „naprosto nesprávně přičítají žalované, že by měla být zavázána z jednání žalobce, Ing. Z. Z. a V. Š.“, kteří jako členové představenstva podepsali za žalovanou „jmenovací listinu“ a výše zmíněnou manažerskou smlouvu ze dne 14.4.2003, ačkoli podle názoru dovolatelky jejich volba za členy představenstva žalované usnesením valné hromady konané dne 9.4.2003 byla neplatná. Dovolací soud již v minulosti zaujal stanovisko (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4.4.2000 sp. zn. 29 Cdo 2811/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 92, ročník 2001), že „v jiném než rejstříkovém řízení a v řízení o neplatnost usnesení valné hromady není soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí valné hromady o jmenování jednatele“. Uvedený právní názor, kterým je blíže interpretováno ustanovení §131 odst. 8 obch. zák., lze přiměřeně uplatnit i pro akciovou společnost (srov. §183 odst. 1 obch. zák.). Jestliže odvolací soud dovodil, že za situace, kdy pravomocným rozhodnutím Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7.8.2003 č. j. 13 Cm 294/2003-105 byla žaloba na určení neplatnosti dotčené valné hromady ze dne 9.4.2003 zamítnuta, a rejstříkový soud z tohoto rozhodnutí vycházel a „její platnost nepřezkoumával“, pak „v posuzované věci již nelze platnost valné hromady ze dne 9.4.2003 přezkoumávat“, jde o závěr, který je s výše uvedeným stanoviskem dovolacího soudu konformní.
Z uvedeného je zřejmé, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu o věci samé nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z vyjádření dovolatelky, že podává dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, vyplývá, že napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž v části, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky a o soudním poplatku.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení a o soudním poplatku, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení a o soudním poplatku je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu jak o nákladech řízení, tak o soudním poplatku není přípustné, a to bez ohledu na to, zda jde o měnící či potvrzující rozhodnutí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání žalované rovněž v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované v celém rozsahu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná, která z procesního hlediska zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu